Potraty v Evropě: právo pro některé, boj pro miliony dalších

„Další těhotenství bych nezvládla jak psychicky, tak fyzicky. Ten zákrok byl ale strašný,“ vzpomíná Hanna (jméno respondentky bylo změněno), dvaatřicetiletá maďarská absolventka psychologie. Když se v létě 2023 v Budapešti rozhodla pro potrat, musela tato matka dvou dětí absolvovat dvě lékařské prohlídky, které ji měly přesvědčit, aby těhotenství dotáhla do konce, říká Hanna. Nakonec se jí podařilo zajistit chirurgický potrat pouhých pět dní před zákonem stanoveným dvanáctým týdnem. Během procesu si musela dvakrát poslechnout tlukot srdce plodu a obdržela papír s jeho životně důležitými údaji a věkem. „Je to hrozné… Člověk to nechce udělat. Bylo to psychicky vyčerpávající a přidalo to pocit viny k už tak těžkému rozhodnutí,“ řekla pro redakci A European Perspective (Evropská perspektiva). 

V Maďarsku konzervativní vláda premiéra Viktora Orbána v posledních letech postupně oslabila reprodukční práva. Hannina zkušenost byla důsledkem zákona přijatého v září 2022, který lidem žádajícím o potrat ukládá povinnost být konfrontován s „životně důležitými funkcemi“ plodu „jasně identifikovatelným způsobem“. Ačkoli je tento proces popisován spíše jako doporučení než jako striktní zákonný požadavek, často znamená, že si žena musí poslechnout tlukot srdce plodu, než bude moci těhotenství přerušit.

Osmadvacetiletá Jennifer z Györu na severozápadě Maďarska se rozhodla pro lékařský potrat za hranicemi, v Rakousku, za 500 eur (12 500 korun). Na rakouskou kliniku vzpomíná jako na „plnou pacientek, většinou z Maďarska a Slovenska –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jako na běžícím pásu, ale v dobrém slova smyslu“. Po konzultaci dostala první dávku léků a bylo jí doporučeno, aby bezpečně odjela domů. „V Rakousku nebyly žádné otázky, žádné sledování videí s miminky, žádné poslouchání srdečních šelestů a všechny další věci, které by mě dojaly. Nikdo mé rozhodnutí nezpochybňoval ani mě nenutil cítit se zahanbeně,“ říká. „Pokud si to můžete dovolit, doporučuji jet za lepší péčí do zahraničí. Proces byl emočně náročný, ale byla to úleva, že se mi dostalo úcty a důstojnosti. Byl to velký rozdíl.“

Příběh dvou realit

Tyto příběhy podtrhují rozdělení Evropy v oblasti reprodukčních práv. Zatímco některé země prosazují progresivní legislativu, jiné prosazují jedny z nejpřísnějších konzervativních politik na světě. V březnu 2024 se Francie stala první zemí na světě, která ve své ústavě výslovně zakotvila právo na interrupci, čímž se stala evropským lídrem v zajišťování přístupu k potratům. 

Podobným příkladem volného přístupu k potratům je Slovinsko. Ačkoli právo na interrupci není v jeho ústavě výslovně zmíněno, článek 55 zakotvuje svobodu volby při rození dětí již od vyhlášení nezávislosti Slovinska v roce 1991. V současné době se země může pochlubit jednou z nejnižších měr potratů u mladistvých v Evropě. „Slovinský příklad ukazuje, jak normalizace přístupu k interrupcím a začlenění komplexního vzdělávání vede k lepším výsledkům,“ říká slovinská aktivistka Nika Kovačová, koordinátorka evropské kampaně „Můj hlas, moje volba“. „Když jsou potraty legalizované a dostupné, počet potratů statisticky klesá díky lepšímu vzdělávání v oblasti reprodukce,“ vysvětluje.

