Jak vznikají jejich reportáže, co je žene dál a jaké to je fungovat bez cenzury? Janek a Honza nás nechali nahlédnout pod pokličku a vzali nás přímo na místo činu.
S „Kluky z Prahy“ se scházíme v jejich kanclu na Uhelném trhu. Janek kouká do telefonu, Honza zase do notebooku. Jakmile nás spatří, vše odloží, a skoro okamžitě Janek začne vtipkovat. Po chvíli zjišťujeme, že vtipálek není jen Rubeš ale i jeho kolega Honza Mikulka – a tahle dvojice spolu funguje dokonale.
Humor je tady přirozený stav – způsob, jak spolu fungují – a jak přemýšlejí o světě. A i když se v jednu chvíli smějí, během vteřiny se dokážou přepnout do vážného módu. Přesně tak, jak to dělají i ve svých videích. Už roky se pohybují na tenké hraně mezi zábavou a investigativní žurnalistikou – a velmi dobře vědí, proč po ní chodí.
Od bláznivých videí k pouliční investigaci
Jak to však všechno začalo? „Já jsem se k žurnalistice dostal skrz možnost nahrávat videa na internet,“ říká Janek jen tak mimochodem, jako by šlo o samozřejmost. Když v roce 2006 odstartovala platforma YouTube, otevřel se prostor pro něco, co do té doby neexistovalo. Najednou šlo sdílet videa nejen s kamarády nebo rodinou, ale s kýmkoli na světě.
„Začínali jsme s bláznivými, pubertálními videi. A postupně jsme se dostali až k seriózní žurnalistice,“ vysvětluje. A právě k žurnalistice, ale i médiím obecně, měl blízko odmalička. Oba rodiče jsou produkční – ale rozhodně nešlo o předem danou kariérní dráhu. Spíš o zvědavost. A zábava a vážnost se u něj vždycky praly. „Když Honza točil zábavné věci, já si říkal: sakra, já bych radši točil vážná témata. A když dneska točíme vážné téma, závidím tomu, kdo dělá zábavu,“ směje se. Výsledek? Neustálé oscilování mezi humorem a závažností – přesně tím způsobem, který dnes miliony lidí baví.
Svoboda bez mantinelů
Zlomovým bodem byl Stream.cz, kde oba pracovali několik let. „Miloš Petana byl vizionář,“ říká Janek bez zaváhání o svém bývalém šéfovi. Nabídl jim techniku, peníze – a hlavně důvěru. „Nikdo vám neřekl, že video musí mít dvacet minut nebo že se tohle nesmí. Když jste chtěli vzít kameru a běhat po Václaváku, prostě jste mohli,“ dodává. Právě tahle svoboda podle něj stála u zrodu celé generace tvůrců, kteří dnes sbírají miliardy zhlédnutí – a často už dávno nepracují pro žádný mediální dům.
A i když se později s Honzou ocitli pod křídly velkého mediálního domu, zůstali nepřizpůsobiví. „Nepřizpůsobit se je přece pozitivní. Otázka je – komu a čemu se vlastně přizpůsobujete?“ říká Janek. A je vidět, že to je kluků životní postoj.
Bez rozmazávání, bez alibi
Když se rozhovor stočí k podvodníkům, tón lehce zvážní. Ne dramaticky, ale soustředěně. „Rozhodli jsme se, že budeme ukazovat věci tak, jak jsou. Bez rozmazaných obličejů. Bez zatajování, kde to je,“ vysvětluje. Honzové tak přišli s přístupem, který tu před nimi prakticky neexistoval. Směnárny, nepoctiví taxikáři, restaurace porušující zákon – najednou byli vidět. Se jmény. S tvářemi. S konkrétní adresou.
„Když někomu ukážete tvář a řeknete, tady to je, tak se najednou chytí za nos. A když se nás rozhodne žalovat? Nebude první ani poslední,“ konstatuje klidně. A předžalobních výzev bylo hodně. Absurdních. Od zloděje, který je obvinil z obtěžování, když „jen čekal na vlak“ nikoli na nebohé turisty, až po restauraci, která chtěla finanční kompenzaci a smazání všech videí. „Nedostali nic. Videa běží dál,“ shrnuje Janek, který má na sobě mikinu s trdelníkem.
Praha jako centrum nebezpečí? Nikoliv
Vzhledem k tomu, že se často pohybují mezi nejrůznější sortou lidí, nabízí se otázka: „Co obava o vlastní bezpečnost?“ Tu prý jednou měli, ale ne v Praze. „Když jsme točili v Paříži, neměli jsme domácí hřiště. Nevěděli jsme, kam utéct, na koho se obrátit,“ vzpomíná. V našem hlavním městě se ale cítí jistě. A hlavně – Praha podle něj nikdy nebyla nebezpečná.
