Nejvyšší soud v září odmítl dovolání bývalého premiéra Petra Nečase (ODS) v kauze poslaneckých trafik. Dal tím razítko na to, že se politik dopustil korupce. Obdobně rozhodl o podání bývalého náměstka ministerstva zemědělství Romana Bočka. Dosud však nebylo jasné, proč tak Nejvyšší soud rozhodl. Aktuálně.cz nyní získalo odůvodnění rozhodnutí, z něhož plynou podrobnosti.
Nejznámější případ politické korupce v novodobých českých dějinách začal na podzim 2012, kdy se poslanci vládní ODS Marek Šnajdr, Ivan Fuksa a Petr Tluchoř ozvali proti koaličnímu návrhu zákona o daňových změnách. Tehdejší kabinet Petra Nečase přitom s jeho schválením spojil hlasování o důvěře.
Ohrožení vlády zažehnala dohoda, po níž zmínění poslanci 7. listopadu 2012 složili mandát. Tím zákon mohl projít a Nečasův kabinet přežil. Pár týdnů poté se Fuksa se Šnajdrem objevili v řídicích a dozorčích orgánech státních firem, Tluchoř na obdobnou pozici doporučil svého známého.
Klíčovými pro vyjednání obchodu se stranickými rebely byli Nečas, tehdejší šéfka jeho kabinetu a pozdější manželka Jana a náměstek Roman Boček. Tato trojice byla pravomocně odsouzena za podplacení k podmínkám a pokutám. Nečas a Boček se bránili dovoláním. Aktuálně.cz nyní podrobně popisuje, proč ho Nejvyšší soud odmítl.
Poslanci si pohoršili, argumentoval Nečas
„Jednali zcela cíleně, koordinovaně a promyšleně s tím, že jimi učiněné kroky vyústily do nabídky několika postů a funkcí ve společnostech s majoritní majetkovou účastí státu třem poslancům za ODS výměnou za podporu vládního stabilizačního daňového balíčku zákonů,“ popsal jejich provinění Nejvyšší soud.
Nečas s Bočkem chtěli zvrátit kauzu ve svůj prospěch obsáhlou obhajobou. Nečas tvrdil, že se skutek nestal. Nepodílel se prý na žádném jednání, jež by vyústilo v dohodu s rebely o jejich rezignaci výměnou za křesla ve státních firmách. Tvrdil, že jako premiér ani neměl na přidělování takových pozic vliv.
Bývalý náměstek Boček podle svých slov jednal v přesvědčení, že takové dohody jsou běžnou součástí politiky. Aby vládnoucí reprezentace mohla prosazovat svou vůli, jedním z nástrojů je svěřování důležitých postů lidem, kteří jsou pak díky tomu loajální. Prý netušil, že takové jednání může být trestné.
Nakonec podle expremiéra nemůže být nabídka pracovat pro stát úplatkem. Zvlášť když si bývalí poslanci finančně pohoršili. Součet jejich sněmovního příjmu s náhradami převyšoval částku, na kterou si přišli ve zmíněných státních společnostech. Nešlo tak o neoprávněnou výhodu, proto nemůže být řeč o korupci, psal soudu Nečas.
Nepatřičná výhoda pro poslance
Nejvyšší soud nejprve odmítl Nečasovu tezi, že ke skutku vůbec nedošlo. Podle něj už soud prvního stupně „chronologicky přesvědčivě popsal vývoj situace, postavení a roli jednotlivých obviněných v ní“. Shromážděné důkazy pak „spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti skutků a usvědčují obviněné z jejich spáchání“.
Senát soudkyně Věry Kůrkové následně podrobně popsal, proč výměnný obchod spočívající v rezignaci na poslanecký mandát za místo ve státním podniku není běžná politické dohoda, ale korupce. V první řadě podle nejvyšší instance není pro definici úplatku rozhodující skutečnost, že si jeho příjemce polepší.
Drážní a letecké trafiky, které se nedaly stíhat
Ivan Fuksa, Marek Šnajdr a Petr Tluchoř složili funkce poslanců 7. listopadu 2012. Dva z nich se následně objevili v orgánech státních firem. Fuksa se 11. ledna 2013 stal místopředsedou představenstva nové státní firmy Český aeroholding (zahrnovala Letiště Praha, České aerolinie a další společnosti) a zároveň vrchním ředitelem pro strategii a rozvoj této firmy.
Marek Šnajdr 20. prosince 2012 zasedl v dozorčí radě státní firmy Čepro, 31. ledna následujícího roku se nechal zvolit jejím předsedou. Petr Tluchoř místo sebe doporučil Libora Antoše, který 26. ledna 2013 zamířil do dozorčí rady Českých drah a následně 14. března ho její členové zvolili předsedou.
