Starý řád končí a nový ještě neexistuje – tvrdí expert na zahraniční politiku Michal Smetana z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Je čerstvým laureátem Ceny Neuron pro nadějné vědce a ve své práci zkoumá, jak lidé reagují na hrozby a jak funguje strach. Současná doba podle něj přeje autoritářským osobnostem typu Donalda Trumpa. Další vývoj mezinárodní politiky se teď prý nedá vůbec předpovídat – může vést k většímu ozbrojenému konfliktu, ale i k menším střetům, po kterých se společnost adaptuje na nový systém.
Vedete Pražské centrum pro výzkum míru. Je mír něco, co podle Vás v současné době ještě vůbec existuje? Nebo už je to jenom nějaký konstrukt, o kterém se můžeme učit?
Mír samozřejmě existuje v mnoha částech světa. Ozbrojené konflikty jsou nicméně odjakživa součástí mezinárodní politiky. Obecně říkáme, že válka není permanentní stav, ale je pořád někde nějakým způsobem přítomná. Vždy existují nějaké regiony, nějaké horké body, kde vojenské konflikty probíhají.
Nyní se bohužel nacházíme ve světě, který je extrémně volatilní, velmi nestabilní, kdy konfliktů přibývá a také se zvyšuje jejich intenzita. Celkově je fungování současné světové politiky spojeno s velkou nejistotou a nevypadá to, že by se ta aktuální vyhrocená situace měla v brzké době zklidnit. Naopak, vidíme zde potenciál pro další konflikty v některých problematických regionech světa.
Smetana získal Cenu Neuron pro nadějné vědce, která je spojena s finanční odměnou 500 tisíc korun. Na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy vede Peace Research Center Prague a v Experimentální laboratoři pro výzkum mezinárodní bezpečnosti také zkoumá, jak lidé reagují na hrozby, z čeho vzniká důvěra mezi národy a proč vlastně konflikty eskalují.
Jde o to, že když se řekne mír, tak někdo může mít takovou tu idealizovanou představu, že jsme všichni bratři a máme krásné vztahy. Ale nenahrazuje ten mír spíše určitá stabilita v tom, že jak říkáte, ty konflikty v podstatě spí, ale pořád ty spory existují, takže mír není nikdy?
Pojetí míru pouze jako absence otevřené války může být skutečně jenom nějaké mezidobí, ve kterém dané státy spolu nevedou otevřenou válku, nicméně příčiny sporu přetrvávají, a dočasně zmrazený konflikt může opět rychle eskalovat až do násilné podoby.
Například od druhé poloviny 40. let 20. století existuje ve vztazích mezi Indií a Pákistánem vleklý politický konflikt, který v různých obdobích eskaloval do omezených přeshraničních střetů nebo do vysloveně otevřené války. Ačkoliv během tohoto období najdeme řadu fází, kdy k použití násilí nedocházelo, nikdy se ještě vzájemné vztahy nedostaly do bodu, který bychom mohli nazvat „pozitivním mírem.“ Použití vojenské síly zůstává i v těchto obdobích myslitelnou variantou řešení vzájemných sporů a možnost eskalace konfliktu na násilnou úroveň je vždy přítomná.
Na druhou stranu ale chci zdůraznit jednu věc: my se hodně zaměřujeme na to, co nefunguje, ale je toho spousta, co funguje. Příkladem můžou být vztahy v Evropě po konci druhé světové války. Evropa má za sebou staletí brutálních válek: třicetiletou válku, napoleonské války, dvě světové války, ve kterých proti sobě stály státy, které mají mezi sebou nyní harmonické vztahy. Německo, Francie, Švédsko, Španělsko, Polsko ve své politice dnes nekalkulují s variantou, že by proti sobě v případě jakéhokoliv sporu použily vojenskou sílu. Klíčovou roli zde sehrálo jak poučení z hrůz světových válek, tak i proces ekonomické a politické integrace v rámci Evropské unie. Došlo opravdu k harmonizaci vztahů a dlouhodobě stabilnímu míru.
Zmínil jste horká místa – můžete jmenovat konkrétní příklady? Kde ty konflikty existují dlouhodobě, jen s menší a větší intenzitou?
Samozřejmě jsou regiony nebo subregiony, které dlouhodobě považujeme z pohledu ozbrojených konfliktů za problematické a kde k eskalaci násilí dochází často. Asi nejklasičtějším příkladem je Blízký východ, který má za sebou desítky let velmi brutálních konfliktů mezi státy i uvnitř těchto států. A přestože některé dílčí vztahy – například Izrael–Egypt – byly v minulosti urovnány, jako celek vykazuje tento region stále vysokou míru volatility. Horkou půdou je samozřejmě také subsaharská Afrika nebo jihovýchodní a jižní Asie. Často jde o konflikty zakořeněné v koloniální minulosti a uměle vytvořených hranicích.
