Byl nadaným sportovcem. Jako německého Žida ho ale místo sportovní kariéry čekalo ghetto v Terezíně a koncentrační tábor v Osvětimi. Na obou místech se Fredy Hirsch snažil zlepšit podmínky vězněných dětí. Jeho příběh připomíná nový román Učitel z Osvětimi britské spisovatelky Wendy Holdenové.

Na příběh Fredyho Hirsche přivedla britskou spisovatelku Wendy Holdenovou přední česká cembalistka – a také přeživší holocaustu – Zuzana Růžičková. „Když o něm začala mluvit, její tvář se úplně rozzářila,“ říká autorka. I vzpomínky české hudebnice shromáždila do knihy, vyšla pod názvem Sto zázraků. Růžičková, tehdy patnáctileté děvče, byla v lednu 1942 deportována do Terezína, následně ji čekal převoz do Osvětimi a Bergen Belsenu.

Fredyho, tedy oficiálně Alfreda, Hirsche poznala už na své první nucené zastávce, v Terezíně, kam Hirsch přijel začátkem prosince 1941 jako součást Aufbaukommanda, tedy prvních transportů, které měly ghetto připravit.

Místo do Palestiny do Československa

Do Terezína byl deportován z protektorátu, narodil se ale v roce 1916 v německých Cáchách. Od malička byl nadšeným sportovcem a zapojoval se do mládežnických organizací. Když se Adolf Hitler v roce 1933 chopil moci, Fredyho matce a staršímu bratrovi se podařilo emigrovat do Bolívie, zatímco mladý sionista zůstal v Německu s představou, že se dostane do Palestiny. Místo „země zaslíbené“ ale nakonec hledal v polovině třicátých let nový život v ještě stále demokratickém Československu.

„On pro nás cvičil, všichni jsme ho milovali,“ přiznává v cyklu Paměťová stopa Edith Landesmann, tenkrát Stiassná. Hirsche obdivovala na sportovišti Makabi v brněnských Pisárkách, které fungovalo pro Židy i chvíli po březnové okupaci Československa.

Označení Fredyho Hirsche za idola se ve vzpomínkách přeživších často opakuje. „Byla jsem dojatá, když jsem se sedmi protagonistů dokumentárního filmu zeptala, jaký byl Fredy. Všichni unisono říkali – krásný, laskavý, charismatický, odvážný, nezapomenutelný. Zachránil nám život. Fredy miloval své děti, obětoval se pro ně, a jeho děti dodnes milují Fredyho,“ potvrdila i režisérka Olga Sommerová v souvislosti s natáčením dokumentu o Hirschovi pro cyklus Neznámí hrdinové.

Sportovní vyžití pořádal o něco později ani ne pětadvacetiletý mladík také pro židovské děti a mládež na pražském Hagiboru. To už nacisté vyhlásili protektorát a začínala platit řada protižidovských nařízení.

Sportování v Terezíně nebylo jen rozptýlení

Ve snahách zabavit děti a dospívající neustával Hirsch ani v Terezíně. „Byl v mnoha ohledech takovým hybatelem mládežnického dění. Samozřejmě nebyl sám, pomáhal mu celý aparát péče o mládež,“ podotýká historik Tomáš Fedorovič z Památníku Terezín. A nešlo jen o zábavu, která by v nelehkých podmínkách děti rozptýlila. Hirsch si byl vědom, že posilování fyzické a psychické kondice zvyšuje šanci na přežití.

Když do Terezína v létě 1943 dorazil transport dvanácti set dětí z likvidovaného ghetta v Bělostoku na severovýchodě dnešního Polska, Hirsch se k nim i přes zákaz pokusil dostat. „Odmítal jen přihlížet zlu a nenávisti. Každý den riskoval svůj život pro děti,“ vyzdvihuje Hirschovy činy autorka jeho románového životopisu. Přelezl plot, který bělostockou skupinu dětí odděloval od ostatních Židů, ale byl chycen a pravděpodobně za trest poslán do Osvětimi.

V rodinném táboře

Odjížděl v září 1943, kdy bylo z terezínského ghetta do koncentračního tábora deportováno na pět tisíc vězňů. Čekaly je, stejně jako ostatní, nedůstojné podmínky k žití za elektrickým plotem, hlad a špatné hygienické podmínky. Ale na rozdíl od dřívějších vězňů neprocházeli obvyklou selekcí a rodiny mohly zůstat pohromadě v takzvaném rodinném táboře. Co přesně bylo nacistickou motivací tohoto zvráceného experimentu, nelze s určitostí říct.

I v prostředí všudypřítomné smrti se Hirsch pokoušel vytvořit dětem „oázu“, jak Fredyho snahy nazval mluvčí Památníku Terezín Stanislav Lada. K „privilegiím“ patřilo, že děti směly trávit den na dětském bloku, kde se s vychovateli vedenými charismatickým Fredym měly věnovat „výuce“ a hrát si. Právě Hirsch zvláštní blok pro přibližně pět set dětí prosadil, podle The Jerusalem Post jejich zřízení vyjednal s Josefem Mengelem.

