Operace agentů francouzské tajné služby v podobě potopení lodi ekologických aktivistů měla za cíl zamezit jim v blokování testů atomových zbraní. Jejich útok sice uspěl a loď se potopila. Ale v důsledku skandálu byly testy zastavené.
Dvaadvacet minut před půlnocí otřásla přístavem exploze. O sedm minut později se ozvala další. V tu dobu už se kotvištěm jachet v Aucklandu ozývalo houkání hasičů, policie i sanitek: když záchranáři dorazili na místo, nabídl se jim pohled na to, jak se dírou velikosti osobního auta v boku čtyřicetimetrové jachty valí dovnitř voda a loď klesá ke dnu. Deset minut po půlnoci se voda nad jachtou Rainbow Warrior zavřela.
Stalo se to před čtyřiceti lety, 10. července 1985. Loď byla vlajkovým plavidlem flotily ekologického hnutí Greenpeace a exploze nebyly náhoda. Nálože, které výbuchy způsobily, totiž do lodi nastražil tým francouzské tajné služby. Snažili se sice „jen“ zničit techniku, ale nevědomky i zabíjeli: v době exploze byl totiž na palubě jeden člověk, pětatřicetiletý fotograf ve službách hnutí Fernando Pereira, kterého čin zabil.
Proč potápět loď aktivistů
Akce měla odvrátit ekologické hnutí od toho, aby mohlo pokračovat v protestech proti francouzským jaderným zkouškám. Francie totiž v osmdesátých letech dvacátého století zkoušela na tichomořském atolu Mururoa své nové jaderné zbraně. Hnutí Greenpeace, které bylo proti těmto zkouškám, plánovalo připlout s několika loďmi k atolu a protestovat tam.
Greenpeace si vybralo nelegální cestu: lodě měly proniknout do francouzských vojenských zón, kam civilní plavidla nesmí. Francouzská tajná služba DGSE se rozhodla, že nejlepším způsobem, jak této akci zabránit, bylo zničení lodě přímo v novozélandském přístavu, odkud měla na protestní plavbu vyrazit.
Útok okamžitě odsoudil celý svět, a to včetně Francie, která jednozančně popřela jakékoli napojení na akci. Většina francouzských agentů DGSE zmizela, dva z nich – major Alain Mafart a kapitánka Dominique Prieurová – byli ale s falešnými švýcarskými pasy jako manželé Sophie a Alain Turengeovi zadrženi novozélandskou policií. A oba se po krátkém výslechu přiznali. Ve Francii i na Novém Zélandu to vyvolalo pozdvižení, obě země totiž byly (a stále jsou) spojenci.
Zejména ve Francii aféra prorostla do nejvyšších politických pater. Novináři z listů Le Monde a The Times totiž zjistili a prokázali, že o celé akci věděl předem prezident François Mitterrand. V důsledku skandálu musel rezignovat ministr obrany Charles Hernu a byl odvolán šéf DGSE admirál Pierre Lacoste.
Po dvaceti letech, v červenci 2005, pak Lacoste řekl, že Mitterrand celou operaci osobně schválil. Mitterrand sice už dříve připustil, že nařídil vojenským silám, aby se bránily proti zasahování do jaderného programu Francie v Tichomoří, zároveň však popřel, že by sehrál nějakou úlohu v útoku.
Zajímavá informace se na veřejnost dostala v roce 2006. Gérard Royal, bratr tehdejší socialistické kandidátky na prezidenta Ségolene Royalové, měl být v roce 1985 neznámým útočníkem, který umístil nálož na loď Greenpeace. Deníku Le Parisien to prozradil jeho mladší bratr Antoine. Několik francouzských médií však citovalo své zdroje z tajných služeb, které Antoinovu informaci dementovaly.
Oba zadržení agenti byli v listopadu 1985 za neúmyslné zabití a poškození cizího majetku odsouzeni k deseti letům vězení na Novém Zélandě. Poté, co v únoru 1986 souhlasila Francie (po vyjednávání tehdejšího generálního tajemníka OSN Javiera Péreze de Cuéllar) s omluvou Novému Zélandu a vyplacení odškodnění ve výši 6,5 milionu dolarů, byl oběma agentům trest změněn na tříleté domácí vězení na odlehlé francouzské základně na polynéském ostrově Hao. Již v prosinci 1987 však Francie i přes dohodu odeslala Mafarta zpět do rodné země na léčení a v květnu 1988 jej následovala i Prieurová, protože byla v jiném stavu.
Akce zcela selhala
Cílem francouzského útoku bylo zastavit vměšování aktivistů tak, aby jaderné testy mohly probíhat i dál. Také v tom plán úplně selhal. Premiér Laurent Fabius totiž uznal plnou odpovědnost Francie za celou akci a prezident Mitterrand pak zastavil jaderné zkoušky. Obnovit si je dovolil až o deset let později prezident Jacques Chirac v roce 1995.
V roce 1987 Francie zaplatila odškodné i Greenpeace a pozůstalým. Ekologickému hnutí se na základě mezinárodní arbitráže dostalo satisfakce za zničenou loď a za další újmy ve výši přesahující osm milionů dolarů. Poslední cesta neopravitelného Duhového bojovníka, třístěžňové plachetnice o výtlaku 418 tun, vedla na dno jednoho z novozélandských zálivů. Zde slouží jako umělý útes nejrůznějším mořským organismům. Za odškodné hnutí Greenpeace nakoupilo další loď, která byla pojmenována Rainbow Warrior II. V říjnu 2011 potom hnutí spustilo na vodu loď Rainbow Warrior III.
Rozvoj ekologického aktivismu
Úspěch tohoto způsobu odporu vedl k velkému rozvoji podobných metod v dalších ekologických hnutích. Právě devadesátá léta byla ekologického aktivismu plná: od blokování těžby stromů vlastními těly, přes pokojné protesty proti chemikáliím, až po slavení Dne Země.
Objevovaly se ale také radikálnější formy protestů, které se začaly označovat jako eko-terorismus. Ten se nejčastěji projevoval jako poškozování techniky, hlavně té těžařské: například ve Spojených státech aktivisté zatloukali do stromů hřebíky, na nichž si měly vylámat zuby motorové pily.
V devadesátých letech ale také vyvrcholila aktivity Teda Kaczynského známého jako Unabomber. Ten protestoval proti ničení životního prostředí tím, že posílal dopisní bomby; připravil tak o život tři lidi a další dvě desítky zranil.
V současné době se ekologické protesty koncentrují zejména ohledně aktivit spojených s protesty proti nedostatečné reakci na klimatickou změnu. Nejčastěji se jedná o blokády silnic, některé radikální skupiny ale také sahají k poškozování a ničení umění.