Naproti tomu na Maltě byl tento zákrok až do roku 2023 zcela zakázán, a to i v případě, že byl ohrožen život ženy. Nedávná změna zákona jej ponechala velmi restriktivní a vyloučila faktory, jako je znásilnění nebo abnormalita plodu. V této převážně katolické zemi, kde je katolicismus státním náboženstvím, přetrvává hluboký odpor k potratům, přičemž devět z deseti občanů je proti jejich legalizaci, uvádí RTBF. Po vstupu do Evropské unie v roce 2004 Malta zajistila, aby její vnitrostátní zákon o potratech nebyl ovlivněn smlouvami EU.

Vliv katolické církve může pomoci vysvětlit postoj Malty k reprodukčním právům. Papež František ve svém projevu k diplomatickému sboru v roce 2025 označil pojem práva na potrat za „nepřijatelný“ a prohlásil, že „je v rozporu s lidskými právy, zejména s právem na život“, uvádí Vatican News. podle papeže „je třeba chránit každý život, každý jeho okamžik, od početí až po přirozenou smrt, protože žádné dítě není omyl nebo není vinno existencí, stejně jako žádný starý nebo nemocný člověk nemůže být zbaven naděje a odhozen“.

„Ze 49 zemí v evropském regionu jich 44 legalizovalo potraty na základě žádosti nebo socioekonomického zázemí,“ vysvětluje Leah Hoctorová, regionální ředitelka Centra pro reprodukční práva pro Evropu (CRR) se sídlem v Ženevě. V rozhovoru pro RTS a Swissinfo pro organizaci A European Perspective označila Maltu za jednu z pěti výjimek v Evropě včetně Andorry, Lichtenštejnska, Monaka a Polska, „kde potraty v podstatě nejsou dostupné“. 

„Dvacet milionů žen v Evropě nemá přístup k bezpečnému a dostupnému potratu“

Přerušení těhotenství na žádost nebo ze socioekonomických důvodů není v Polsku povoleno od 90. let 20. století. V říjnu 2020 Ústavní soud svým rozhodnutím omezení ještě zpřísnil a zakázal interrupci i v případě poškození plodu. Toto rozhodnutí fakticky zavedlo téměř úplný zákaz a ponechalo nespočet žen bez legálních možností interrupce.

Aby aktivisté pomohli ženám překonat tato omezení, založili iniciativu Ciocia Czesia (Teta Češka), která jim umožňuje vycestovat na zákrok do Česka. V rozhovoru pro Českou televizi pro projekt A European Perspective spoluzakladatelka Jolanta Nowaczyková uvedla: „V pozdějších fázích těhotenství může být cesta za potratem do zahraničí jedinou schůdnou volbou. Například to, že je plod deformovaný, lidé obvykle zjistí kolem 15. nebo 16. týdne těhotenství, což je na užívání pilulek poněkud pozdě. V takových případech obvykle cestují do zemí, jako je Česko, Nizozemsko nebo Velká Británie.“ Cestování však není možné pro všechny. Čtyřiačtyřicetiletá Magdalena z Toruně vzpomíná: „Svůj první potrat jsem podstoupila ve 24 letech, a to pomocí léků, které jsem našla v novinovém inzerátu. Prodávaly se jako ,obnovení menstruace‘. Celkem jsem podstoupila pět potratů a vždycky jsem je dělala doma, sama, pomocí pilulek, které jsem si koupila na internetu. Cestování do zahraničí pro mě nikdy nepřipadalo v úvahu, nemohla jsem si to finančně dovolit.“