Starý řád končí a ten nový ještě neexistuje. V důsledku toho žijeme v extrémně nestabilní době, kdy bude spousta států teď zkoušet „mantinely“ toho, co je možné si dovolit. Což obnáší obrovský prostor pro různá nedorozumění, eskalaci konfliktů a extrémní postupy včetně použití síly tam, kde by to dřív bylo nemyslitelné.
Kromě těch míst, kde jsou dlouhodobé konflikty, vznikají i nějaké nové třecí plochy, nové oblasti sporů?
Máme za sebou teprve několik týdnů roku 2026 a Spojené státy americké už stihly zaútočit na Venezuelu, vyhrožovaly Dánsku silou kvůli zamýšlené anexi Grónska a hrozí vojenským zásahem proti Íránu. Vedle pokračujícího rozkladu mezinárodního řádu to souvisí mimo jiné s tím, že velmoci jako Spojené státy, Rusko nebo Čína fungují v režimu personalizované zahraniční politiky, kdy jedinci drží v rukou obrovskou moc a řídí se osobními motivacemi, v jejichž důsledku se zvyšuje konfliktní potenciál daných států.
Proč vlastně Donald Trump to Grónsko tak chce? O co mu jde?
Můžeme v zásadě vyloučit racionální důvod ve smyslu, že Spojené státy by Grónsko chtěly obsadit čistě kvůli bezpečnostním či ekonomickým zájmům. Spojené státy mají s Dánskem od roku 1951 uzavřenou obrannou smlouvu, na základě které mohou na tomto ostrově rozmisťovat své vojenské kapacity a budovat nové základny. Byly to právě Spojené státy, které po konci studené války značnou část svých sil odsud zcela stáhly na základě vlastního rozhodnutí. Po ekonomické stránce je těžba surovin v Grónsku extrémně složitá a nákladná a pro Washington je mnohem výhodnější v této oblasti postupovat standardní cestou vzájemných obchodních vztahů než se pokoušet ostrov zakoupit, nebo dokonce silou anektovat.
Sám Donald Trump mluvil o tom, že vlastnit Grónsko je pro něj spíše nějaká osobní psychologická potřeba. Více než jako zájem Spojených států se tak v jeho případě zjevně jedná o osobní touhu zapsat se do učebnic jako prezident, který přičlenil ke Spojeným státům největší ostrov a překreslil tak mapu světa.
Je potřeba zdůraznit, že normy mezinárodní politiky ustavené po druhé světové válce naprosto vylučují zabírání jakéhokoli území silou. Takový postup je i v rozporu s dlouhodobou zahraniční politikou Spojených států, která je založena na budování aliancí a partnerství s dalšími státy. Prostředky, které Spojené státy v minulosti investovaly do vybudování tohoto aliančního systému, nebyly nějakou charitou, ale naopak posílily postavení Spojených států jakožto hegemona mezinárodní politiky. A tuto pozici teď Donald Trump úspěšně ničí.
Jak by se podle vás tedy teď NATO nebo potažmo Evropané měli k tomu všemu postavit? Já vím, že jste v jednom rozhovoru říkal, že nemáte moc rád ty historické analogie, ale měli by zvolit třeba přístup appeasementu jako v souvislosti s Hitlerem a jeho požadavkem na odstup českého pohraničí, kdy se to úplně neosvědčilo, anebo naopak spíš ukázat nějakou sílu a rozhodný postoj?
Já jsem přesvědčený o tom, že ta evropská strategie, která byla založena od začátku na tom, že budeme Donaldu Trumpovi lichotit a v některých ohledech až podlézat, byla chybná. Je naprosto v pořádku že dále chceme a potřebujeme, aby byly Spojené státy naším aliančním partnerem. A je v pořádku v rámci takového partnerství hledat cesty, jak tomu druhému vyhovět. Ale opakované ústupky směrem k Donaldu Trumpovi a jeho požadavkům nakonec vedly jen k tomu, že se už tak nízký respekt amerického prezidenta vůči Evropě dále snižoval a požadoval od nás stále více a více.
Alternativou k takové formě appeasementu bylo třeba to, jakým způsobem se k Trumpově chování postavila třeba Čína. Navzdory Trumpovým ekonomickým výhružkám „ukázala zuby“, Trump rychle vycouval a nakonec byl velmi rád, že došlo k nějaké formě urovnání vztahů. Stejně tak reakce na krizi kolem Grónska, kdy se velká část Evropy jasně za Dánsko postavila, došlo k vyslání jednotek několika evropských států a začala se debatovat možná ekonomická odvetná opatření proti americkému vydírání, ukázala konečně nějakou vůli se vzepřít a narýsovat červenou linii, kterou nenecháme jen tak někoho překročit. Tahle demonstrace evropského odhodlání ve finále pomohla krizi deeskalovat, protože se tím pro Trumpa výrazně zvýšily politické náklady a rizika další akce.
