„Mačká se to na vás ze všech stran, všude kordony policajtů, musíte jít tam, kam vás oni pustí – a oni vás pustí tak, že na konci na vás čeká vodní dělo,“ popisuje Eva Janíková pětatřicet let staré zážitky. Byla jednou ze stovek lidí, kteří v Teplicích vyšli do ulic ještě před 17. listopadem 1989. A kterou stejně jako desítky dalších zmlátili příslušníci pohotovostního pluku, takzvané bílé přilby.
„S použitím mírnějších prostředků dav nezvládneme,“ hlásí příslušník pořádkových sil do vysílačky. A není jediný. Na pokyny čekají i další seřazené jednotky. „Mírnějších prostředků nepoužívejte, používejte jen vytlačování,“ krotí je na dálku velitel. To je pouze krátká část dobové rádiové komunikace popisující zásah jednotek Sboru národní bezpečnosti v Teplicích, jejíž záznam je v Archivu bezpečnostních složek.
Od soboty 11. do pondělí 13. listopadu 1989 se v centru severočeského města demonstrovalo. Co původně začalo jako protest proti zamořenému ovzduší, se rychle změnilo v projev nesouhlasu s totalitním režimem. „Pro nás to bylo jednoduché – my jsme prostě neměli rádi komunisty a tohle byla dobrá záminka. Všichni jsme říkali ‚hlavně roušku, aby to vypadalo jako ekologická demonstrace‘, ale tohle byla jen záminka,“ vzpomíná na pětatřicet let staré okamžiky Eva Janíková.
V roce 1989 jí bylo čtyřiadvacet let a ze svého bytu v devátém patře teplického paneláku často a dobře viděla, jak smog z elektráren, prach z hnědouhelných lomů a zplodiny z chemických provozů i lokálních topenišť zamořují ovzduší. Dodnes si živě vybavuje chvíle, kdy se svou sestrou házely z balkonu jablka po autě, ze kterého z amplionů hlásili, že kvůli znečištěnému ovzduší nesmí ven s dětmi.
„Jednou jsem třeba volala okresnímu tajemníkovi KSČ Antonínu Váňovi. Ani nevím, jak se mi to povedlo, že mě na něj přepojili. A já jsem mu naprosto drze řekla, jestli mu taky v kanceláři tak strašně smrdí ten smog a plyn jako u nás doma. A během dvaceti minut u nás byli plynaři, že máme únik plynu,“ přibližuje Janíková teplickou realitu 80. let.
Když se – tehdy jako mladá matka samoživitelka – dozvěděla, že ve městě se chystají demonstrace, měla jasno. Vyrazí. Rodina vyslala ji, její sestra doma hlídala malé děti. A tak všechny tři dny společně se stovkami dalších demonstrovala v centru Teplic.
Demonstrace „Chceme čistý vzduch“ v Teplicích v listopadu 1989. | Foto: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR
Horda nasupenejch lidí
Sbor národní bezpečnosti se podle archivních dokumentů na akci s krycím názvem Dým připravoval ve velkém a velmi detailně. Povolal mnoho jednotek včetně pohotovostního pluku, k dispozici měl fotoaparáty i kvalitní kamery.
Několik z nich umístil do oken v prvním patře domu na dnešním Benešově náměstí, jak vyplývá z archivních materiálů. Mikrofony zachytily nejen skandující dav, ale třeba i strohé promluvy policejních techniků, když zaostřují objektivy na tváře jednotlivých demonstrantů: „Ty hajzle jeden, já tě tam dostanu.“
Situace se vyhrotila v pondělí 13. listopadu. Janíkovou s desítkami dalších pochodujících v čele davu zasahující policisté oddělili od zbytku demonstrantů a došli s nimi před teplické sídlo KSČ. Tam prý měl s lidmi promluvit okresní tajemník Antonín Váňa.
„Najednou přiběhli policajti s bílejma helmama a pendrekama a normálně nás obsadili, byla to horda nasupenejch lidí. Fakt máte strach. Jak byla ještě tma a smog, bylo to depresivní. Stačilo, když jste něco žblebtnul, a už na vás vyběhli a válcovali to tam,“ vzpomíná Janíková.
