Americký dramatik Donald Margulies není v českém prostředí tolik známý. Jeho donedávna jedinou v tuzemsku přeloženou a uvedenou hrou byla Večeře s přáteli z roku 2000 ověnčená prestižní Pulitzerovou cenou. Autor v ní trochu po vzoru Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové (avšak ve značně tragikomickém tónu) prozkoumává dva manželské páry po čtyřicítce procházející rozchodem.
Broadwayské uvedení hry se stalo diváckým hitem, český překlad inscenoval v Divadle na Prádle Petr Hruška a na repertoáru se udržel šest let. Součástí čtveřice protagonistů byla i Milena Steinmasslová, jejíž výkon stejně jako Marguliesova hra zaujala nynějšího uměleckého ředitele Ungeltu, režiséra a dramaturga Pavla Ondrucha.
Pikantní okolnosti vzniku Cizích příběhů
Rozhodl se proto iniciovat překlad a následné nastudování jiné, starší autorovy hry Cizí příběhy. Tuto nabídku přijal režisér a překladatel Šimon Dominik s vizí obsadit do role židovské spisovatelky Ruth Steinerové, kterou předtím hrála například na londýnském West Endu i Helen Mirrenová, právě Milenu Steinmasslovou.
Hra vznikla za poněkud pikantních okolností. Margulies prostřednictvím ní reagoval na kauzu vyvolanou jeho textem The Loman Family Picnic z roku 1989, autobiografickou variací ikonického díla Artura Millera Smrt obchodního cestujícího. Fakt, že si dramatik pro svůj titul vypůjčil jméno Millerova hrdiny Willyho Lomana, a dokonce jej troufale použil v názvu, vyvolal vlnu negativní odezvy včetně obvinění z loupeže cizí story. Právě o ni v Cizích příbězích jde.
Mladičká studentka Lisa přichází na konzultaci k zavedené spisovatelce a své pedagožce, kterou obdivuje. Velice brzy se stává její asistentkou a přítelkyní. Svérázná mentorka Lise oplácí společné chvíle snahou nastartovat dívčinu spisovatelskou kariéru. A jak to ve vztahové dynamice mezi učitelem a studentem bývá, Lisa se od svého vzoru brzy emancipuje. A jako námět svého románu použije část Ruthiny utajované, intimní biografie. Původní přátelský mezigenerační dialog se proměňuje v existenciálně laděnou etickou při o právu na vlastní minulost. Je člověk majitelem svého příběhu, nebo je to jen látka vhodná k uměleckému zpracování?
Hra tematizuje i komplikovaný vztah dvou různě starých žen, dvou umělkyň v odlišných profesních etapách. Ruth vnímá dívku i jako dceru, kterou nikdy neměla. Dialog vrcholící sporem o autorství záměrně nestraní ani jedné z obou sokyň a dává naopak prostor široké škále hereckých metamorfóz.
Sólo pro dvě herečky, mezi nimiž panuje souhra
Steinmasslová uchopila Ruth úsporně, její postava se celoživotně skrývá za maskou ironické glosátorky, která zuby nehty skrývá stářím posilované osamění. S každým dalším obrazem se ale její mimikry rozplývají, zpomalují reakce a pohyby. Pozvolnou transformaci podporují i dobře zvolené kostýmy Petry Krčmářové, která je podepsaná pod výtvarnou koncepcí inscenace. V jednotlivých herečkami vynášených modelech akcentuje generační odlišnosti, ale i dílčí polohy nadčasové elegance či nedbalého negližé.
Trefně zvolené převleky pomáhají zestárnout i postavě Štěpánky Ligas, přesvědčivější v poloze agilní, nezralé učnice než později vyspělé autorky a ženy sebevědomě hájící tvůrčí záměr. V těchto momentech jí chybí patřičná pevnost a průkaznost v pronášených replikách, zejména těch, jež přesáhnou délku jedné věty. Málokterá herečka v jejím věku je však obdařena náctiletým zjevem, takže se její obsazení do role vysloveně nabízelo. Ve společnosti Mileny Steinmasslové (mezi herečkami panuje dobrá souhra) bude jistě umělecky zrát. Cizí příběhy v sobě mají vše, co divák přicházející do Ungeltu za kvalitním divadlem postaveným na činoherní interpretaci jen pár centimetrů od hlediště očekává.
