Pryč s Leninem i Puškinem. Ruská agrese uspíšila ukrajinský rozchod s imperiálním dědictvím

Starosta druhého největšího ukrajinského města Ihor Těrechov přitom patřil k lidem, kteří se dlouho bránili odstraňování pomníků a přejmenovávání ulic v rámci derusifikace, která následovala po ruské plnohodnotné pozemní invazi z února 2022. Tvrdili, že kulturu je třeba od agrese Moskvy oddělovat.

Právě Charkov se ale stal jedním z nejčastějších cílů ruských náletů. Útok z loňského 23. ledna, na který reagoval Těrechov, zabil jedenáct lidí a dalších více než šedesát zranil. Zasáhl centrum města, kde poškodil řadu historických budov včetně sídla Národní akademie právních věd Ukrajiny, které stálo – na Puškinské ulici.

Starosta po náletu navrhl ulici přejmenovat po Hryhoryji Skovorodovi, ukrajinském filozofovi, spisovateli a skladateli z 18. století. Městská rada to hned o dva dny později schválila.

Derusifikace Ruskem

„Derusifikace jede na plné obrátky, čím dál víc právě i v těch regionech, které byly mnohem smířlivější ohledně ruské kultury – protože to prostě nejde. Čím víc tam padají bomby, tím víc jsou ti lidé přesvědčení, že ulice Puškina fakt ne,“ říká historik a kulturolog Radomyr Mokryk, který do února 2022 přednášel na Filozofické fakultě UK v Praze a nyní působí na Katolické univerzitě ve Lvově.

„Je to jasný důsledek ruské agrese, ruské politiky. Sympatizantů ruské kultury tady bylo hodně. Ale Rusko udělalo všechno pro to, aby to tady nezůstávalo. Je to takový zvláštní proces derusifikace,“ konstatuje expert.

Během ruské agrese proti Ukrajině se do očí bijícím způsobem projevilo zneužívání historie a paměti Moskvou. Ze sovětského a ruského imperiálního dědictví v zemi se tak stala otázka národní bezpečnosti. K derusifikaci Ukrajiny nicméně vedla dlouhá cesta.

První Leninopád

Ještě v dobách vrcholné perestrojky a v letech těsně následujících po rozpadu Sovětského svazu padli na Ukrajině první Leninové. Odstraňování pomníků či přejmenovávání ulic ale tehdy bylo v gesci místních úřadů, a proto vznikly v tomto ohledu velké rozdíly mezi regiony.

„První, živelná vlna byla v regionu, který byl kratší dobu (než zbytek Ukrajiny) pod sovětskou nadvládou. Východní Halič, Zakarpatí, Bukovina,“ vyjmenovává Mokryk některé oblasti na západě země, kde se Leninů začali zbavovat ihned s pádem sovětského impéria, „tedy to, co v meziválečném období bylo součástí Polska, Československa nebo Rumunska.

V roce 1991 stálo v zemi asi pět a půl tisíce Leninů. Během celých devadesátých let pak podle Harvard Ukrainian Research Institute (HURI) padlo v Haliči a na Volyni na západní Ukrajině dohromady téměř dva tisíce z nich. Ve zbytku země, který byl delší dobu pod sovětskou nadvládou, byly změny pozvolnější. Například v první dekádě nového tisíciletí bylo na celé západní a střední Ukrajině dohromady odstraněno asi dvanáct set Leninů.

Ze dvou pomníků bolševického vůdce, které stály v samém centru Kyjeva, se na počátku devadesátých let musel poroučet jen ten z dnešního náměstí Nezávislosti. Druhý, který stál na konci třídy Chreščatyk vybíhající z náměstí, vydržel na svém místě ještě dvě dekády.

„Politika bez minulosti“

Oficiální politika státu totiž byla ve vztahu k minulosti dlouho nejednoznačná. Minimálně do Oranžové revoluce z roku 2004 ji ovlivňoval kompromis mezi vládnoucími exkomunisty a opozičními národními demokraty a spíše než na kritickou reflexi sovětské éry se zaměřovala na zavedení nových národních symbolů a konstrukci nové „národní paměti“, uvádí Tatjana Žurženková z University of Vienna.

V tomto „novém“ pojetí však převládaly historické osobnosti ze sovětského kánonu, široce akceptované napříč zemí. Témata za SSSR tabuizovaná či stigmatizovaná, jako Sověty uměle vyvolaný hladomor z počátku třicátých let (Holodomor) či ozbrojený boj Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a Ukrajinské povstalecké armády (UPA) za nezávislost, se už sice dostala do veřejné diskuze, ale byla stále vnímána v různých regionech různě, a oficiální politika je proto spíše obcházela.

Pro tehdejší dobu byla také typická určitá obojetnost, píše Julija Jurčuková ze Södertörn University. Ilustruje to na počínání druhého ukrajinského prezidenta Leonida Kučmy, který na jedné straně přidal do oficiálního kalendáře připomínky Holodomoru, zároveň ale vyhlásil oslavy jubilea Volodymyra Ščerbyckého, šéfa Komunistické strany Ukrajiny z posledních dvou dekád SSSR. V projevu v západoukrajinském Lvově vychvaloval UPA, na Donbasu zase veterány sovětské armády.

