Před 55 lety zasáhlo Peru velmi silné zemětřesení, které připravilo o život přes 70 tisíc lidí. Byli mezi nimi i členové československé horolezecké výpravy, kteří se pokoušeli zdolat Huascarán.
Země se chvěla jen 45 sekund. Otřesy dosáhly na Richterově stupnici na číslo 7,9 a samy o sobě by byly dost ničivé – takové síla bortí domy, trhá silnice a ničí i další infrastrukturu. V tomto případě se ale 31. května 1970 stalo něco ještě horšího: z Huascaránu se totiž uvolnila mohutná lavina ledu, hlíny a kamení, která se valila z 6768 metrů vysoké hory do údolí. Utrhl se kamenný svah o šířce téměř jednoho kilometru v nadmořské výšce šesti kilometrů, při pádu nabral podle pozdějších výpočtů rychlost až 280 kilometrů za hodinu.
Tragédie postihla na tři miliony lidí, z nichž přes 70 tisíc zahynulo. Alespoň částečně byla poškozená oblast peruánského pobřeží o rozloze 250 tisíc kilometrů čtverečních. Značně poškozena byla i Panamerická dálnice, která v té době představovala hlavní spojení mezi americkými kontinenty od Aljašky až po Patagonii. Přerušení této klíčové tepny ještě víc zkomplikovalo přísun materiální i lidské pomoci.
Ničivá vlna
Hlavní proud bahna, kamení, ledu a skal před 55 lety nejprve bez varování zasáhl obec Ranrahirca, v níž zahynulo dva tisíce obyvatel už osm let předtím při zemětřesení v roce 1962. Část laviny pak přelétla přes sto metrů vysoký horský hřeben a zcela pohřbila městečko Yungay. Z jeho deseti tisíc obyvatel přežilo sotva pár stovek – mezi nimi ti, kteří byli na vyvýšeném hřbitově, a děti, které na druhém návrší sledovaly představení v cirkuse.
Lavina pak vymazala z mapy i několik vesnic v okolí, zničeny byly z 90 procent například obce Chimbote, Huaraz či Casma. Zastavila se až po šestnácti kilometrech.
Českoslovenští horolezci byli na špatném místě
Část laviny zasypala i tábor horolezců, kteří se chystali zdolat čtvrtou nejvyšší horu Jižní Ameriky. Československo tehdy přišlo v Peru o elitu horolezectví – zahynuli Arnošt Černík, Milan Černý, Jiří Jech, Jaroslav Krecbach (ve 24 letech nejmladší člen výpravy), Miloš Matras, Ladislav Majsner, Milan Náhlovský, Bohumil Nejedlo, Zdeněk Novotný, Jiří Rasl, Svatopluk Ulvr a Václav Urban. Ve výpravě byli i fotograf Vilém Heckel, který byl ve svých 52 letech nejstarším členem výpravy, a akademický sochař Valerián Karoušek.
Přitom skupina horolezců původně zamýšlela zdolat nejvyšší vrchol severoamerického kontinentu Mount McKinley. Tento záměr jim ale překazil nástup normalizace v Československu a šéf Československého svazu tělesné výchovy, podle něhož „nebylo vhodné cestovat na území USA“. Příprava však byla v plném proudu, a tak po navázání kontaktů s peruánskými alpinisty padlo ve svém důsledku fatální rozhodnutí: vystoupat na nejvyšší vrchol peruánských And Huascarán a další hory v oblasti.
Z původně šestnáctičlenného týmu vypadl jeden člověk kvůli problémům s komunistickými úřady ohledně výjezdní doložky. Základní tábor vybudovala expedice 13. května ve výšce 3850 metrů nad mořem na idylickém místě mezi jezírky v údolí mezi severní stěnou Huascaránu (6768 metrů) a vrcholem Huandoy (6395 metrů). Prvovýstup jižní stěnou Huandoye byl dalším cílem expedice.
Památník
Neštěstí postihlo výpravu už několik dní před zemětřesením. Při jedné z aklimatizačních túr uklouzl na mokré skále jeden z nejlepších horolezců výpravy Ivan Bortel a po pádu zemřel. V tomto místě a na místě tábora postavili později Peruánci expedici památník.
V Čechách vzpomínají na tuto výpravu každý rok při lyžařském závodu Jizerská padesátka, který od roku 1971 nese přídomek Memoriál Expedice Peru ’70.
Grafika ukazuje všechna zemětřesení od roku 1800 do současnosti, která měla magnitudu 7,9 – tedy stejnou sílu jako otřesy půdy v Peru. Velikost kolečka odpovídá síle zemětřesení:
