„Proč musí mí kamarádi shořet při Armagedonu?“ Odešel od jehovistů, matka ho zapudila

Vzpomínáte si na poslední den, kdy jste byl v Sále království?

Už to bude deset let. Bylo mi 21. Tehdy jsem se naposledy donutil, abych to se svědky ještě zkusil. Nebylo to motivované vírou, ale snahou usmířit se s mámou. Ta to stanovila jako jednu z podmínek, abychom se spolu mohli ještě stýkat. Tato fáze ale trvala jen jeden nebo dva měsíce. Bylo jasné, že to opravdu není nic pro mě.

Opustit sbor muselo být těžké, u svědků Jehovových jste byl od narození.

Ano, byl jsem už třetí generace. I máma v tom vyrůstala. Byly jí tři roky, když babička a děda přijali „pravdu“, jak svědkové svému zasvěcení říkají.

Vnímal jste už jako dítě, že se lišíte od ostatních?

Určitě. Zrovna teď máme období Vánoc, svědkové je neslaví. Matka tedy vždy všem učitelkám říkala, ať mi dají jinou práci, když se bude dělat něco k Vánocům. A že když se půjde na vánoční koncert, tak tam nepřijdu. Nebylo to úplně příjemné.

Když pak přišel Harry Potter, měl jsem ho zakázaného, protože tam byli čarodějové. I o Pokémonech se mezi svědky říkalo, že je to dílo satana, které nás má dostat pryč z cesty a my se staneme jeho loutkou. 

A třeba Pána prstenů mi máma nejdříve povolila. Pak jsme ale jednou přišli ze shromáždění, kde knihu kritizovali. Řekla mi, ať ji jdu dát do schránky, že to nemůže mít ani doma. A že to kvůli té knize jsem v poslední době tolik zlobil, protože mě přes ni ovládá satan. Bylo mi tehdy 11 let. 

Byl jste už v dětství vedený k tomu, abyste šířil „pravdu“?

Děti se na shromážděních podílejí už od brzkého věku, mladí chlapci třeba čtou z bible. Jindy prostřednictvím takzvaných komentářů studují články z časopisu Strážná věž. Některý z bratrů, jak se svědkové oslovují, dává do publika otázky a lidé na ně odpovídají. Je to srandovní, ale s klukama jsme někdy i soutěžili: „Já jsem měl čtyři komentáře, ty jenom tři.“

Lidé si spojí svědky Jehovovy zejména s klepáním na dveře s nabídkou hovorů o víře. Toho jste se také účastnil?

Samozřejmě. A nejen toho. Bylo mi kolem dvanácti, když jsem se zapojil do takzvané vietnamské skupiny. Chodili jsme na tržnice a ubytovny a snažili jsme se Vietnamce přesvědčit o pravdě. Dokonce jsem se i učil vietnamsky. 

Přišlo mi to smysluplnější než běžná služba. Ta byla dost monotónní. První čtyři dveře neotevřou, páté vás pošlou někam. U šestých zjistíte, že si ten člověk chce jen popovídat a pak stejně zavře.

Někteří na to i slyšeli. Bohužel šlo často o lidi, kterým se stala v životě nějaká tragédie. Svědkové mají taktiku, že se vrací, i když je odmítnete. Protože ví, že se člověku může něco takového stát a změní své uvažování.

Povedlo se vám někdy někoho konvertovat?

To naštěstí ne. V té době už to byl velký problém. To je velký rozdíl oproti začátku 90. let, kdy lidé v nově nalezené svobodě hltali všechny možné myšlenky. Moje máma takto k pravdě přivedla deset lidí. A to úplně náhodně, potkala je třeba v čekárně u doktora. Počet svědků se tehdy dostal na 15 tisíc a od té doby se moc nehýbe.

Lidé si spojují svědky Jehovovy i s odmítáním transfuze krve. Setkal jste se s tím někdy ve sboru?

V mém okolí nikdo tak vážné zranění naštěstí neměl. Nicméně na sjezdech, na kterých se několikrát za rok potkávají tisíce svědků, se často vyzdvihovaly příběhy někoho, komu lékaři transfuzi doporučili, ale on odolal a zachránil ho Boží zázrak. Takové příběhy sloužily jejich propagandě. 

Když jsem slyšel Nine Inch Nails, chtělo se mi zvracet

Kdy vás poprvé napadlo, že byste chtěl ze sboru vystoupit?

Dost to mám spojené s příběhem své rodiny. Ke křesťanskému ideálu to mělo daleko. Máma v mých pěti letech utekla od našeho otce. Byl to thriller, který si většina ze svědků neuměla představit. Rodiny tam držely při sobě, alespoň to tak na první pohled vypadalo.