V první postsovětské dekádě se tak veřejné připomínky historických událostí a osobností většinou vyhýbaly polarizujícím vyjádřením, dodává Žurženková a zmiňuje v této souvislosti historika Nikolaje Koponosova, který označil vlády prvních dvou ukrajinských prezidentů Leonida Kravčuka a Leonida Kučmy, tedy období do roku 2005, za „politiku bez minulosti“.

„Holodomor je genocida“

Naopak velmi jasný názor na některá témata ukrajinských dějin měl Kučmův nástupce Viktor Juščenko, který věřil, že kolektivní paměť Ukrajinců má být očištěna od uměle konstruovaného sovětského narativu.

Zaměřil se proto mimo jiné na připomínání kozácké minulosti. Prezident přispěl k rehabilitaci kozáckého hetmana (vůdce) Ivana Mazepy, který se na počátku 18. století (neúspěšně) spojil se Švédy proti Moskvě, za což byl sovětskou propagandou stigmatizován jako zrádce. Juščenko zavedl nové státní vyznamenání Kříž Ivana Mazepy a inicioval obnovu památek ve městě Baturyn, které bývalo Mazepovým sídlem a které moskevská vojska v reakci na hetmanovu alianci se Švédy vyplenila.

Hlavním cílem Juščenka ale bylo oficiálně uznat Stalinovým režimem způsobený hladomor z počátku třicátých let za genocidu ukrajinského národa. „Hladomor se dostal do povědomí právě díky Juščenkovi a jeho týmu,“ zdůrazňuje Mokryk.

Označení Holodomoru za genocidu se už sice objevila dříve, například v oficiálním projevu prezidenta Kravčuka v roce 1993 či v parlamentním provolání k národu o deset let později. Zákonem ale tato interpretace dosud zakotvená nebyla.

Parlament nakonec schválil návrh v kompromisním znění, když označil Holodomor za genocidu nikoliv ukrajinského národa, nýbrž ukrajinského lidu, čímž zahrnul i ostatní národnosti. Zákon přežil i následující prezidenství proruského Viktora Janukovyče, který sice odmítal Holodomor za genocidu označit, předpis ale nechal být.

První pokus o rehabilitaci nacionalistů

Co už Janukovyčovo prezidentství nepřežilo, byl Juščenkův pokus o rehabilitaci nejznámějších postav OUN a UPA. Na počátku svého mandátu vyzval Juščenko k usmíření mezi veterány UPA a veterány sovětské armády, což ale vzhledem k tomu, že organizace sovětských válečných veteránů často podporovaly Janukovyčovu Stranu regionů či komunisty proti Juščenkově oranžové koalici, nemělo moc nadějí na úspěch, shodují se Žurženková s Jurčenkovou.

Juščenko nicméně přispěl k otevření archivů týkajících se OUN a UPA a udělil titul Hrdina Ukrajiny veliteli UPA Romanu Šuchevyčovi. Stejný řád přiznal i několika sovětským válečným hrdinům. Až na samém konci svého funkčního období, když už bylo jasné, že jeho dny v čele státu jsou sečteny, pak toto nejvyšší ukrajinské státní vyznamenání dal i nejznámějšímu vůdci OUN, který ukrajinský nacionalismus v očích mnoha lidí symbolizuje, Stepanu Banderovi.

Za vlády Juščenkova nástupce Janukovyče, však soudy rozhodly, že udělení vyznamenání Šuchevyčovi i Banderovi bylo nezákonné s odůvodněním, že oba ocenění nebyli ukrajinskými občany (západní Ukrajina, kde se oba narodili a většinu života působili, byla součástí Rakouska-Uherska a pak meziválečného Polska; celá dnešní Ukrajina byla po druhé světové válce začleněna do SSSR, proti kterému bojovali).

V roce 2021 sice vyzvala skupina poslanců prezidenta Volodymyra Zelenského, aby oběma Hrdinu Ukrajiny znovu udělil, protože navzdory negativním stránkám OUN a UPA byla jejich cílem nezávislost Ukrajiny. Šuchevyč ani Bandera nicméně toto vyznamenání dosud nemají.

„Dál už se to neposunulo, není to téma,“ podotýká k tomu Mokryk. „Bandera není Hrdina Ukrajiny, nemá ten řád, a myslím, že všichni jsou s tím v pohodě,“ konstatuje. „Ani to neslyším v diskuzích ve společnosti, že by to někdo prosazoval,“ dodává s tím, že ani v nacionalistických kruzích se to neřeší.

Paměť v předvolebním boji

Podobně relativizuje názor některých autorů, že na Ukrajině mezi sebou minimálně do roku 2014 soupeřily dvě protichůdné verze historie, tedy ukrajinsko-nacionalistická, která heroizuje OUN/UPA, a sovětsko-nostalgická, která setrvává u mýtu Velké vlastenecké války.

