První otázka se nabízí: Co svedlo vaše cesty dohromady?
Barbora Poláková: Potkali jsme se díky mému koncertnímu projektu Něhy, který měl premiéru 1. listopadu minulého roku. S Davidem Hlaváčem, kapelníkem mé doprovodné skupiny, spoluautorem a producentem mojí dosavadní tvorby, jsme hledali vokalisty. Vyhlásili jsme proto konkurz, na který se přihlásilo 120 lidí, z nichž asi 100 bylo skvělých. Vybrali jsme 40 z nich a pozvali je na celodenní workshop. Nejvíc nás zaujalo osm účastníků, které jsme požádali o spolupráci na projektu. A šest z nich, včetně Štěpána, s námi pak na koncertech Něhy skutečně vystupovalo.
Díky tomu jste se tedy i lépe poznali?
Barbora Poláková: Je to tak. V rámci příprav a soustředění na Něhy jsme se Štěpánem začali psát písničky. Některé z nich jsme pak na tomto turné živě zahráli – říkali jsme tomu okénko pro novinku, vybranou skladbu jsme vždycky odpremiérovali jen ve dvou s kytarou. Postupně se nám těch společně vytvořených písní sešlo tolik, že už bylo nasnadě zamyslet se nad vydáním společné desky. Nešlo tedy o žádný záměr už od začátku. V této myšlence nás navíc podpořily dvě nabídky, které jsme v reakci na naše první vystoupení při Něhách dostali – napsat písničku k filmu Chvilky naděje, kterou jsme pojmenovali Drak, a pak ještě jednu ke knížce Tota lítá od Niny Špitálníkové, která popisuje dětem téma totality. To nás vlastně pošťouchlo, že si našeho spojení někdo všiml a že dává smysl i někomu zvenčí.
Štěpán Urban: Jako první vznikla píseň Je jedno, jaká byla, kterou jsme složili bez jakýchkoli ambicí. Spíše jsme si jen tak hráli a bavilo nás sledovat, kam se výsledek posune.
Co vás, Štěpáne, motivovalo k tomu, abyste se do zmíněného konkurzu na Něhy zapojil?
Viděl jsem příspěvek na Instagramu – sdílel ho Marek Abrahám, baskytarista Bářiny kapely, který s námi příští rok odehraje i naše společné koncerty. Marek se zároveň věnuje dopravní logistice pro hudební skupiny, což mu jde skvěle. Odjeli jsme s ním společné turné s rapperem Pauliem Garandem, díky čemuž jsme se poznali. Jelikož tvorbu Báry zároveň velmi dobře znám a dost se mnou rezonovala, možnost zapojit se do jejího projektu mě zaujala. Chtěl jsem to aspoň zkusit a netušil jsem, jak moc si nakonec budeme rozumět.
Zmíněná píseň Je jedno, jaká byla vaše společné album Sršeň hned po intru otevírá. Zatímco většinu skladeb zpíváte v první osobě, tato vypráví příběh o vnitřní proměně ženy, je tedy ve třetí osobě. Měla nějakou konkrétní předlohu, nebo jde o fiktivní postavu?
Bára Poláková: Ve třetí osobě jsme pro desku napsali celkem tři písně – Je jedno, jaká byla ji zahajuje, Svět se objevuje uprostřed a Jenda úplně na konci. Nad pořadím jsme celkově hodně přemýšleli. Každá ze jmenovaných skladeb má v konceptu svůj význam. Je jedno, jaká byla vypráví o smyšlené ženské postavě, velmi přesně vyobrazené podle našich představ. Chtěli jsme být konkrétní, vyhnout se obecným klišoidním obratům o smutku. Mám v sobě, co se psaní týče, takové specifické stopky, je pro mě důležité, aby jednotlivé obrazy byly jasné.
A Štěpán naštěstí velmi dobře rozuměl tomu, co mám na mysli. Společně jsme pak hledali, kudy se tam dostat. Píseň zachycuje hraniční moment této postavy, kdy to vypadá, že už nepřijdou žádné lepší zítřky. Žena, kterou jsme si představili, to ale v jeden moment zvládne, nadechne se a vyrazí vpřed. Podobně jsme dávali dohromady i další skladby, povídali jsme si hodiny a hodiny a na základě toho pak jednoznačně věděli, o čem chceme v textech mluvit.