Fuksu, Šnajdra a Tluchoře zatkl a obvinil tehdejší Útvar pro odhalování organizovaného zločinu 13. června 2013 v den zátahu na Úřadu vlády, ale jejich stíhání po necelých dvou měsících zastavil Nejvyšší soud. Na dotyčné se vztahovala indemnita, tedy ochrana před trestní odpovědností za jednání přímo na půdě sněmovny, jako je třeba vzdání se mandátu.
„Nepatřičná výhoda (…) spočívala v tom, že jim (poslancům) obvinění za umožnění přijetí daňového balíčku slíbili, že (…) získají členství v orgánech (…) obchodních společností, v nichž je majoritním akcionářem Česká republika, aniž by na to měli nárok a bez příslibu předsedy vlády by je sami nebo jimi určené osoby nemuseli získat,“ píše Nejvyšší soud.
K tomu soudkyně Kůrková podotkla, že úplatek měl další rozměr, než že poslanci získali placené pozice. Tím spíše když dohoda byla před veřejností utajena. „Zastávání uvedených funkcí jim sloužilo nejen k zabezpečení životních potřeb, ale bylo také prostředkem k udržení si kontaktů ve veřejném prostoru a jejich využití ve správnou chvíli,“ uvedla.
Kdy je funkce úplatek a kdy není
Nejvyšší soud přísně oddělil to, co je legitimní politická úmluva a co korupce. Jako příklad prvního uvedl post ministra či šéfa sněmovního výboru při jednání o sestavení vlády, protože pevnou součástí politického systému „je nutnost uzavírání politických kompromisů či dohod, tedy i směna politických témat a politických funkcí“.
Ivan Fuksa, Marek Šnajdr a Petr Tluchoř na podzim 2012. | Foto: Profimedia.cz
Je to právě zisk politické funkce, o co má politik usilovat, aby mohl naplnit svůj program. Proto ministerské křeslo či předsednické místo poslaneckého výboru úplatkem být nemůže. To je zkrátka politická soutěž v praxi. Tou ale není to, když politik chce získat post ve správní či dozorčí radě státní firmy.
„Funkce nabízené poslancům nebyly funkce politické a způsob jejich získání nebyl v souladu s dobrými mravy volné politické soutěže, neboť byly vyměněny za absenci jejich negativního hlasování při projednávání vládního návrhu zákona o daňovém balíčku, s nímž vláda spojila žádost o vyslovení důvěry,“ píše v klíčové pasáži soud.
Nejvyšší instance uznává jako standardní podobu politiky nominaci vysloužilého politika do vedení státní firmy. To ale neodpovídá kauze Šnajdra a spol., kdy za takové místo „politicky činná osoba učiní rozhodnutí, které by bez tohoto plnění neučinila“. Takový scénář narušuje „veřejný zájem na tom, aby se jednalo o skutečně volnou soutěž politických stran“.
Pokuta milion korun pro Nečase
Nejvyšší soud vyhotovil odůvodnění verdiktu minulý měsíc. Pro Nečase a Bočka z něj plyne především to, že odsouzení za podplacení a tresty jsou platné. Nečas dostal dva a půl roku podmíněně se zkušební lhůtou čtyř let a pokutu milion korun, trest zahrnoval i jeho křivou výpověď v kauze zneužití Vojenského zpravodajství.
Bočkovi justice vyměřila dvouletou podmínku odloženou na tři roky a pokutu 300 tisíc. Jana Nečasová pak od soudu prvního stupně, jehož rozsudek přijala, odešla se dvěma dva roky podmíněně se zkušební lhůtou na čtyři roky, desetiletým zákazem práce ve státní správě a pokutou 300 tisíc korun.
Zásah na Úřad vlády v červnu 2013, který jednak vedl k pádu Nečasovy vlády a později k odsouzení hlavních aktérů, provedl tehdejší Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Řídil ho Robert Šlachta. Bývalý premiér Nečas o Šlachtovi minulý měsíc mluvil v rozhovoru pro Hospodářské noviny.
„Když největší blb mezi českými policajty uspěje ve volbách, tak je to prostě projev Gaussovy křivky,“ glosoval Šlachtův úspěch v senátních volbách. Samotný zásah pak Nečas popsal jako „horotvorný, formativní prvek, který úplně převrstvil politickou krajinu, která tady byla“.
Mohlo by vás zajímat: Blízký mi byl Nečas, vzpomínal Klaus na výstava 13 českých premiérů (11. 6. 2023)
Na videu Aktuálně.cz je možné vidět ukázky ze zahájení výstavy 13 českých premiérů a také rozhovory s expremiéry Václavem Klausem a Janem Fischerem. | Video: Radek Bartoníček