Podle Mokryka je tento pohled příliš zjednodušující. „Chápání dějin se mění, vyvíjí se, samozřejmě především v tom směru vnímání UPA. Je ale důležité pochopit, že to bylo velice různorodé, nedá se to popsat tak, že tady byl střet dvou hlavních narativů.“

V ukrajinské společnosti podle něj nevyvolávaly a nevyvolávají historická témata takové kontroverze, jak by se mohlo zdát při pohledu na politickou scénu. „Běžně lidé, když se potkají – já s někým z Kyjeva, z Dnipra, z Charkova – tak se nebavíme o Banderovi nebo UPA,“ směje se lvovský historik. Podobně jako Žurženková však upozorňuje na častou politizaci historické paměti na Ukrajině. „Tyto otázky se vždycky vytáhnou, když je potřeba získat nějaké politické body.“

Politizace historických témat se výrazně projevila v kampani před prezidentskými volbami v roce 2004, které vyvrcholily Oranžovou revolucí a nástupem Juščenka do čela státu, poukazují Žurženková i Jurčuková. Do této politizace se zapojilo i Rusko, které tehdejší události vnímalo jako ohrožení svého vlivu na Ukrajině.

Zatímco Juščenko tvrdil, že Ukrajincům byla dlouho odepírána znalost jejich vlastní historie a že právě o její znovunabytí nyní bojují, jeho soupeř Janukovyč se držel sovětského, v putinovském Rusku opět oživeného mýtu Velké vlastenecké války, a Juščenka – i s odkazem na jeho úmysl rehabilitovat OUN a UPA – označoval za fašistu. Moskva se – kromě jiného vměšování do voleb – postavila na stranu Juščenkových odpůrců a podporovala protesty proti jeho paměťové politice.

Ruský boj proti „fašismu“

Mýtus Velké vlastenecké války, jak Moskva nazývá část druhé světové války následující po červnu 1941, kdy Sovětský svaz napadlo do té doby spojenecké Německo, symbolicky rozděluje svět na fašisty a antifašisty. A právě v zabránění návratu „fašismu“ vidí současné Rusko své historické poslání, dodává Žurženková. „Antifašismus“ se tak stává ústředním prvkem ruské národní myšlenky.

Ve skutečnosti ale nejde o boj Moskvy proti fašismu, nýbrž o boj Moskvy proti snahám konkrétních zemí o nepodlehnutí ruskému vlivu či o vymanění se z něj. Za „ukrajinské fašisty“ má tudíž Kreml i ty, kteří trvají na samostatné ukrajinské identitě a chtějí, aby se jejich země stala součástí Západu. Ruská paměťová politika se proto snaží ukrajinskou národní identitu zničit.

Tím se dostáváme k zásadní události, která poukázala na nebezpečí přetrvávajícího sovětského, a tedy i ruského dědictví na Ukrajině: k roku 2014 a začátku ruské agrese, v které se naplno projevilo zneužívání historie a paměti Moskvou.

„Vojenský konflikt (tehdy jen) na východě Ukrajiny je (Moskvou) skutečně prezentován a vnímán jako opakování Velké vlastenecké války, tedy nikdy nekončící války Ruska proti fašismu,“ napsala Žurženková v roce 2015.

„Přivlastnění si symbolů a mýtů Velké vlastenecké války proruskými separatisty na jaře 2014 přimělo ukrajinskou vládu k odluce od rusko-sovětského narativu o druhé světové válce,“ píše Jurčuková. Tváří v tvář válce s Ruskem koordinovanými silami se totiž paměťová politika stala pro ukrajinskou vládu „otázkou národní bezpečnosti“.

Druhý Leninopád

Moskva svou agresi rozpoutala v reakci na další pokus Ukrajiny o únik z jejího sevření. Poté, co prezident Janukovyč porušil své předvolební sliby a po nátlaku Ruska odstoupil od připravovaného podpisu asociační dohody s EU, vypukly protesty známé jako Euromajdan, které po násilném zákroku bezpečnostních složek proti demonstrantům přerostly v Revoluci důstojnosti.

Právě s protesty na kyjevském náměstí Nezávislosti je spojena událost, která symbolicky odstartovala další vlnu zbavování se sovětského dědictví. „Bylo to trochu gesto frustrace. Skoro týden se na Majdanu nic nedělo a zdálo se, že lidé se snaží aspoň něco udělat, nějak to rozhýbat. A tehdy strhli Lenina,“ popsal očitý svědek Mokryk okamžik, který zpečetil osud druhého z Leninů v centru Kyjeva.

V následujících zhruba dvou měsících byly sice podle HURI zaznamenány jen asi dvě desítky útoků na Leninovy sochy, živelný Leninopád ale začal 21. února, tedy den poté, co policejní odstřelovači zabili na Majdanu desítky demonstrantů. Jen 21. února byly v zemi napadeny čtyři desítky pomníků, do druhého dne jich zmizela stovka a do konce února 2014 více než tři stovky.