„Bezpečně a rychle to mohou udělat jen ženy, které mají peníze na cestu na jiné místo, mohou dostat dovolenou a mohou si zaplatit hotel a zákrok,“ komentuje Nika Kovačová z kampaně „Můj hlas, moje volba“. Tato iniciativa usiluje o to, aby všechny ženy v EU měly bezplatný přístup k bezpečným potratovým službám bez ohledu na to, kde žijí. „Situace v Evropě je mnohem horší, než jsme si mysleli,“ říká Nika Kovačová o výzkumu kampaně týkajícím se dostupnosti interrupcí. „Dvacet milionů žen nemá přístup k bezpečným a dostupným interrupcím.“ Legalizace potratů na úrovni EU nepřipadá v úvahu, protože potratové zákony zůstávají podle smluv EU výsostnou záležitostí členských států. Místo toho petice usiluje o politiku umožňující přeshraniční přístup ženám v zemích s restriktivními zákony. V prosinci 2024 dosáhla kampaň „Můj hlas, moje volba“ jednoho milionu podpisů shromážděných na podporu navrhovaného potratového zákona pro celou EU. 

Systémové bariéry

„I v zemích s legálním přístupem k péči často brání systémové překážky tomu, aby se ženám dostalo včasné péče,“ říká Leah Hoctorová z CRR. To se týká i míst, jako je Francie: v průzkumu zveřejněném v září 2024 uvedlo 82 procent žen, které v zemi podstoupily interrupci, že překážky přetrvávají, přičemž uváděly dlouhé čekací doby a rozdíly v dostupnosti mezi městskými a venkovskými oblastmi, uvádí Radio France.

V některých zemích, kde existuje zákonné právo na bezpečný zákrok, může obtížné vyhledání poskytovatele vést ženy k tomu, že se rozhodnou podstoupit interrupci daleko od domova. To je případ Portugalska. Podle nedávné zprávy Generální inspekce zdravotnických činností mnoho lékařů v zemi tvrdí, že mají výhradu svědomí, což nutí zdravotnická zařízení k přesměrování pacientek. 

Tato situace přiměla mnoho žen v Portugalsku vyhledat potratové služby v zahraničí. Jen v roce 2023 podstoupilo 530 žen žijících v Portugalsku potrat na příhraničních klinikách ve španělských městech Vigo a Badajoz, uvedla pro Lusu národní koordinátorka kampaně „Můj hlas, moje volba“ Diana Pinto. Přesto i ve Španělsku existují mezery: v letech 2011–⁠⁠⁠⁠⁠⁠2020 muselo 45 tisíc španělských žen vycestovat za potratem mimo svou provincii, uvedla v roce 2022 RTVE. 

Dne 10. ledna 2025 projednával portugalský parlament na zasedání iniciovaném Socialistickou stranou (PS) pozměňovací návrhy k potratovému zákonu. PS usilovala mimo jiné o prodloužení zákonné lhůty pro provedení interrupce. Nakonec byly všechny navrhované změny zamítnuty –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ což vřele uvítala Stálá rada Portugalské biskupské konference, informuje Lusa.

Ačkoli jsou v Itálii potraty legální od roku 1978, převažuje v zemi počet odpůrců potratů z důvodu svědomí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v některých regionech až 90 procent –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a ženy jsou často nuceny spoléhat se na soukromou zdravotní péči nebo na skupiny podporující potraty. To byl i případ Kiary, která žije v provincii Brescia v regionu Lombardie. Kiara zjistila, že je těhotná, v březnu 2022. „Potrat jsem začala plánovat okamžitě, protože nemám v úmyslu stát se matkou,“ říká v rozhovoru pro A European Perspective, „ale když jsem šla ke svému praktickému lékaři, zjistila jsem, že má výhradu ve svědomí.“ A tak se obrátila na sociální sítě, kde našla skupinu na Telegramu „IVG Sto benissimo“, italskou síť podporující volbu, která zprostředkovává ženám kontakt s blízkými lékaři, kteří nemají „výhradu svědomí“. Podobně čtyřiatřicetiletá Greta z toskánské Florencie říká, že jakmile v roce 2019 zjistila, že je těhotná, její praktický lékař tvrdil, že nemůže vystavit potvrzení o těhotenství, což je první krok k podstoupení interrupce. Greta musela jít k soukromému gynekologovi. „Zanechalo to ve mně docela hořkost, nikdo by neměl chodit k soukromému gynekologovi jen proto, aby dostal potvrzení,“ říká.

