Pozoruhodná Cesta zločinu. Hvězdně obsazený thriller nečekaně hledá lidskost – Aktuálně.cz

Životem unavený a zdrchaný vyšetřovatel na stopě nepolapitelného zločince, který chce udělat posledních pár kšeftů, aby mohl z lupičského byznysu zajištěný vypadnout. Toto schéma už jsme viděli mnohokrát. Režisér Bart Layton, se svou filmografií zaostřující na kriminální příběhy, adaptoval knižní předlohu etablovaného autora Dona Winslowa. 

Cesta zločinu může působit jako derivát brilantních děl amerického režiséra a scenáristy Michaela Manna, jmenovitě jeho filmů Zloděj a Nelítostný souboj. Těží z obdobné typologie postav, zasazení, narace i stylistických voleb a celkově jde o přímočarou, v mnoha ohledech „oldschoolovou“ podívanou. Přesto se tvůrcům podařilo natočit soběstačný a pozoruhodný snímek. 

Vyprávění otevírá vševypovídající záběr na nočními světly pulzující Los Angeles otočený vzhůru nohama. Město charakteristické svým prosluněným zjevem, přilehlými plážemi a luxusním stylem života je však pod povrchem vyprázdněné, protkané nerovnoprávností. Sledujeme trojici postav, každá pochází z jiných poměrů, každá žije jiný život, všechny ale pojí určitá životní strnulost a hledání místa ve světě. Zloděj Davis (Chris Hemsworth) je chladný profesionál, má pečlivě zaběhnutý lupičský systém, nikdy však nevyužívá násilí. Sérii zločinů se snaží vyšetřit detektiv Lou (Mark Ruffalo) s rozpadlým rodinným životem, přičemž jeho kolegové jej i přes nespočet zkušeností neberou vážně a považují jej za vyhořelou trosku. 

Mezi těmito dvěma světy se pak pohybuje pojišťovací makléřka Sharon (Halle Berryová), jež v obřím korporátu přisátém na majetek nejbohatších čeká na několikrát slíbené a odkládané povýšení. Každý z ústřední trojice postav spoléhá především na sebe, život je to tak naučil. V jádru ale postrádají blízkost a lidský kontakt. Příběh (opentlený řadou vedlejších figur, od komplotujících zločinců a nové lásky přes machistického šéfa až po morálně pochybnou policii) důmyslně kombinuje osobní linie postav s těmi pracovními. 

Co tě vede ke zločinu?

Skrze žánrové kontury tvůrci pronikají k rozevřeným sociálním nůžkám a hlubší psychologizaci. A to se jim daří, jakkoli vychází z archetypálních podkladů. Obnažují zranitelnost a křehkost jinak drsňáckých a svérázně jednajících postav. V tomto jasně načrtávají paralelu s ústředním městem. Tempo stále více osciluje k melancholické meditaci nad povahou zločinu a ptá se, co k němu dané jedince vede. Tvůrci zde lehce lavírují mezi doslovností a snahou o určitou enigmatičnost. 

Stejně tak se jim občas úplně nedaří čeřit pozornost mezi rozběhlými vyprávěcími liniemi. Některé motivy a dějové peripetie tak zůstávají jen „nahozené“. To kompenzuje konceptuálně uchopená stylistika. Scény s Davisem jsou chladně kontrolované, s Louem trochu těžkopádně unavené a ušpiněné, korporátní svět Sharon je zase kosmopolitně bezduchý. Na Davise nasazený Ormon v podání vykořeněného Barryho Keoghana je ztělesněním chaosu (kamera v jeho pasážích nervózně těká, případně snímá z vykloubených úhlů, v propojení s chaotickým střihem). 

Režisér Layton obecně klade velký důraz na detail. Vyprávění lemuje spousta záběrů, kdy se postavy třeba jen připravují na další den, oblékají se, nasazují si hodinky, jsou v různorodě bezduchých prostorech uzavřené mlčky samy se sebou. Skrze úsporná gesta prokresluje rysy a vlastnosti postav. S tím se pojí i motiv motivačních audio nahrávek, které postavy poslouchají a jež umocňují vysoké nároky na život v L.A., kde musíte splňovat všechny nároky na krásu a bohatství. Nejvíce prodává zevnějšek. Replikovaná mantra vytvářející zcestná očekávání se pak nad osudy postav vznáší jako zlý duch. 

Každá kulka něco znamená 

Film v rámci žánrových obrysů spoléhá na hutnou atmosférou spíš než na dynamickou výbušnost. Přesto předvádí několik bravurních akčních scén. Neštítí se násilí a syrovosti, ale ani nesklouzává k samoúčelné krutosti. I díky této strohosti každá vystřelená kulka něco znamená. Lidé neumírají a nekličkují střelami jak na běžícím páse. 

Vynikající režii doplňují podmanivé herecké výkony. Chris Hemsworth těží ze svého přirozeného sexappealu, moc toho nenamluví a svými pohledy s puncem opomíjeného chlapce dokresluje obraz muže s nevyřčeným traumatem. Halle Berryová zase perfektně ztvárňuje ženu se sebevědomou fasádou, která své emoce skrývá pod elegantní oblečení a blyštivé přívěsky, zatímco uvnitř ní se schyluje k duševnímu kolapsu. A Mark Ruffalo těží z jemně tlumené dikce, je nepředvídatelný, pohybuje se neohrabaně a dokonale zachycuje cigaretami vyuzeného muže, který je pro zločince stejnou měrou odepsaný jako nebezpečný. 

Cesta zločinu hledá porozumění a něhu na nečekaných místech. S ohledem na tradici žánru nabízí překvapivý závěr, který pečetí humanistický apel vyprávění o lidech zažívajících osobní tragédie, přičemž na konci jejich cest čeká změna směrem k sebepřijetí a novým začátkům.