Leninopád dál živila ruská nelegální anexe Krymu a rozpoutání války na Donbasu Moskvou koordinovanými silami. Celkem tak bylo v letech 2013 a 2014 na Ukrajině místními aktivisty či z rozhodnutí lokálních úřadů odstraněno více než 550 Leninových pomníků, uvádí HURI. Většina z nich padla ve střední Ukrajině.

Bylo to dáno jednak tím, že na západě země už byla většina Leninů pryč, a jednak tím, že se střed země v otázce odmítnutí komunismu sbližoval se západem. Platilo to i pro přijetí interpretace Holodomoru jako genocidy či vnímání členů UPA jako bojovníků za nezávislost země, ukazují průzkumy provedené před a po Revoluci důstojnosti. Podobný posun bylo po ní možné zaznamenat i na jihu a východě země, avšak v mnohem menší míře, a Leninopád tam tudíž tak živelný nebyl.

Dekomunizace zákonem

Většina Leninů na východě a jihu Ukrajiny tak padla až v důsledku takzvaných dekomunizačních zákonů z jara 2015. Jeden z těchto čtyř zákonů přikázal odstranit zbývající pomníky sovětských představitelů a sovětské symboly z veřejného prostoru a přejmenovat města, obce či ulice nesoucí názvy spojené se sovětskou minulostí. Výjimkou byli kosmonauti či váleční hrdinové. Zákon také postavil komunistický režim na roveň nacistickému a stanovil, že za šíření propagandy a symbolů obou dvou hrozí až tresty vězení.

Další zákon vyhlásil určité organizace, hnutí či vojenská uskupení za „bojovníky za ukrajinskou nezávislost ve 20. století“. Na tomto seznamu jsou nejen výše zmíněné nacionalistické organizace OUN a UPA, ale také orgány Ukrajinské lidové republiky (UNR), která na konci první světové války vyhlásila nezávislost na Rusku, ale byla poražena bolševiky, lidskoprávní Ukrajinská Helsinská skupina vyžadující dodržování Helsinských dohod z roku 1975 či opoziční hnutí Ruch z doby perestrojky.

Veřejné popírání legitimity boje za nezávislost Ukrajiny označil předpis za nezákonné, ale nestanovil za něj žádnou sankci.

Třetím z dekomunizačních zákonů se Ukrajina hlásí k připomínce druhé světové války 1939–1945, a nikoliv ze sovětského a ruského pojetí vycházející Velké vlastenecké války 1941–1945. Ukládá také státu a občanům povinnost držet v úctě „válečné veterány, účastníky ukrajinského osvobozeneckého hnutí a oběti nacismu“ (v zákoně jsou vyjmenovaní v tomto pořadí). Předpis zavedl 8. květen jako Den památky a smíření, ale 9. květen zůstal Dnem vítězství.

Poslední z dekomunizačních zákonů pak přikázal otevřít všem zájemcům dosud utajované archivy NKVD, KGB, GULAG a dalších represivních orgánů komunistického režimu z let 1917–1991.

Obrana před ruskou agresí vs. obavy o svobodu projevu

Jeden z autorů zákonů, historik a politik Volodymyr Vjatrovyč, řekl, že cílem dekomunizace je učinit nezvratným „demokratický vývoj Ukrajiny“, který vidí jako přirozený následek odstranění komunistického dědictví a symbolů z veřejné paměti. „Komunistická minulost je jedním z důležitých nástrojů, které využívá a bude využívat Rusko,“ upozornil a dodal, že „čím méně nositelů sovětského vědomí bude na Ukrajině, tím menší bude nebezpečí ruské agrese.“

„Právě na tomto ostrově ‚sovětskosti‘, který z historických důvodů zůstal nejsilnější na Donbasu a na Krymu, se odehrává Putinova agrese proti Ukrajině,“ napsal v roce 2015, tedy rok po začátku ruské agrese. „Nositelé sovětských hodnot – a nikoli etničtí Rusové nebo ruskojazyční obyvatelé, jak by tvrdila ruská propaganda – jsou dnes hlavním zdrojem lidské síly pro teroristické bandy z takzvaných Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky.“

Naopak kritici, nejen z řad politických oponentů vlády, ale i ukrajinští či západní akademici a mezinárodní organizace, vyjadřovali obavy z omezení svobody slova a akademického výzkumu. Viděli v zákonech nebezpečí potenciální kriminalizace kritických názorů a tvrdili, že vnucují společnosti jednu verzi historie, což by podle nich mohlo rozdělit zemi, jejíž různé regiony mají různou historickou zkušenost.

Jak upozorňuje například Oxana Ševelová z Tufts University, kritika nezaznívala jen z intelektuálních kruhů a nebyla vedena jen upřímnými obavami o svobodu slova a bádání, ale také ze strany proruských sil, jejichž cílem bylo udržet Ukrajinu pod vlivem Kremlu. Zákony se samozřejmě nelíbily ani Moskvě.

