Už v roce 2013 dalo Biskupství královéhradecké zelenou procesu, na jehož konci má být blahořečení Josefa Toufara. Číhošťského faráře na začátku roku 1950 umučili sadističtí příslušníci totalitní Státní bezpečnosti, kteří „vyšetřovali“ zázrak, během kterého se měl krátce před Vánoci 1949 v obecním kostelíku při Toufarově kázání pohnout kříž. Komplikace v jeho beatifikaci prý způsobil i covid.
Je poledne, kostelní hodiny odbíjejí, do obecní hospody přicházejí turisté i místní v montérkách. I když je právě jeden z chladnějších srpnových dnů, řada lidí si oběd objednává na terase. Zřejmě i proto, že je odtud dobrý výhled na nevelký kostel Nanebevzetí Panny Marie.
Už od třetí adventní neděle roku 1949 jde o místo se silnou atmosférou. Ta je niternější o to víc, že k prohlídce dnes návštěvníkům hrají i varhany. Za zvuků jejich píšťal je tak možné obejít všechna místa, kde se psaly poslední dny kněze Josefa Toufara, než jej ve valdické kobce v únoru 1950 umučili estébáci pod vedením Ladislava Máchy.
„Návštěva potvrdila, že zázraky se dějí. Atmosféra též správná. Nechť už třešně nezrajou dál,“ zapsal někdo z turistů v kostele 4. srpna 2025 do velké pamětní knihy. A dalších pozdravů či myšlenek je v ní spousta, místo je lákavým cílem.
Foto: Ondřej Stratilík
Toufarova mučednická smrt a jeho vzdor totalitní zlovůli byly hlavními důvody toho, proč se už na jaře roku 2013 rozjel církevní postup, na jehož konci může být blahořečení a časem snad i svatořečení. Jenže po více než dvanácti letech zůstává věc stále v první – diecézní – fázi. A není jasné, kdy a jak dopadne.
Královéhradecký farní vikář Tomáš Petráček, jenž má na starosti přípravu Toufarovy beatifikace, vypočítává hned několik důvodů: „Proces blahořečení je běh na dlouhou trať. Negativně se projevil covid a další zdravotní problémy důležitých protagonistů. Bohužel se také dlouhodobě nedaří obsadit pozice biskupského delegáta a promotora spravedlnosti, bez nichž proces nemůže pokračovat.“
„Sám jsem překvapený“
Přímo v číhošťském kostelíku se teď po týdnu střídají mladí katolíci. Otevřený svatostánek nejen hlídají, ale přicházejícím turistům i poradí, řeknou něco z historie nebo je odvedou na faru, kde měl Toufar svůj byt a kde funguje muzeum připomínající farářův krátký život.
Číhošťská fara. Odtud estébáci 10. ledna 1950 Toufara odvlekli s tím, že se nejdřív představili jako novináři, kteří chtějí vědět víc o zázračném hnutí křížku. | Foto: Ondřej Stratilík
A zatímco dnes jeden z „průvodců“ chodí po kostele a ukazuje třeba i to, kudy vedly drátky, jimiž chtěli estébáci při vyšetřování a natáčení propagandistického snímku zinscenovat hnutí oltářního křížku, jeho dlouhovlasý kolega cvičí na varhany. V malém kostele je slyšet každé sešlápnutí pedálu hudebního nástroje i to, jak se mu nafukují staré vzduchové měchy.
„Sám jsem překvapený, kolik lidí sem přijede,“ popisuje jeden z mladíků, když nás provází skrz dvůr k faře. Právě v těchto místech Toufara estébáci, kteří tvrdili, že jsou od tisku, aby jej vylákali ven, večer 28. ledna 1950 zatkli.
„Musíme přikročiti k fyzickému násilí“
„To vůbec nečti, to jsou všechno věci, které si vymysleli ti vyšetřovatelé, když ho mučili,“ obrací se mladý muž na svého kamaráda, který právě studuje kopii vyšetřovacího spisu z Valdic vystavenou na faře.