Říkáte, že napjatá situace kolem Grónska je teď snad zažehnána. Co podle Vás můžeme čekat dál? Napřed to byl vpád do Venezuely, pak Grónsko… Co se stane příště?
Já myslím, že ta situace kolem Grónska je spíše zažehnána jen dočasně, že to téma úplně nezmizí. Administrativa Donalda Trumpa přeskakuje často velice rychle z jednoho zahraničně-politického tématu na druhé, je to hrozně dynamické, takže těžko odhadovat, co se objeví příště.
Například loni v červnu Spojené státy zaútočily na Írán s deklarovaným cílem zničit jejich jaderný program. Trump následně oznámil, že íránský jaderný program byl kompletně zničen a vše je vyřešeno. A teď máme únor 2026 a opět jsou na stole jednání o íránském jaderném programu a další útok proti Íránu se v nejbližší době opět jeví jako poměrně pravděpodobný scénář.
Takže těžko říci, zda se podobným způsobem opět neobjeví za nějakou dobu i otázka anexe Grónska. Mezitím se Trumpova administrativa bude věnovat jiným „problémům“ – takovým, které by mohly přinést americkému prezidentovi rychlý zisk. To je to, na co se Trump zaměřuje: velké, rychlé, spektakulární akce, které mají potenciál, aby se o nich hodně mluvilo, ale které nejsou do důsledků promyšlené a není za nimi dlouhodobá strategická vize.
To je to, na co se Trump zaměřuje: velké, rychlé, spektakulární akce, které mají potenciál, aby se o nich hodně mluvilo, ale které nejsou do důsledků promyšlené a není za nimi dlouhodobá strategická vize.
Jak celkově hodnotíte současnou americkou situaci? Je to podle Vás o tom, že se k moci dostal jeden člověk s podobnými ambicemi, který se obklopuje stejným okruhem lidí, kteří mu v tom pomáhají, anebo to spíše ukazuje na nějakou komplexnější změnu v celé – nejen americké – společnosti, kdy se k moci teď dostávají podobní lidé?
Je to kombinace obojího. Donald Trump je, bez ohledu na to, co si o něm myslíme, výjimečná osobnost. Má určitou formu politického instinktu, která mu pomohla dostat se tam, kde je. Jeho příběh comebacku po předchozích prohraných volbách s Joem Bidenem je těžko uvěřitelný. Málokdo hádal, že po útoku na Kapitol se Trump za pár let vrátí do prezidentského křesla a že se vrátí v takovém stylu.
To, že se taková osobnost stane nejmocnějším mužem této planety, se ale nestane jen tak ve vakuu. Byla k tomu zajisté potřeba určitá společenská změna, posun některých norem společně s větší polarizací společnosti. Samozřejmě je to také spojeno s tím, jak lidé uvažují o politice, jakým způsobem konzumují zprávy a jak se vztahují k ostatním spoluobčanům. To je to podhoubí, ta negativní dynamika, která umožnila takové osobnosti, jako je Donald Trump, aby se dostala k moci.
Když zmiňujete tu změnu norem a polarizaci společnosti, existují podle Vás nejen v Americe, ale obecně ještě vůbec nějaká závazná pravidla a normy? Nebo si třeba pohledem zpětně za dvacet let řekneme, že teď jsme byli v bodu zlomu?
Jakkoliv je rozdíl mezi tím, co se děje uvnitř společnosti a co se odehrává na úrovni mezinárodní politiky, jsou tyto oblasti i částečně propojené. Ve světě už nějakou dobu můžeme pozorovat ústup liberální demokracie vůči autoritářským systémům, což pak zpátky ovlivňuje to, jak se tyto státy chovají na mezinárodním poli.
Mezinárodní řád, jak vznikl a jak jsme ho znali od konce studené války, nebyl nikdy neproblematický. Vždycky docházelo k občasnému porušování norem. Ale vždycky tam existovala nějaká snaha to porušení zdůvodnit, omluvit. Drtivá většina států se ale pravidly řídila a ty jednotlivé deviace neměly vliv na jejich obecnou platnost. Teď ale můžeme pozorovat, že nějaká základní pravidla v mezinárodní politice úplně mizí. Věci, které v posledních dekádách byly úplně nemyslitelné – třeba že prezident jednoho státu chce anektovat území svého spojence a používá k tomu hrozby použití síly – se najednou dějí.