Žid a gay s respektem

Zuzana Růžičková Hirsche později nazvala „krotitelem esesáků“. „Reagovaly jako divá zvěř, když se jim krotitel podívá do očí,“ vysvětlovala v dokumentu z cyklu Neznámí hrdinové, jak Hirsche děti vnímaly. Dojem udělal i na Arnošta Lustiga, pozdější spisovatel rovněž prošel Terezínem a Osvětimí. „Krásný, hodný, ušlechtilý. Vypadal jako předloha po řecké sochy,“ popsal v témže snímku.

„Zajímavé je, že kvůli tomu vypadal trochu jako nacista. Měl téměř vojenské vystupování, nosil elegantní sako a kalhoty, měl vyleštěné boty,“ přidala svůj postřeh Wendy Holdenová. „Myslím, že v tom, jak se oblékal, byl smysl. Myslím, že si velmi brzy uvědomil, že ho nacisté uznávají,“ dodává. Přirozená autorita na chvíli upozadila, že je Žid a gay.

V Brně se dal dohromady se studentem medicíny Janem Mautnerem, spolu žili následně i v Praze. K rekonstruování jejich vztahu ve vyhrocené době, kdy byli – každý jindy – deportováni, není dostatek zdrojů, píše historička Anna Hájkovká v článku pro Tagesspiegel. I Mautner prošel Terezínem a Osvětimí, dočkal se konce války, ale zemřel šest let po ní v Praze.

O Hirschově sexuální orientaci se během věznění vědělo, Lustig v dokumentu Sommerové tvrdí, že ho Fredy pozval k sobě na pokoj výměnou za jídlo.

Všichni do plynu

Přesně po šesti měsících pobytu bylo všem dosud žijícím vězňům, kteří byli do Osvětimi deportováni z Terezína v září 1943, oznámeno, že budou přemístěni. Místo do smyšleného lágru však nákladní auta s vězni zamířila k osvětimským plynovým komorám, kde byli všichni v noci z 8. na 9. března 1944 zavražděni.

Šlo o největší jednorázovou hromadnou popravu československých občanů za druhé světové války. Nacisté pomocí plynu tehdy během jedné březnové noci zabili 3792 židovských mužů, žen a dětí z takzvaného českého (či terezínského) rodinného tábora.

Fredy Hirsch byl v té době už po smrti. Okolnosti, za nichž zemřel, zůstávají nejasné. Přiblížit se je pokusil článek výkonného ředitele Centra studií genocid Šimona Krbce. Hirsch se o chystaném zplynování někdejších terezínských vězňů zprostředkovaně dozvěděl přes prostředníka od odbojové skupiny z takzvaného Sonderkommanda, jehož příslušníci, sami vězni, měli nařízeno pomáhat připravovat odsouzené nacistickou zvůlí ke zplynování a následně odklízet těla.

Zpráva od muže, který utekl z Osvětimi

Tím prostředníkem byl Rudolf Vrba – jeden z mála lidí, jimž se podařilo z Osvětimi uprchnout a následně informovat spojence o masovém vraždění za ostnatými dráty. Hirschovi donesl zprávu, že odbojáři ze Sonderkommanda se připravují na povstání, noc z 8. na 9. března přitom považovali za jedinečnou příležitost k odporu, k němuž měl impulz vzejít z rodinného tábora.

Hirsch si prý vyžádal hodinu na rozmyšlenou – a rozhodl se pro sebevraždu. Nejspíš neunesl vědomí, že děti by se s velkou pravděpodobností staly oběťmi tak jako tak a jejich šance na přežití je podle obou scénářů minimální.

Lékař u Hirsche, jehož našli v agonii, konstatoval předávkování uklidňujícími léky, web Holocaust.cz – provozovaný Institutem Terezínské iniciativy, tedy sdružení bývalých židovských vězňů z ghett a koncentračních táborů a jejich přímých potomků – poznamenává, že Hirschovy poslední okamžiky zůstávají předmětem dohadů. Už se nejspíš s jistotou nelze dopátrat, jak k lékům přišel, ani to, zda si život vzal skutečně dobrovolně. Spálen byl spolu se zavražděnými rodinami z 8. března.

Po válce mu byla v komunistickém Československu přisuzována kolaborace. Vysílání Deutschlandfunk citovalo vzpomínku Zuzany Růžičkové, že se po únoru 1948 o Hirschovi psalo, že byl Němec, kolaborant a učil české děti německé písničky. Vadila také jeho sexuální orientace. Že byl Hirschův odkaz kvůli ní marginalizován, se domnívá například historik a autor Fredyho životopisu Dirk Kämper.

Podíl.