Dekomunizace svobodu neomezila

Experti s odstupem času uvádějí, že obavy kritiků se nenaplnily. Svoboda projevu podle nich omezena nebyla. „Využívání symbolů (komunistického režimu) za účelem propagovat komunistickou ideologii a ospravedlňovat sovětské zločiny je trestně stíháno, což ale neznamená, že o tom nejde psát a bádat,“ uvádí Mokryk. „Muzea, filmy, umění – za tímto účelem se může symbolika používat.“

Zároveň dodává, že si není vědom případů, kdy by někdo dostal na základě zákona trest vězení. Žurženková píše, že za „propagaci komunismu“ byly sice v některých případech uděleny podmínky, nepodmíněné tresty ale rovněž neuvádí.

Experti také vylučují, že by byla omezena akademická svoboda. „Naopak, dekomunizační zákony umožnily zkoumat cokoliv. A nemá to žádné omezení, to na Ukrajině dřív nikdy nebylo,“ poukazuje Mokryk na otevření dosud tajných archivů komunistických bezpečnostních složek. „I jako občan cizího státu můžete napsat, že potřebujete určitou složku, a oni vám to pošlou, pokud je to digitalizované.“

Historik z „bašty banderovců“, co nemá rád banderovce

Postavení veřejného popírání legitimity boje za nezávislost Ukrajiny mimo zákon, což vzbuzovalo asi největší obavy, se ukázalo být spíše deklaratorní, shodují se Žurženková či třeba Andrij Nekoljak z Univerzity Tartu. Přestože se objevovala varování před potenciální kriminalizací kritiků zákonem vyjmenovaných bojovníků za nezávislost – především v souvislosti s OUN/UPA – nemělo toto opatření podle expertů žádné dopady na akademickou svobodu a historickou debatu.

„Ukrajinská diskuze byla vždy dost tolerantní,“ míní Mokryk a ilustruje to na příkladu historika Jaroslava Hrycaka. „Otevřeně píše, že členové UPA se dopouštěli masových vražd, etnických čistek. Myslím, že nikoho ani nenapadlo, že by to mohlo být trestané,“ říká o jednom z nejznámějších a nejpopulárnějších ukrajinských historiků, který je vůči OUN/UPA velmi kritický. „Je to jedna z největších autorit, jako historik nepochybně mnohem větší autorita než Vjatrovyč, při vší úctě.“

„Hrycak rozhodně není stoupencem ukrajinského nacionalismu, ale jeho knihy se prodávají nejlépe, přičemž paradoxně působí ve Lvově, odkud pochází a kde je velmi oblíbený,“ naráží na to, že západoukrajinské město bývá vydáváno za „baštu ukrajinských nacionalistů“. „Pana profesora jsem potkal na ulici a byl úplně v pohodě, i přesto, že nemá rád banderovce,“ směje se ze Lvova Mokryk.

„Diskuze trvá, kritické hlasy tady jsou. Odkaz OUN/UPA je složitý, to uznávají všichni, i stoupenci a podporovatelé tohoto hnutí. Ale rozhodně není trestáno, když by byli (příslušníci OUN/UPA) kritizováni,“ shrnuje Mokryk historickou debatu kolem ukrajinského nacionalismu. „I na školách se používají pojmy jako etnické čistky, uvádí se, že se Ukrajinci dopouštěli etnických čistek na Volyni, používá se pojem kolaborace.“

Vnucování jedné verze historie?

Právě s odkazem na školní příručky k výuce dějepisu Mokryk odmítá, že by byla v důsledku dekomunizace vnucována společnosti jedna verze historie. „Podle mě je to trochu zavádějící představa o přehnané roli státu v tomto smyslu. I příručky dějin na školách se liší,“ pokračuje. „Není to jako možná někde v Severní Koreji, že by tady byla jedna příručka a jela by se jedna linie.“

Pokud jde o téma ukrajinského nacionalismu, to je podle učebních plánů ministerstva školství součástí dvou širších okruhů, které se věnují meziválečné západní Ukrajině a Ukrajině v druhé světové válce, a v rámci těchto okruhů představují jen jedno z témat.

„Samozřejmě je to interpretováno jako osvobozenecké hnutí. V učebnicích se opakuje teze, že příslušníci UPA bojovali proti všem, jak proti Německu, tak proti Sovětskému svazu, což je koneckonců pravda. Nějaký pozitivní nádech ve smyslu, že to bylo osvobozenecké hnutí, které má i své stinné stránky, tam je, ale není to klíčové téma,“ dodává Mokryk.

Mnohem víc času se podle něj věnuje sovětskému příběhu. „Osmdesát procent se bude věnovat sovětsko-německé konfrontaci,“ podotýká například k okruhu o Ukrajině v druhé světové válce. „Je to oprávněné, protože většina Ukrajiny to prožívala právě tak. UPA byla obrovský fenomén, ale byl to lokální fenomén, takže je logické, že mnohem víc prostoru se dostává té hlavní, větší frontě.“

Dekomunizace tak byla podle některých expertů součástí změn, které jsou vedeny spíše snahou o vymanění se z vlivu Kremlu než radikálním nacionalismem, a jejím politickým cílem byl symbolický předěl mezi post-majdanovskou Ukrajinou a Ruskem. Žurženková pak přidává jeden ryze pozitivní, i když trochu paradoxní dopad dekomunizace, a to oživení zájmu o umění a architekturu sovětské éry.

