Komerční prezentace Aktual.: 28.11.2025 17:31
Hongkong – Poslední zpráva, kterou Chris Wongová dostala od své 72leté matky, byla vlídná připomínka, aby se teple oblékla, protože Hongkong zasáhly chladnější teploty. Pár hodin poté se výšková budova, v níž tato křehká stará dáma žila, změnila v ohnivé peklo. A matka Chris Wongové je mezi dvěma stovkami pohřešovaných po tragédii, která si vyžádala nejméně 128 životů, napsala dnes agentura Reuters.
Více než třetina obyvatel komplexu dotovaných bytů, který ve středu zachvátil požár, byla starší 65 let. Tato věková skupina v hustě osídleném Hongkongu tvoří zhruba pětinu obyvatel. Matka Chris Wongové, která měla problémy s klouby a chůzí, byla sama v 21. patře jedné ze sedmi výškových budov, na něž se rozšířil nejhorší požár, jaký Hongkong zaznamenal za více než 80 let.
„Když začalo hořet, spěchala jsem tam… viděla jsem zvenčí náš byt, byl pokrytý plameny. Oheň byl všude,“ řekla Wongová, která se choulila se svým otcem a starší sestrou na plastových židlích v evakuačním centru před kouřícími budovami. „Jen jsem tam stála a posílala mamce zprávy, ale odpovědí bylo jen ticho,“ dodala v slzách.
Paní Chimová, které táhne na 70 a přála si zveřejnit jen své příjmení, měla větší štěstí. S manželem se dívali na televizi v bytě v 15. patře, když uslyšela zvenčí nějaký rozruch. Otevřela okno a uviděla, jak na sousední budově hoří bambusové lešení a vítr přenáší jiskry k jejich budově.
„Hoří! Honem ven!“ slyšela křičet sousedy. Měla jenom čas popadnout nějaké peníze a hůl, aby mohla chodit, a pak sjeli výtahem do bezpečí. Venku pak společně s manželem v hrůze sledovali, jak byt, ve kterém žili více než 40 let, pomalu pohlcují plameny.
„Sešli jsme dolů a jen jsme sledovali oheň. Dívali jsme se, jak to hoří. Nic jiného jsme nemohli dělat, jenom se dívat a doufat, že to nebude hořet dál,“ dodala paní Chimová.
Byty ve výškovém komplexu, který tvořilo osm budov, byly postavené v roce 1983 v rámci programu dostupného bydlení, jehož cílem bylo pomoci obyvatelům s nízkými příjmy získat nemovitost na jednom z nejdražších realitních trhů na světě.
V komplexu bydlelo 4643 lidí, z nichž bylo zhruba 37 procent starších 65 let. Obyvatelé si už více než rok stěžovali na riziko požáru spojené s renovačními pracemi. Jak zjistila agentura Reuters, jedna ze stížností upozorňovala na to, že staří lidé by měli problém z budov uniknout, pokud by se stalo nějaké neštěstí. Další poukazovala na to, že pěnové panely zakrývající během renovace okna by nechaly mnoho starších lidí samotné a nepohyblivé v temnotě. Pěna navíc byla hořlavá.
Mezi pohřešovanými je také 73letá bývalá manželka a syn Davida Hoa, kteří bydleli v jednom z vyšších pater. Poslední zprávu dostal 20. listopadu, kdy měl jeho syn narozeniny a poděkoval mu za přání.
„Jsem pozitivní, bezstarostný člověk. Kdyby se tohle nestalo, žil bych si šťastně. Byl jsem zvyklý chodit do středisek pro starší lidi a jezdit na kole, ale teď se mi nechce vůbec nic. Jsem hrozně smutný,“ řekl 75letý Ho. „Je jasné, že to nezvládli.“
Dobrovolná poradkyně Michelle Liuová strávila většinu dne procházením parků a provizorních útulků v okolí vyhořelých budov a poskytováním podpory rodinám a mnoha starším lidem postiženým katastrofou.
„Byli velmi rozrušení. Uvědomila jsem si, že jsou pro ně sice důležité peníze, ale ještě důležitější je, aby v této těžké době měli někoho, kdo jim bude oporou,“ řekla Liuová. „Lidé tady se momentálně cítí trochu ztracení, zejména ti, se kterými jsem mluvila. Nevědí, co s nimi bude dál.“
Někteří starší obyvatelé stáli ve frontě u zdravotního stanoviště v evakuačním centru, aby dostali nové léky na dlouhodobá onemocnění, jako je vysoký krevní tlak a cukrovka, zatímco jiní si v sousedním domě vyzvedávali základní potřeby od dobrovolníků, včetně oblečení a ložního prádla.
Chris Wongová ale posledních šest hodin dokázala jen bezmocně stát, dívat se na hořící budovu a znovu a znovu se snažit dovolat své matce. „Cítím se naprosto bezmocná… moje matka nemohla pořádně chodit, měla špatné klouby v obou kolenou… a nebyl nikdo, kdo by jí pomohl,“ řekla a její otec, který byl v době tragédie pryč, dodal: “Nic jsme o ní neslyšeli. Musíme se pomalu smířit s realitou.”
