Komerční prezentace Aktual.: 3.07.2025 08:45
Praha – Tři měsíce před sněmovními volbami nezveřejnila značná část kandidujících subjektů svůj volební program. Podle politologů, která oslovila ČTK, to je mimo jiné tím, že voliči se v současnosti příliš nerozhodují podle konkrétních priorit, ale spíše podle vztahu k lídrovi. Jiní odborníci se domnívají, že některé strany program ani konkrétní vizi jednoduše nemají. Zveřejnění programu krátce před volbami pak také může připoutat větší zájem nerozhodnutých voličů.
Volební program zveřejnili například koaliční Starostové a nezávislí, priority podrobněji oznámili také opoziční Piráti, dlouhodobější pak mimoparlamentní SOCDEM. Například opoziční hnutí ANO ale plánuje program zveřejnit až začátkem září, koalice Spolu pak nabídla programové pilíře.
Ač čeští občané v dotaznících uvádí, že se rozhodují podle programů a poctivě je čtou, ve skutečnosti se spíše rozhodují podle vztahu k lídrovi, míní Jan Kubáček. „V podstatě ho (volič) bere jako esenci programu a podle toho poměřuje vše, s čím přichází,“ podotkl. Společnost podle něj už počítá s tím, že program se plní v lepším případě z poloviny.
V minulosti naopak politici byli trestáni za to, když čtvrt roku před volbami už nepřicházeli s prioritami. Trend se ale v současnosti otočil a naopak pokud své priority prezentují jako první, stanou se snadným terčem. „Veškerá pozornost politická, konkurenční, novinářská, komentátorská se soustředí vaším směrem,“ uvedl Kubáček s tím, že takovému politikovi jsou pak priority ze všech stran zpochybňovány. S programem tak strany přicházejí až v nejdynamičtější fázi kampaně, třeba necelý měsíc před volbami.
Také podle Miroslava Mareše se ještě před několika lety strany snažily dlouho před volbami oslovovat jak stručnými, tak i rozpracovanými programy pro jednotlivé sektory, vymezovaly se vlastními idejemi a návrhy řešení proti jiným stranám. „Současná doba, kdy silnou roli hrají sociální sítě, včetně memů a krátkých podcastů, nahrává marketingovým kampaním namísto věcných debat,“ uvedl.
Volební manažeři některých stran se podle Mareše mohou snažit oddálit debatu o financování slibů politiků. Spekulovat lze podle něj ale i o dalším důvodu, a to že zveřejnění programu krátce před volbami může vyvolat větší zájem nerozhodnutých voličů.
„Co se týká volebního programu, tak to je něco, co každý zmiňuje, ale nikdo to nikdy nečetl,“ poznamenal Michal Pink. Obsah programu už moc voličů nezajímá, ale podobně tomu podle něj bylo i dříve. Politici se snaží spíše zaujmout současnou společnost technikou a metodou vhodnou pro jednotlivé strany a voliče, míní.
Řada politických stran svoji kandidaturu ani nemyslí vážně, proto u nich nelze očekávat volební program. Přistupují k volbám z tradice, případně je berou jako opakovanou společenskou akci, domnívá se Pink. „Opravdu si dříve například Moravané, Koruna Česká nebo Helax – Ostrava se baví mysleli, že překročí pět procent?,“ uvedl.
Voliči se podle věku mohou podle Pinka řadit do tří skupin, které k programu přistupují velmi odlišně. Mládež do 30 let je nečte a sleduje sociální sítě. Střední generace spíše sleduje dlouhodobé chování a vystupování stran podle toho, jak se jejich rozhodování promítá do jejího života. Starší generace se „hůře domluví s moderními nástroji elektronické komunikace“, lze tedy v určité míře očekávat vyšší zájem o sledování něčeho, jako dříve byl politický program, uvedl Pink.
Podle Petra Justa řada stran program nezveřejnila, protože žádný nemá. „Pokud se tedy bavíme o programu v klasickém slova smyslu, jako nějakého komplexního dokumentu, který nastiňuje vizi vývoje státu, společnosti, ekonomiky atd.,“ upřesnil. Mnoho kandidujících subjektů podle něj vůbec žádnou vizi nemá. „To, co často považují za program, jsou zpravidla jen nějaké izolované teze či výkřiky, případně nějaká klišovitá hesla. A spíše než o obsah jde o to, jakou ty výkřiky / ta hesla vyvolají emoci mezi voliči, hlavně (ale nejen) na sociálních sítích,“ dodal.
Podle Kubáčka už v podstatě dnes nejde dělat předvolební kampaň bez on-line komunikace, ale zároveň je potřebná i „kampaň podaných rukou“. Týká se to i současných vládních stran, u kterých nemusí jít v případě on-line obsahu o dominantní informační proud, ale o důležitý prvek komunikace především s potenciálními voliči. „Protože se tady hraje hlavně o ty váhavé, kteří jsou otrávení z politiky nebo mají minimální informace o politice. Ti politiku často vstřebávají jako zábavu, jako nějakou popkulturu,“ dodal.
Absence programů nebo jejich řidší výskyt patrně souvisí s proměnami politiky a způsobů jejího provozování, podotkl též Josef Mlejnek. „Strany vědí, že voliči programy stejně nečtou, že důležitá jsou aktuální vyjádření stranických představitelů v médiích nebo na sociálních sítích a že je také nezbytné aktuální vyjádření (a tedy potenciálně i programové priority) takticky měnit vzhledem k situaci a vývoji preferencí,“ uvedl.
Že zatím strany nezveřejnily komplexní programy, lze podle Romana Chytilka přičíst tomu, že oproti minulosti stále více voliče vnímají jako entity se spíše malým zájmem o komplexní politiku, rozhodující se na základě hodnocení dosavadního politického vývoje, orientující se na lídry. „A jako takové, jejichž volební rozhodnutí jsou ovládána spíš krátkodobými, konjunkturálními tématy v době voleb, případně emocemi nebo nějakou jejich silně prožívanou identitou,“ řekl. U takových voličů význam strukturovaných programů či ideologií rapidně klesá, míní.
Také podle Milana Školníka se musejí politici adaptovat na čím dál rychlejší dobu a programové myšlenky dostávat k voličům zkratkovitou a třeba i zábavnou nebo emotivní formou. Ani v minulosti se podle něj ale dlouhé volební programy ve veřejném prostoru příliš neuplatnily. „I tehdy je bylo nutné ve formě jednoduchých hesel přenášet třeba na billboardy nebo plakáty,“ řekl.
Propracované volební programy by ale pořád měly mít své místo alespoň pro práci politických stran samotných, protože jim to může sloužit jako manuál jak postupovat, ideologicky je to zakotví a vymezí mantinely, ve kterých se mohou pohybovat, myslí si. A to přesto, že ne vše je při koaličním vládnutí či například nepředvídatelných krizích možné prosadit. „Stále ale bude platit, že strana bez propracovaného programu je jako tělo bez duše,“ dodal Školník.