Zmizel Kirovohrad či Komsomolsk

Podle údajů z roku 2020 bylo během dekomunizace změněno 51 tisíc toponymických názvů, zpravidla ulic, přejmenováno téměř tisíc měst a obcí, 26 okresů, 75 vzdělávacích institucích, přes třicet železničních objektů a námořních přístavů. Pomníků bylo odstraněno zhruba dva a půl tisíce, z toho přes třináct set Leninů.

Obyvatelé Ukrajiny s dekomunizací v době přijetí zákonů většinou nesouhlasili nebo k ní byli lhostejní, případně jí vyjadřovali jen vlažnou podporu, shrnuje Ševelová. Zároveň konstatuje, že se nezvedl žádný velký protest, neboť nesouhlas byl často veden spíše ekonomickými než ideologickými důvody. A hodně lidí podle ní dekomunizace prostě nezajímala.

Ke sporům docházelo jen v relativně malém počtu případů. Například ve dvousettisícovém městě Kirovohrad, pojmenovaném po sovětském politikovi Sergeji Kirovovi, se 35 tisíc z 45 tisíc hlasujících vyslovilo pro starší název Jelizavethrad, který ale kvůli odkazu na ruskou carevnu neprošel, a město tak dostalo název Kropyvnyckyj po ukrajinském dramatikovi. Úřady v Komsomolsku (Komsomol je zkratkou pro Komunistický svaz mládeže) zase úplně odmítly navrhnout nové jméno, a o přejmenování na Horišni Plavni tak rozhodl parlament.

Komplikovanější je situace v případě přejmenovávání oblastí. Kirovohradská by měla sjednotit název se svým centrem a nést jméno Kropyvnycká a z Dněpropetrovské by se měla stát Sičeslavská, která by tak místo ukrajinského bolševika Hryhorije Petrovského (a řeky Dněpr) nově upomínala na sič, tedy opevněné sídlo ukrajinských kozáků. Pro zavedení těchto změn je ale třeba změna ústavy, k čemuž zatím nedošlo.

Mokryk připouští, že někdy musel kvůli odporu místních úřadů o odstranění sovětských reliktů rozhodnout až soud, ale takové případy byly podle něj spíše výjimečné. „Nostalgie po Sovětském svazu, tím víc po roce 2014, nebyla tak výrazná, aby se proti tomu někdo výrazně stavěl,“ podotýká historik. „Myslím, že konsenzus ve společnosti byl. Samozřejmě nějaká část společnosti k tomu byla lhostejná, ale chyběla výrazná protistrana, která by za toho Lenina bojovala.“

Podobně jako Ševelová připomíná, že po Revoluci důstojnosti a zahájení ruské agrese proti Ukrajině obliba sovětské éry klesla. „Samozřejmě to vyvolalo reakci ve společnosti, byť zdaleka ne takovou, jako v roce 2022, přes veškeré drama tehdejší situace tam nebyl pocit ohrožení státu. To, co jsme prožili v únoru 2022 – když šel člověk spát, tak nevěděl, jestli Kyjev bude ráno ještě náš – to v roce 2014 nebylo. Proto to bylo mnohem mírnější, a proto se to muselo dělat i skrz parlament,“ shrnuje, že tehdejší fáze ruské agrese nezasáhla celé území a do dekomunizace se nezapojila celá společnost.

Přiletí bomby, tak aspoň vyhodíme Puškina

Nyní je však situace zcela jiná. „Teď to lítá všude, mobilizace probíhá všude, pohřby jsou všude, tak Puškin padá také všude,“ potvrzuje Mokryk, že derusifikace následující po plnohodnotné ruské invazi z února 2022 je mnohem intenzivnější a živelnější. „Jde o snahu vymezit se vůči nepříteli. Přiletí rakety a bomby, tak co můžeš udělat – tak aspoň vyhodit Puškina. Je to reakce v tom smyslu, že ‚já s tím nechci mít nic společného‘“.

Formálně derusifikaci upravil takzvaný dekolonizační zákon schválený na jaře 2023 a účinný od léta téhož roku. Zákon zakázal propagaci ruské imperiální politiky, kterou definoval jako systematické akce zaměřené na podrobení, vykořisťování a asimilaci Ukrajinců od carských dob až po současné Rusko, přičemž tato politika zahrnuje rusifikaci, vnucování ruského jazyka i propagaci ruské kultury.

Předpis především zakázal zobrazování symbolů ruské imperiální politiky na veřejnosti, názvy objektů či právnických osob ji nesmějí propagovat či obsahovat její symboly. Konkrétně tak vedl k odstraňování pomníků osob spojených s ruským imperialismem a přejmenovávání obcí, ulic a dalších geografických objektů nesoucích související názvy či pojmenovaných na počest ruských měst nebo jiných ruských geografických, historických či kulturních objektů.