Pro televizní pořad „Rebus“ v roce 2021 se veřejnoprávní televize Rai 3 setkala s jednou z těchto odpůrkyň, doktorkou Marií Rosou d’Annou, ředitelkou pediatrického oddělení nemocnice Fatebenefratelli v Palermu. „Vytvořila jsem kliniku, která nabízí podporu všem pacientkám, které přicházejí a projevují potíže s donošením těhotenství,“ řekla. „Navrhujeme alternativu, která spočívá v tom, že těhotenství nabízíme na této volně přístupné klinice, aby se jejich volba stala uvědomělejší.“ Vyjádřila svůj respekt k italskému zákonu 194, který legalizoval potraty, a dodala: „Nelze jej však používat jako antikoncepční metodu.“

Italská krajně pravicová vláda vedená stranou Fratelli d’Italia Giorgie Meloniové opakovaně čelila obviněním z podkopávání reprodukčních práv žen a podpory kampaní za ochranu života. Dne 23. dubna italský Senát definitivně schválil pozměňovací návrh navržený stranou Fratelli d’Italia, který legitimizuje přítomnost protipotratových sdružení na klinikách pro plánování rodiny. V některých nemocnicích mají sdružení pro život dokonce vyhrazené místnosti na stejných chodbách, kde se provádějí potraty.

Osmasedmdesátiletá Cecilia Cardellaová je dobrovolnicí v Centro di Aiuto alla Vita (CAV, „Centrum pomoci životu“) se sídlem v Pise, které je pobočkou italské organizace pro život nazvané Movimento per la Vita. „Vždycky jsem měla myšlenku pomáhat spíše než matkám dětem, a to i těm ve velmi raném věku,“ říká v rozhovoru pro A European Perspective. V Toskánsku, kde regionální politika zakazuje provozování místních klinik, se CAV spoléhá na ústní informace a podporu lékařů, kteří jsou blízcí její vizi, vysvětluje Cecilia. Ženám v nouzi poskytuje finanční pomoc –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 200 eur (5000 korun) měsíčně po dobu 18 měsíců –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a také balíčky s potravinami a dalšími nezbytnostmi, aby je přiměla k donošení plodu. „Když k nám přijdou, pokud se již objednaly na ukončení těhotenství, trváme co nejvíce na dalších možnostech, které můžeme nabídnout, abychom zjistili, zda můžeme zachránit ten malý život, který je pro nás tak cenný.“

V jiných regionech se hnutí pro život v Itálii již dostává institucionální podpory. V roce 2022 přidělil regionální radní Piemontu Maurizio Marrone, člen Fratelli d’Italia, 460 tisíc eur (11,5 milionu korun) sdružením propagujícím „sociální hodnotu mateřství“ a chránícím „rodící se život“. Tato částka se v letech 2023 a 2024 zdvojnásobila. Laura Onofriová, předsedkyně sdružení „Se Non Ora Quando? Torino“ proti diskriminaci na základě pohlaví, poznamenala, že na výzvu k předkládání návrhů odpověděla pouze pro-life sdružení: Onofriová říká, že „je zde jasná snaha vyvíjet tlak na ženy proti potratům“.

Trestní zákoník a praxe na papáje 

Světová zdravotnická organizace ve svých pokynech pro zlepšení péče o potraty na celém světě doporučuje, aby byl tento zákrok zcela dekriminalizován. Přesto má několik evropských zemí v trestním zákoníku stále ustanovení o interrupci. „Dvěma příklady jsou Velká Británie a Německo. To jsou dvě země, kde mají ženy obecně přístup k interrupci, když ji potřebují. Ale kvůli tomu, jak je to ošetřeno v trestním zákoníku, je kolem toho stále mnoho stigmat. Ve Spojeném království jsme zaznamenali nárůst počtu trestních stíhání žen, které vyhledaly a podstoupily potrat mimo rámec zákona. To nás samozřejmě velmi znepokojuje,“ říká Leah Hoctorová z CRR.