Když jsem začal chodit na osmileté gymnázium, potkal jsem další lidi, kteří měli rozvedené rodiče. A zjistil jsem, že s nimi mám daleko více společného než s lidmi ve sboru.

Velkou roli sehrála i záliba v literatuře a hudbě. Když jsem poprvé slyšel Nine Inch Nails (americká rocková skupina, pozn. red.), chtělo se mi až zvracet. Bylo mi špatně z toho, jak moc se mi tak divná věc líbí. Musel jsem tyhle bariéry zlomit. Zjistil jsem, že nedokážu být klidný mladý zvěstovatel. To prostředí bylo strašně uniformní a nudné.

Co ještě vás na svědcích zaráželo?

Narážel jsem na faktické nesrovnalosti. Třeba jak funguje v sektě hierarchie. Církvi šéfuje deset chlapů, kteří sedí někde v New Yorku. A já jsem přemýšlel, proč zrovna oni? Jak ověříme, že jsou opravdu v kontaktu s Bohem a vědí, co je pro nás dobré? Nechápal jsem ani postavení žen ve sboru. Nemohly vést programy a modlitby ani pokládat otázky.

Byly tu i další věci. Svědkové věří, že brzy přijde konec světa. Předpovídali ho už několikrát a nikdy to nepřišlo. Každopádně žijí v permanentní připravenosti, že je to za rohem. To podle nich naznačují války, přírodní katastrofy, nemoci. Takže něco, co se děje pořád.

Co se podle svědků stane, až přijde konec světa?

Ti, kteří nepřijali víru, budou zabiti. A žádné slitování. Všechny kromě svědků sežehnou plameny. Mé kamarády ve škole i lidi, co nám odmítali otevřít dveře. Někteří bratři dokonce barvitě popisovali, co se stane s jejich těly. 

Říkal jsem si: Ale co lidé v Číně, kde jsou svědkové zakázaní a víra se k nim nemůže dostat? Za rok přijde Armagedon a všichni ti lidé budou pobiti? Ale vždycky mi bylo řečeno: Důvěřuj Božímu plánu.

Jací byli ostatní lidé ve sboru?

Na některé bych nedal dopustit. Byli to hodní lidé, zvali mě, ať si přijdu hrát fotbal nebo se podívat na pohádku. Chtěli tím trochu pomoct mámě. Až teď, po její smrti, přicházím na některé věci. Trpěla psychickými problémy, měla dlouhodobě deprese. Postupně sama začala kritizovat sbor. Připadala si odstrčená. Byla sama, byla jiná. A já jsem nemohl té organizaci důvěřovat, když jsem viděl, jak jí ubližovala.

Stávalo se během vašeho dětství, že někdo od svědků odešel, podobně jako jste to později udělal vy?

To ano. Je třeba říct, že odchod je vždy složitý. Svědci mají za to, že jakákoli jiná realita, než ta jejich, je marnost. Lidé se najednou musí smířit s tím, že třeba není žádný Bůh, co vás po smrti vzkřísí. Že smrt může být definitivní. 

Já to měl jednodušší v tom, že jsem se nenechal pokřtít – svědkové se nekřtí hned po narození, ale až v pokročilejším věku. Cítil jsem, že si o mně někteří myslí špatné věci, ale neuzavřeli se přede mnou. Pokud jste ale pokřtěný, tak to je konec. Těm se říká odpadlíci.

Křest je pro svědky nejdůležitější okamžik v životě, a když tímto pohrdnete, jste v nemilosti. Sledoval jsem to ve svém okolí. Ti lidé zmizeli. Někteří se vrátili s prosbou o odpuštění, jiné už jsem nikdy neviděl.

Dochází i k vyloučení ze sboru?

Ano. Může k tomu dojít za nějaké provinění. Řeší to právní výbor, což je několik starších bratrů. Seznají, zda je to, co daný člověk udělal, ještě snesitelné. Pokud ano, tak člověka nevyhodí, ale přede všemi ho napomenou. 

Za co konkrétně takto trestají?

Za co se vylučuje raz dva, je nevěra. O svém otci moc nevím, ale vyloučili ho za to, že se o nás nedokázal postarat. Mamce ale musel výbor chlapů posvětit, že od něj vůbec může odejít. Musela dokázat, že se v bibli píše, že hlava rodiny se musí postarat o své děti, na čemž ten spor vyhrála.

Nelíbilo se mi, že o osudu člověka rozhoduje parta lidí, která pro to nemá žádnou právní autoritu. Starší mi navíc nepřišli nijak nadaní ve vedení nebo ve schopnosti rozlišit, co je správné a co špatné.