Kromě tohoto zákona zahrnuje derusifikace i další opatření týkající se různých oblastí, například zákaz politických stran podporujících ruskou agresi, zákaz symbolů ruské agrese (s výjimkou vzdělávacích účelů), omezení dovozu knih z Ruska či zrušení oslav Dne vítězství 9. května a vyřazení tohoto dne ze seznamu svátků. Nově je 9. květen pracovním dnem a je připomínán jako Den Evropy. Svátkem zůstává 8. květen, který je Dnem paměti a vítězství nad nacismem ve druhé světové válce.

Změnil se také termín oslavy Vánoc – od roku 2023 je Ukrajinci oficiálně slaví 25. prosince, tedy jako většina Evropy, místo dosavadního 7. ledna, na kdy připadají podle juliánského kalendáře a kdy je tradičně slaví ruští věřící. Už v předchozích letech přibývalo v zemi lidí, kteří slavili Vánoce dvakrát, nebo se klonili jen k prosincovému termínu.

Kyjevské dominanty mění jména

Přejmenovávání se týká tisíců geografických názvů. Například projekt organizace Transparency International zahrnující 83 měst zaznamenal od března 2022 do května letošního roku sedm tisíc osm set změn místních pojmenování ulic, parků či zastávek. Další následují, parlament třeba na podzim schválil přejmenování více než tří set obcí a měst.

Proces se dotýká i některých velkých dominant Kyjeva. Obrovská socha Matky Vlasti byla přejmenována na Matku Ukrajinu a sovětský emblém na jejím štítě nahradil ukrajinský trojzubec. Velkým tématem je v Kyjevě také osud monumentálního oblouku tyčícího se nad městem od roku 1982, který původně symbolizoval „znovusjednocení“ Ukrajiny s Ruskem, jak Kreml manipulativně interpretuje Perejaslavskou dohodu mezi ukrajinskými kozáky a Moskvou z roku 1654, v jejímž důsledku se ukrajinské země dostaly pod vliv cara.

Monument dříve nesl název Oblouk přátelství národů a doprovázela ho socha ukrajinského a ruského dělníka v bratrském gestu a sousoší Perejaslavské dohody. Když Rusko rozpoutalo před deseti lety válku na Donbasu přibyl na památníku nápis „Sláva Ukrajině!“ a o další čtyři roky později se na něm objevila trhlina na znamení solidarity s Ukrajinci nelegálně vězněnými Kremlem.

Po zahájení plnohodnotné ruské invaze byl monument přejmenován na Oblouk svobody ukrajinského lidu, obě sousoší pod ním odstraněna a letos v dubnu ho ministerstvo kultury vyňalo ze seznamu památek, čímž otevřelo cestu k jeho úplnému zbourání.

„Dlouho trvaly debaty, co s ním, protože je to strašně velká obluda – prostě jak se to za Sovětů stavělo, mělo to být velké. Logisticky je to strašně složité. Jsou tady snahy vyhodit ho do vzduchu, ale můžou s tím být veliké komplikace,“ poukazuje Mokryk na to, že oblouk stojí na kopci a vedle něj je most, a že panují obavy, aby se v důsledku případného odstřelu nesesunul celý kopec.

Demolice pomníku by kromě toho byla nákladná a v současné situaci, kdy se Ukrajina brání ruské agresi, není prioritou, konstatovaly městské úřady. I proto letos v dubnu rozhodly, že se oblouk prozatím bourat nebude. Jeho význam má být místo toho přehodnocen a okolní prostor by měl dostat novou koncepci.

Lidé sami hlásí, kde zůstal Puškin

Na rozdíl od dekomunizace, která byla mnohde přijata spíše vlažně a leckde si úřady musely zákony vynutit, se po únoru 2022 mnohem častěji na zákon ani nečekalo a přejmenovávání a odstraňování pomníků začalo hned v prvních měsících po ruské invazi.

„Je to mnohem živelnější než s Leniny. To člověk musel nařídit a bylo to spíš jako – tak fajn, tak se podřídíme zákonu. Teď naopak lidé sami hlásí, kde ještě zůstal nějaký Puškin nebo něco takového, aby byl odstraněn,“ podotýká Mokryk. „Je to tím, jak je ta situace víc založena na emocích, na každodenní zkušenosti (s ruskou agresí),“ přibližuje historik, proč má derusifikace mezi obyvateli jasně větší podporu než dekomunizace z prvních let ruské agrese.

Jeho slova potvrzují i průzkumy. Zatímco k dekomunizaci se Ukrajinci v roce 2016 stavěli spíše negativně či lhostejně, v prosinci 2022 podpořilo změnu toponym 59 procent obyvatel regionů pod ukrajinskou kontrolou. Proti se stavělo jen třináct procent dotázaných.

„Všechno je to ruské, pomníky i rakety“

I tak se ale někdy kritici ozvali hlasitěji, třeba v případě odstranění pomníku Kateřiny II. v Oděse. „To byla samozřejmě ostrá debata, protože v Oděse měly ruské a sovětské mýty úrodnou půdu, tam se to kultivovalo. Část lidí to proto nesla těžce. Ale zase to byla menšina,“ podotýká s odkazem na hlasování občanů, v němž ze sedmi nabízených možností zvítězilo úplné odstranění pomníku.