Přerušení těhotenství je i v Německu oficiálně trestným činem. „Trestní zákony vytvářejí odstrašující účinek,“ dodává Hoctorová. „Lékaři mohou váhat s poskytováním právních služeb a ženy čelí zbytečnému stresu a stigmatizaci.“ V říjnu 2024 vyzvala koalice 22 organizací Spolkový sněm, aby přijal zákon, který odstraní interrupci z trestního zákoníku a rozšíří přístup k zákroku, a to od 12. do 22. týdne těhotenství.

Právní status potratů v Německu vedl k nedostatku lékařského vzdělání pro lékaře v této oblasti. „Lékaři nejsou v tomto postupu vzděláváni v rámci svého běžného studia,“ zdůrazňuje Hoctorová. Tato mezera vedla skupiny na obranu práv k pořádání „papájových workshopů“, kde odborníci nacvičují techniky potratu pomocí papáje, která simuluje tento proces, jak uvedla BR v květnu 2024.

Ve Švýcarsku v roce 2002 voliči schválili legalizaci zákroku během prvních 12 týdnů těhotenství „na základě písemné žádosti ženy, která musí potvrdit, že je ve stavu nouze“. Podle Barbary Bergerové, ředitelky organizace Santé Sexuelle Suisse (Švýcarské sexuální zdraví), tento požadavek a skutečnost, že zákony o interrupci se stále řídí trestním zákoníkem, vytváří přetrvávající stigma. „Takový systém vytváří velký tlak na zdravotnický personál, který chce mít jistotu, že se žena rozhodne správně. To vede k moralizování,“ uvedla v rozhovoru pro SWI swissinfo.ch v roce 2023. Santé Sexuelle Suisse se domnívá, že řešení je zřejmé: potraty by ve Švýcarsku již neměly být upraveny trestním zákoníkem, ale zákonem o veřejném zdraví, jako je tomu ve Francii. Podle Bergera by to umožnilo pacientce učinit vlastní rozhodnutí, což by jí umožnilo upřednostnit své zdraví. „Jakmile se žena jednou rozhodne,“ řekla, „měla by jí být interrupce dostupná bez prodlení a bez překážek.“

Historické posuny

Navzdory problémům v mnoha částech Evropy se situace v některých zemích s historicky restriktivním postojem k potratům mění. V roce 2018 vedlo historické referendum v Irsku ke zrušení osmého dodatku, který uznával „rovné právo na život“ matky a plodu. Tato změna umožnila irskému parlamentu přijmout zákon o přerušení těhotenství, což vedlo k legalizaci interrupcí do 12. týdne těhotenství nebo za určitých okolností i později. V zemi jsou nadále aktivní hnutí pro život, která stále zpochybňují některé aspekty současné legislativy a prosazují další omezení.

Finsko mezitím v roce 2023 schválilo průlomovou reformu, která umožňuje ženám přerušit těhotenství do 12. týdne, aniž by svou žádost odůvodnily. Až do této reformy platily ve Finsku nejpřísnější potratové zákony v severském regionu, které vyžadovaly souhlas dvou lékařů, aby bylo možné přistoupit k přerušení těhotenství. Změna zákona sice usnadnila přístup k interrupcím a snížila jejich stigmatizaci, ale podle statistik Finského institutu pro zdraví a sociální péči neměla výrazný vliv na počet zákroků. Cesta k tomuto historickému parlamentnímu hlasování začala iniciativou občanů nazvanou Oma Tahto („Vlastní vůle“), která přiměla zákonodárce, aby se zabývali poptávkou veřejnosti po větší autonomii.

Ačkoli ne všechny byly citovány, své osobní příběhy pro tento článek poskytlo jedenáct žen. Každé z nich patří zvláštní poděkování.