A co zbývající dva songy ve třetí osobě – Svět a Jenda?
Bára Poláková: Svět pro změnu vypráví o muži. Je vyhořelý, přepracovaný. Dělá práci, kterou miluje, ale protože je tak moc šikovný, všichni ho chtějí a oslovují. Cítím ho někde mezi architektem a pekařem, ale může se jednat o kohokoliv. Přeje si jen, aby se na chvilku všechno zastavilo a on měl klid se nadechnout.
Štěpán Urban: Téma zastavení se objevuje v obou zmíněných písních – a vlastně pak i u Jendy. Ten vypráví o starší dvojici, která už k tomu zpomalení či zastavení došla.
Bára Poláková: Muž a žena z Jendy prošli Drakem i Totou, zažili všechny boje a teď už potřebují jen rozdělat oheň, zadělat na bábovku a zavařit okurky. Jsou smíření s tím, co mají za sebou, a pomalu se s nadhledem připravují na cestu na pomyslný druhý břeh. Byť to není hlavní myšlenka písně, právě téma konečnosti a odevzdání tam hodně cítím.
Album jste pojmenovali Sršeň, ale písničky znějí spíše hřejivě a vlídně, než že by bodaly. Líbil se vám ten kontrast?
Bára Poláková: Sršeň pro nás symbolizuje počátek naší tvorby. Píseň Je jedno, jaká byla zahajují slova: „Zapomněla, že má křídla.“ Štěpán to řekl o jedné poraněné sršni, která nám vletěla na pódium při koncertu, a já v reakci na to prohlásila, že to zní jako začátek písničky. K tomu jsme dodali „a k čemu že to vlastně jsou“ a pak už se to rozjelo. Pojmenování jsme s kapkou sentimentu zvolili jako projev vděku za to, že nám sršeň takhle na začátku pomohla začít psát.
Měla pak společná tvorba nějaký řád, nebo všechny nápady přicházely spontánně?
Bára Poláková: Do natočení Draka k filmu Chvilky naděje jsme neměli žádný pevný koncept, pracovali jsme, jak to přišlo.
Štěpán Urban: Od Draka už jsme pak věděli, jak by deska měla zhruba vypadat a jak ji chceme koncepčně uchopit. Tuto píseň ještě neprodukoval Matěj Soukup, ale ty další už jsme dokončovali s ním. Od tohoto momentu jsme se pevně domlouvali na tom, které dny budeme skládat, které dny nahrávat a které budeme někde pryč.
Bára Poláková: Kluci se od začátku hodně zaměřovali na zvuk, který se dost liší od mé předešlé tvorby. Líbilo se mi, jak celistvě nad tím přemýšleli a jak to uchopili.
Báro, na svých třech sólových deskách jste hodně spolupracovala s Davidem Hlaváčem či Janem P. Muchowem. Přinesl vám Štěpán onen pomyslný nový vítr do plachet?
Bára Poláková: Určitě ano. Honza Muchow mi dokonce už někdy při dokončování druhého alba řekl, že to třetí se mnou bude dělat rád, ale že by bylo dobré, kdybych si zkusila i něco jiného. Přiznám se, že se mi moc nechtělo pracovat s někým jiným, takže i třetí studiovka vznikla s Davidem, Honzou a ještě Filipem Jelínkem. Věděla jsem totiž, že nám to funguje, jsou to zároveň kámoši a umí spolu hledat nejlepší výsledek, aniž by se tam o sebe tříštila ega. Hlavně jsem nechtěla, aby mě někdo do něčeho tlačil, abych vyplňovala představu producenta. Byla jsem proto moc vděčná za to, že s nimi se to nikdy nedělo. A se Štěpánem přišla úplná tvůrčí svoboda.
Štěpán Urban: Právě ta svoboda byla klíčová, abychom se uvolnili a došli k tomu, co jsme chtěli vytvořit. Práci Davida Hlaváče i Honzy Muchowa velmi uznávám a cítím v ní určitou jemnost – tam, kde by někdo jiný přitlačil, oni raději uberou a přidají pomyslný nádech. Myslím, že s Matějem Soukupem pracujeme v tomto směru velmi podobně.