Především na jihu, který byl podle výše zmíněného šetření jediným z ukrajinských makroregionů, kde byla relativní většina lidí (33,5 procenta) proti změnám, mohou podobné kroky vzbuzovat vášnivé diskuze. V menší míře se to podle Mokryka stává jinde, třeba na severovýchodě v Charkově. Ale i jeho starosta, dosavadní velký stoupenec ruské kultury, tváří v tvář každodennímu ničení města změnil postoj a vůči rušení ruských imperiálních reliktů už nemá námitky.

Podle Mokryka jde o přirozenou reakci na brutální ruské útoky. „Někomu to trvá déle, někomu kratší dobu, ale ta reakce dříve nebo později přijde, protože je to všechno prostě ruské – jak pomníky, tak i rakety.“

Imperialista Puškin

Zatímco symbolem dekomunizace bylo odstraňování Leninů, symbolem derusifikace je zbavování se pomníků či ulic Alexandra Puškina. Ještě v roce 2018 bylo Puškinovo jméno třetí nejčastější, pokud jde o ulice pojmenované po osobách. Hojnější byly už jen ulice nesoucí jméno sovětského kosmonauta Jurije Gagarina a na prvním místě pak ukrajinského národního básníka Tarase Ševčenka, symbolu boje za svobodu a důstojnost, pro kterého byla ukrajinská identita – založená na svobodě jednotlivce – neslučitelná s ruským imperialismem a kolektivismem.

Z pětadvaceti nejčastějších příjmení, která ukrajinské ulice nesly, jich tehdy jen devět patřilo ukrajinským osobnostem, zatímco zbytek ruským či sovětským.

Puškin je sice známý jako velký básník, svou tvorbou – podobně jako jiní literáti – ale podporoval ruskou imperiální politiku. Mimo jiné propagoval panrusismus a panslavismus a ukrajinské země považoval za nezcizitelnou součást ruské historie a území, upozorňuje historik Serhij Plochij.

Mokryk nicméně připouští, že mnozí lidé budou dál trvat na tom, že kultura za nic nemůže. „To je nechápání koloniální optiky, že kultura přece jen pohled na svět – a na Ukrajinu zejména – formovala. Je to tam, v Puškinovi, (Fjodorovi) Dostojevském a dalších. Není to tak jasné a jednoznačné, jak by člověk chtěl, ale je to tam a je třeba to pořádně přečíst a pochopit.“

„To neznamená, že Puškin je špatný básník a že Dostojevskij je špatný spisovatel, vůbec ne,“ dodává zároveň. „Ale oni formovali imperiální diskurz a vnímání národů okolo, i Ukrajiny. (Michail) Bulgakov byl skvělý spisovatel, ale byl to šovinista jako hrom. A ani to neskrýval, on se tím pyšnil,“ uvádí jako další příklad autora proslulého románu Mistr a Markétka.

Historik Andrew Wilson o v Kyjevě narozeném Bulgakovovi píše, že byl ukrajinofob, který civilizaci ztotožňoval s ruskou kulturou, zatímco ukrajinství pro něj reprezentovalo anarchii a úpadek ohrožující Rusko. Podobně se letos vyjádřil i Ukrajinský institut národní paměti, který Bulgakova zařadil mezi symboly ruské imperiální politiky.

Kyjevské úřady navrhly odstranit Bulgakovovu sochu, zavírat jeho muzeum ve městě však podle institutu není nutné. Spisovatelovo dílo ani bádání o něm nikdo nezakazuje, problémem je jen jeho glorifikace. Už loni někdo potřísnil literátovu pamětní desku červenou barvou. Vydržela tak více než rok, než ji někdo přetřel na bronzovo.

Válka Ševčenka s Puškinem

Derusifikace (či dekolonizace) je pokračováním dekomunizace, přičemž ukrajinským snahám o zbavení se sovětského a ruského imperiálního dědictví opět paradoxně pomohla sama Moskva svou agresí. Dekolonizační zákon má podle Mokryka i symbolický význam právě tím, že v rámci zákazu propagace ruské imperiální politiky vymezuje nepřítele i v kulturním poli.

„Aby bylo jasno, že ten nepřítel tam je a že je mnohem složitější než jen ruská armáda, že snaha rusifikovat Ukrajinu probíhala po mnoho generací, v podstatě po několik staletí. A říct to na úrovni parlamentu bylo správné. Nemyslím si, že je to o tom, aby byl někdo odsouzen. Ale o tom, aby bylo jasně definováno, že toto je nepřítel a že je to složitý a zákeřný nepřítel.“

„Spisovatel Serhij Žadan řekl tezi, která se mi strašně líbí a je strašně výstižná. On vysvětloval, že tato válka je válkou mezi Ševčenkem a Puškinem, že je to střet těch identit,“ uzavírá Mokryk.