Číhošťské události a církev na povel komunistů zesměšňoval i Dikobraz. | Foto: Ondřej Stratilík
V ní se třeba píše: „Ve středu 15. 2. 1950 se přihlásil farář Toufar k výslechu, kdy učinil doznání, z jakého příkazu prováděl v Číhošti akci s křížkem. Po přiznání dělal nepříčetného a v noci se pokusil dvakráte o spáchání sebevraždy oběšením a přitom se potloukl v obličeji a na těle (jak sebou mlátil).“
Jinde zase: „Následující noc potom počal v cele zuřit a křičet nesouvislá slova (předstíral opět nepříčetný stav) a soudruzi z SVS ho přivedli do normálního stavu tím, že mu nabili přes zadnici a záda obuškem. Druhý den při výslechu popřel všechny výpovědi a prohlásil vše za zázrak. Proto byl poslán znovu do temnice.“
Události pět dnů před jeho smrtí popisuje estébácký protokol takto: „Počátkem 4. týdne, dne 20. 2. 1950 byl vzat Toufar k výslechu a po marné snaze přimět jej k výpovědi byl dán znovu do temnice a dne 21. 2. 1950 byla porada celé skupiny o dalším postupu výslechu Toufara. Byly probrány všechny možnosti a metody, které až dosud byly při výslechu použity. Dospěli jsme k názoru, že v nastalé situaci musíme přikročiti k fyzickému násilí.“
Estébáci pod vedením Ladislava Máchy tak Toufara třeba spoutali a mnoho hodin v chladné podzemní kobce valdické věznice bičovali, někdy třeba i zavěšeného za ruce na háku. Poté začal umírat.
Ještě na poslední chvíli jej zmrzačeného odvlečou do Číhoště, aby „sehrál“ rekonstrukci zázraku. V sobotu 25. února 1950 jej tajná policie narychlo převáží na operaci do pražského Borůvkova sanatoria v Legerově ulici, ale je už pozdě, lékaři jej nezachrání.
Biskupové: Máte pravdu, je to už dávno
Pětasedmdesát let po jeho odchodu způsobeném krvelačným estébákem Máchou a jeho kolegy, královéhradecký vikář Tomáš Petráček pokračuje v přípravě Toufarova blahořečení.
Foto: Ondřej Stratilík
„Probíhá shromažďování svědectví, neustále se konají přednášky o Josefu Toufarovi, vyšla desítka publikací a připravují se další, každý rok je několik důležitých pamětních setkání, konají se pouti do Číhoště a Zahrádky a na další toufarovská místa,“ vypočítává, v jaké fázi je zdlouhavý proces nyní.
Že to jde pomalu, připouští i Česká biskupská konference. „Máte pravdu, je to už dávno, co jsme dali souhlas k zahájení beatifikace pátera Toufara. Každopádně tento proces je stále v diecézní fázi, která nebyla ještě ukončena. Do tohoto procesu nijak nezasahujeme, je to v gesci příslušné diecéze,“ říká mluvčí biskupů Monika Klimentová.
Ojedinělý snímek ještě vychýleného křížku. | Foto: Ondřej Stratilík
Petráček však tvrdí, že zdlouhavost Toufarova případu není výjimečná. „Církev prosazuje důkladnost. Mnohem méně komplikovaný proces s páterem Bulou (mučen a oběšen v roce 1952 v rámci takzvaného babického procesu, pozn. red.) v personálně lépe vybavené diecézi byl v diecézní části dokončen po 13 letech a odeslán do Říma, kde proces už devátý rok pokračuje římskou fází. I Vatikán, který má vše připravené, si zjevně dává načas,“ vysvětluje.
„Nevylučuji vůbec nic,“ reaguje vikář na dotaz, jestli je možné, že Toufar nakonec blahořečen nebude. Jedním dechem nicméně dodává, že podstatu silného a dodnes nepochopitelného příběhu o lidské krutosti a totalitní zlovůli to nezmění.
„Tisíce lidí z desítek zemí o něm vědí, je pro ně posilou, vzorem, útěchou. Lidé se k němu obracejí v modlitbě a zasílají působivá svědectví o jejich vyslyšení. Podstatné je vyzařování jeho života a svědectví do církve a společnosti. A to se děje v míře, která fascinuje a připomíná další číhošťský zázrak,“ míní Petráček.
Jeho slova se potvrzují přímo v Číhošti. Těch, co Toufara zažili alespoň jako děti, už ale zůstává jen pár. Vzpomínky na něj a na to, jak v době nastupující totality povznesl malou venkovskou farnost a vytvořil silné společenství, se tu však udržují v rodinách už několik desetiletí.
Třeba to, že sám Toufar nebyl příliš technický typ a měnit žárovky mu museli chlapi z dědiny. Jeho přímluva prý pomohla tomu, že v Číhošti otevřel svou praxi i dentista a vznikla tu poštovní kancelář.
Foto: Ondřej Stratilík
„Vždycky je pravý čas navštívit místa, kde česká historie prostřednictvím statečných lidí poznamenala budoucí generace. Děkujeme, pane Toufare, za statečnost,“ napsala jedna návštěvnice na poslední list pamětní knihy, který právě nadzvedává srpnový vítr profukující číhošťský kostel.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti, kde sloužil Josef Toufar (6. srpna 2025)
Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti, kde sloužil páter Toufar (6. srpna 2025) | Video: Ondřej Stratilík