A jak situaci viděli sami policisté účastnící se akce Dým? „Před okresním výborem je horda asi tři sta lidí, nastoupena naše jednotka, hovoří k celému davu okresní tajemník,“ čeká jeden z příslušníků s volacím jménem Tráva 2 rozkazy. „Nesmíte tam dovnitř nikoho pustit, pokud by je okresní tajemník nepozval,“ odpovídá velitel hlásící se jako Tráva 71. I tuto komunikaci obsahují zvukové záznamy z Archivu bezpečnostních složek.
Záznam komunikace policistů při zásahu v Teplicích v listopadu 1989. | Video: Štefan Novák, Archiv bezpečnostních složek
„Prosím vás, nestrkejte nám toho psa sem, vždyť já na něj šlápnu,“ upozornila Janíková jednoho příslušníka pohotovostního pluku z kordonu. „No a za chvíli už jsem ji měla,“ popisuje moment, kdy ji muž v bílé přilbě přetáhl pendrekem. „To bylo hnusný. Byli to udělaní chlapi, mlátili holky i kluky – měli obušek, tak byli silní,“ pokračuje Janíková.
Možná i díky tomu, že poblíž incidentu stála kamera Československé televize, se útok na Evu Janíkovou – jako jeden z mála během listopadových demonstrací – dostal před soud. Zjistilo se, že tím, kdo ji praštil, byl stejně starý Bohumír Brzák. O pár měsíců později, v červnu roku 1990, ho Vojenský obvodový soud v Litoměřicích uznal vinným. Brzák odešel s půlroční podmínkou. „Dne 13. listopadu 1989 ve večerních hodinách na náměstí Zdeňka Nejedlého v Teplicích jako příslušník pořádkové jednotky udeřil obuškem do zad Evu Janíkovou a dále rukou do obličeje Jiřího Mareše,“ popisoval soudce Jiří Kadeřábek.
Právě v litoměřické soudní síni se policista ještě jednou – a naposledy – se zmlácenou demonstrantkou setkal. A Eva Janíková, dnes v křesle v kanceláři své stavební firmy, popisuje, jak to u rozsudku vypadalo. „Říkala jsem, že si nemyslím, že by měl být potrestaný ten kluk, protože to je vina systému. On jen plnil to, co dostal za úkol. Samozřejmě že to nemusel dělat s takovou razancí a takovou chutí, na druhou stranu já zase chápu, že oni viděli dav a věděli, že nás je tam víc. Museli vědět, že kdybychom se naštvali, tak bychom je přeprali, o to víc chtěli být důrazní,“ přemýšlí nahlas.
Komunisty měli zakázat
Když se v listopadu po několika dnech rozjelo revoluční dění i v Praze a do regionů začali přijíždět herci a další známé postavy, do Teplic dorazil Jan Hrušínský s Miluší Šplechtovou. Na Zámeckém náměstí je poslouchal dav lidí, mezi nimi i Eva Janíková. Díky svým poznámkám i výraznému hlasu ji herci vyzvali, aby šla za nimi a promluvila k publiku. To udělala.
Velmi rychle si pak prý ale uvědomila, jak riskovala. Byť se demonstrovalo, totalitní moc se stále ještě držela a veřejná setkání byla plná tajných agentů StB. „Když jsem šla domů, říkala jsem si, že jsem se asi úplně zbláznila – doma mám tříleté dítě, teď mě tady seberou tajní a už mě nikdo nikdy neuvidí,“ bála se.
Nesebrali. A po pětatřiceti letech od listopadových protestů jsou Evě Janíkové líto dvě věci. Vždy, když se řekne, že revoluce začala v Praze, opáčí, že je to nesmysl a první protesty byly Teplicích. A ta druhá? „Nezakázat KSČ bylo největší chybou. To je, jako by mi někdo vysvětloval, že může být nacistická strana. Prostě ne, nemůže. Jestliže komunisti dělali takovéhle zlo, je to pro mě zločinecká organizace, která měla být zakázána. Za tím si stojím,“ zní Janíková rozhodně.
Eva Janíková na teplickém Zámeckém náměstí, kde několik dní po demonstracích mluvila k davu. | Foto: Ondřej Stratilík
Video: Sametová revoluce očima pamětníků (16. 11. 2020)
17. listopad, Sametová revoluce v Kopřivnici očima pamětníků | Video: Paměť národa