„Naše role není město zachraňovat. Někdo sbírá odpadky, někdo upozorňuje na problémy na Facebooku, my o tom točíme videa. Všichni tlačíme na jiné dveře – ale ze stejné strany,“ míní. A možná i právě proto stále mají co objevovat. „Když narazíme na nový trik, tak si předtím, než řekneme, že je to hnus, řekneme: ty kráso, to je dobrý,“ přiznává tvůrce s odzbrojující upřímností. „Když ale jen ti podvodníci opisují, tak je to nuda. Kreativa nula,“ dodává. A co jejich hranice? Nikdy by netočili věci, které se týkají jejich osobního pohodlí. “Nechceme zneužít naši sílu,“ shodují se. A i to je možná důvod, proč jim lidé tolik věří.
V terénu: Karlova ulice jako učebnice reality
Po rozhovoru vyrážíme do ulic. Konkrétně do „Karlovky“. Turistické tepny, kterou zná každý. Téma dne? Bydlení v centru Prahy. Konkrétně realitní inzeráty, které slibují „dokonalou občanskou vybavenost“. „Karlova má všechno – kromě občanské vybavenosti,“ komentuje Janek se smíchem a dodává, že na témata videí v drtivé většině přijdou sami – vychází z jejich vlastní zkušenosti a zkoumání okolí.
Na místě pak natáčí česky i anglicky – i kvůli obsahu na Honest Guide. Chodí, zastavují se, porovnávají. A ukazují realitu proti slibům na papíře či webu. Do toho narážejí na další bizarnosti – obchody se sovětským zbožím, předražené podniky, podivné služby. I když nejsou hlavním tématem, zaznamenávají je, ptají se, jdou přímo za prodejci. Tak to u nich chodí. U stolu byste je tak potkali víceméně jenom během střihání videí. A nikdy netočí jen jedno místo. Vždycky srovnávají – kontext je pro ně klíčový.
Shnilá jablka v krásném sadu
Během natáčení spolu komunikují přes mikrofony a sluchátka. Nejen kvůli zvuku, ale i proto, aby nemuseli být pořád u sebe. Jeden odběhne, druhý točí. Všechno plyne přirozeně, bez viditelného chaosu. Janek mezitím kontroluje materiály na telefonu. Je znát, že tohle není improvizace bez přípravy. Je to živá práce v terénu, která má ale jasnou strukturu. A okolí reaguje. Lidé se jim vyhýbají, zastavují, sledují. Pro kolemjdoucí je to malá pouliční atrakce.
Během pár minut se pak potvrzuje jejich úspěch– dvě osoby se s Jankem chtějí se vyfotit a děkují mu za videa. A právě jejich fanoušci jsou pro ně klíčoví. „Největší ocenění jsou pro nás diváci,“ říká Janek. Třeba paní z Kansasu, která díky nim věděla, kde se má v Praze dobře najíst. Lidé, kteří se vyhnuli podvodu. I diváci, kteří bez vyzvání přispěli na záchrannou stanici pro sovy.
Rubeš však přiznává, že občas své příznivce naštvou. Čím? „Na konci videa vždycky přidáváme slovíčko, které chceme naše diváky naučit – pro Čechy anglické, pro ostatní české. A masakr přijde, když právě tuto část zapomeneme dodat. To pak přijde smršť stížností – větší než za chybějící podvod,“ vypráví Mikulka. I to je důkaz, jak silné pouto s publikem mají.
A proč si myslí, že jsou jejich videa tak oblíbená? „My si vybíráme shnilá jablka v krásném sadu, kterému říkáme Praha a prostě reflektujeme to, co se doopravdy děje a poskytujeme srovnání. To často chybí. A materiál umíme dobře zpracovat,“ shrnují. Jejich videa nejsou cynická nebo zlá – a Janek se rozhodně neztotožňuje s tím, že by po negativních věcech šli kvůli virálu. Především podle komentářů jejich sledujících by se jejich tvorba dala spíše shrnout jako: přímá, nápomocná a vtipná. A kluci by možná dodali, že vychází ze zájmu o město, ve kterém se narodili.
A co dál?
Janek se usměje: „Mám to největší štěstí, že jsem potkal Honzu. On to celý táhne, vydá za producenty, manažery, šéfredaktory.“ Jejich hlavní plány do budoucna? Pokračovat, točit, možná rozjet podcast. „Třeba už jako „Rozlobení tátové z Prahy“,“ doplňuje Rubeš se smíchem. A když má odpovědět na to, čím by byl, kdyby tohle nedělal, odpovídá bez váhání a s nadšením: „Přál bych si být řidičem tramvaje. To je můj absolutní sen.“
A tak ho třeba jednou uslyšíme z reproduktorů MHD. A někde mezi zastávkami cestujícím zase vysvětlí, proč se dívat kolem sebe – a nenechat se nachytat.