Cítila jste i vy sama, že byste tentokrát chtěla zkusit jiný přístup? Změna je patrná například ve formě sdělení, na předchozích albech se objevovaly písně s určitou dávkou ironie a nadsázky, kdežto na Sršni volíte jiný, možná vážnější či přímější způsob vyjádření.
Bára Poláková: Na první desce se objevily velmi úspěšné singly Kráva a Nafrněná, které zastínily skladby s těžšími tématy jako například Ona či Ego. Vzpomínám si, že na prvním turné jsem trochu vnímala, že někteří diváci přišli na dvě písničky a docela koukají, co se na pódiu děje. Na dalších albech se to částečně opakovalo, protože si z nich někteří posluchači zase vytáhli ty ironičtější písně. V Něhách jsme naopak dali prostor těm klidnějším a jemnějším, což se pak promítlo do práce na této desce. Oba způsoby vyjádření ke mně patří a ani o ten bláznivější, kde se vyřádím, posluchači nepřijdou, protože jsem s Markem Adamczykem a Honzou Cinou dala dohromady skupinu Ťupíci. Jako producenti se na tomto projektu budou podílet David Hlaváč i Štěpán Urban s Matějem Soukupem. Koncertní provedení bude hodně taneční – světla, kostýmy a flitry.
Nedávno jste se s veřejností podělili o zprávu, že tvoříte pár i v soukromém životě. Řekli byste, že když člověk skládá s někým, kdo je mu tak blízký, je i autorské napojení silnější?
Štěpán Urban: Myslím, že nám to hodně pomohlo v komunikaci o písničkách. Naučili jsme se spolu mluvit o všem a do hloubky, což se pochopitelně do tvorby promítlo. Díky tomu, že jsme toho tolik namluvili a naladili se na stejnou vlnu, jsme pak přesně věděli, jak písničky pojmout.
Bára Poláková: Už samotná tvorba hudby vytváří velké pouto mezi lidmi. Také s Davidem jsme měli silné napojení, kdy jsme si mezi sebou vytvořili až sourozenecký vztah. Nerada bych proto hluboké autorské propojení podmiňovala partnerstvím, může to fungovat i u lidí, kteří spolu nežijí. To samé jsem cítila i s Honzou Muchowem – vzpomínám, jak jsme měli vyblokováno šest hodin na skládání, z nichž jsme ale naprostou většinu času mluvili a mluvili a na samotné tvoření zbylo třeba dvacet minut. Až zpětně jsem pochopila, jak důležité to naše klábosení bylo a jak moc se pak propsalo do výsledku. Díky tomu, že jsme se tak dobře poznali, jsem se při nahrávání mohla uvolnit. Říkali jsme si všechno na rovinu.
Co vaše projekty, Štěpáne? Loni jste vydal sólové album Potopa, autorsky se podílíte například na písních Thoma Artwaye či Pauliho Garanda. Pracujete ještě na něčem dalším?
Prioritou jsou pro nás teď již zmínění Ťupíci. Matěj Soukup chystá také svou sólovou desku a společně dokončujeme album Alžběty Ferencové, která vystupuje pod pseudonymem Zea. Chtěli bychom se znovu zavřít do studia i s Pauliem.
Máte za sebou křest v pražském klubu La Fabrika a příští rok v září vyrazíte na společné turné. Bude koncept vycházet z intimní, až „obývákové“ atmosféry, kterou album přináší?
Bára Poláková: V tomto duchu jsme pojali hlavně křest, ale intimitu by koncerty určitě ztratit neměly. Tančit se bude na Ťupících, pro společná vystoupení nás dvou jsme naopak vybrali prostory na sezení. Určitě ale dojde i na momenty, kde to produkčně naroste, nebráníme se proto tomu koncept vyšperkovat z hlediska lightdesignu a dramaturgie. Velkou produkci s sebou určitě nepovezeme, ale udělat z koncertů jenom obýváček by mi asi taky bylo líto.
Štěpán Urban: Proto je fajn, že na turné vyjedeme až v září a máme dost času všechno zvážit a promyslet.