U svědků je navíc zavedený určitý typ bonzáctví. V hraničním případě se stane, že rodiče přijdou za staršími s tím, že je dítě, které je pokřtěné, neposlouchá. A pokud si za tím dítě stojí, mohou ho vyloučit.

Venku jsem se vybíjel, doma jsem chtěl být vzorný

Váš odchod byl ale spíše postupný.

Ano, od nástupu na gympl jsem balancoval na hraně normálního světa a světa svědků. Hodně jsem bojoval se svědomím, třeba když jsme šli s kamarády za školu a dali jsme si cigáro. Venku jsem se vybíjel, ale doma jsem chtěl být zase vzorný svědek, protože to tak měla máma. 

Bylo pro mě velmi těžké to opustit, protože jsem pořád věřil, že co si ona myslí, je správné. Tyto hranice jsem musel zbourat. Říct si, že jsme celou dobu žili ve lži. Ve čtrnácti jsem už odmítal chodit na shromáždění. 

Byly z toho scény, ale máma s tím moc neudělala. Prožívala v sobě podobný rozkol. Zažila věci, co nikomu nepřeju, a potřebovala pochopení. To u svědků nenacházela. Byla ale vychovaná tak fanatickým způsobem, že pro ni jiná realita neexistovala.

Měl jsem pak i období, kdy jsem se chtěl vrátit. Když jsem se třeba pohádal s kamarádem, tak jsem si řekl: „Jo, to je to satanovo prostředí.“

Snažili se vás lidé ze sboru dostat zpět na svou stranu?

Totálně. Často si mě vyhledávali starší bratři, co se mnou chtěli chodit do služby. Chvíli jsem na to přistupoval. Ale když jsem k nim jel tramvají, tak jsem si místo opakování veršů stejně raději pustil Nine Inch Nails.

Zmínil jste, že s vámi matka po vašem odchodu od svědků přerušila kontakt. Co byl ten zlomový moment? 

Od mých patnácti mě několikrát vyhodila z domu. Kvůli mému pohledu na svědky i kvůli známkám. Zpětně si říkám, že musela mít vážné psychické problémy, ale tehdy jsme to jako děti pochopit nedokázali a spíš hledali chyby na sobě. 

Na vysoké škole jsem domů jezdil jenom na víkendy. A na konci jednoho takového mi řekla: „Honzo, už nechceme, abys sem přijel.“ Vliv satana už ve mně byl asi všudypřítomný.

Definitivně jsme se rozešli v mých 21 letech. Jedna z posledních hádek byla o terapeutické pomoci, kterou matka odmítala. Postupně ztratila kontakt s realitou, přerušila vztahy úplně se všemi. Nakonec se nechala odepsat ze sekty. I v tu chvíli argumentovala Ježíšem. Zemřela loni, bylo jí jen něco málo po padesátce.

Matka je tedy obětí svědků Jehovových v tom, že se u nich vůbec neřeší psychické zdraví. Neví, že všemu nedokáže pomoct jen Bůh a modlitba. Kdyby to bylo jinak, třeba by se jí rozsvítilo a třeba by teď žila.

Své zkušenosti chcete zužitkovat v nové organizaci, kterou plánujete pomáhat mladým lidem s podobným osudem.

Skrze sociální sítě a web chceme sdílet zkušenosti lidí, kteří ze sekty vyšli a založili nový život. Chceme také vytvořit katalog ověřených psychologů i právníků, na které by se lidé, kteří odcházejí z organizace, mohli obrátit.

Ve svém podcastu High on God také říkáte, že chcete šířit osvětu o svědcích, třeba že je nutné k nim přistupovat s empatií. A že se jim lidé nemají smát.

To je to nejhorší. Chovají se jinak, jsou ostražitější, nedůvěřiví. Svědkové jsou vychováváni tak, že všude kolem je to jenom satan, porno a krev. Je pravda, že svět jim občas nabíjí argumenty. Taky mě často štve, jak funguje. Ale je důležité jim ukázat, že náš normální svět je fajn. Že jsou tady taky slušní a hodní lidé. 

Slavíte už dnes Vánoce?

Asi se dá říct, že ano. Potkáváme se s manželčinou rodinou, je to logická příležitost se setkat i s přáteli nebo kolegy. Náboženské hledisko u nich ale neřeším.

Video: Byli pod brutálním tlakem. Vůdce kutnohorské sekty stoupence zcela ovládl, nakonec vraždili (11. 6. 2024)

Spotlight Aktuálně.cz – Antonín Viktora | Video: Tým Spotlight