Starý řád končí a ten nový ještě neexistuje. V důsledku toho žijeme v extrémně nestabilní době, kdy bude spousta států teď zkoušet „mantinely“ toho, co je možné si dovolit. Což obnáší obrovský prostor pro různá nedorozumění, eskalaci konfliktů a extrémní postupy včetně použití síly tam, kde by to dřív bylo nemyslitelné. Proto je současná politika tak nepředvídatelná. Samozřejmě nevíme, co se ještě stane, ale myslím, že jednou se v učebnicích dějepisu bude o této době mluvit jako o velmi vyhrocené a nestabilní. Často se vzhledem k současnosti používá analogie ke 30. letům 20. století, která byla také velmi nestabilní a bylo evidentní, že dosavadní systém se bortí a vše směřuje k velkému konfliktu.
Ceny Neuron jsou ocenění pro mladé vědce i pro osobnosti s mezinárodním přesahem. Každý rok je uděluje Nadace Neuron. O laureátech cen rozhoduje vědecká rada, která každý rok předává ocenění v sedmi oborech: matematika, fyzika, chemie, biologie, medicína, computer science a společenské vědy.
Co tu změnu současné společnosti podle Vás způsobilo?
Jak jsem zmiňoval, je to například ústup demokracie směrem k autoritářským režimům, což přináší rizika nejenom uvnitř těch konkrétních zemí, ale i pro mezinárodní politiku. Do situace také značně zasahuje technologická změna – včetně toho, jak lidé tráví svůj čas, jakým způsobem spolu komunikují, jak konzumují zprávy a utvářejí si názory. S tím souvisí samozřejmě i prudký rozvoj generativní umělé inteligence. A to ještě ani nemluvím o tématech jako klimatická krize, která výrazným způsobem hýbe světovou politikou. Nikdo neví, jak tyto trendy spolu budou interagovat, ale vypadá to, že tvoří výbušný koktejl, který celou situaci jen zhoršuje. Může to vést k většímu konfliktu, nebo k řadě menších systematických problémů a dramatickému vývoji, po kterém se vše ustálí, systém se na změny adaptuje a situace se začne uklidňovat.
Vedete Experimentální laboratoř pro výzkum mezinárodní bezpečnosti. Jak to jde vlastně dohromady – sociální věda a experimenty?
Zabýváme se tím, jak se formují postoje lidí k různým bezpečnostním otázkám. Jednak na úrovni veřejnosti, to znamená, jakým způsobem běžní lidé formují své názory, pohledy, přístupy. Ale také, jak naopak postoje veřejnosti ovlivňují volené politiky a jak tito politici zpátky ovlivňují postoje veřejnosti. Takže taková komplexní vzájemná zpětná vazba.
A abychom to mohli zkoumat, tak k tomu využíváme experimentálních metod. Popisujeme lidem různé fiktivní scénáře různých situací v mezinárodní politice a pomocí statistických metod pak zkoumáme, jak různé způsoby poskytování informací, změna kontextu a rámování různých situací ovlivňuje utváření politických postojů a preferencí.
Pokud mám být konkrétní, tak například zkoumáme názory lidí na používání jaderných zbraní. Pracujeme s takovou dlouhodobou teorií, že lidé mají v principu velkou averzi vůči používání těchto typů zbraní a existuje jakési jaderné tabu, které ustavilo použití jaderných zbraní jako červenou linii, která se nepřekračuje, ani pokud je to pro státy vojensky výhodné. Zároveň ale zjišťujeme, že tyto názory mohou být i částečně pružné a za určitých kontextuálních podmínek se i změnit. A zároveň zkoumáme, jak se změna postoje veřejnosti pak promítá do změny názoru politiků a jejich kalkulace ohledně politických nákladů a přínosů podobných extrémních kroků v mezinárodní politice.
Jakým způsobem pak výsledky těch studií aplikujete?
Určitě neděláme následně v tomto ohledu nějaké predikce. Spíše se snažíme pochopit různé mechanismy a faktory, které v tomto směru ovlivňují lidské rozhodování. Pomocí vědeckých přístupů jsme pak schopni formulovat teorie o tom, jak se lidé v různých bezpečnostních otázkách rozhodují. A tyto hypotézy pak testujeme v našich jednotlivých výzkumech. Data sbíráme po celém světě a do našeho výzkumu jsou zapojeni například i zástupci britského a německého parlamentu – tam získáváme zajímavá data, co se týče rozhodování politiků a elit. Naše poznatky pak shrnujeme v odborných článcích, kde dáváme doporučení, jakým způsobem některá témata komunikovat, aby to mělo pozitivní dopad pro Českou republiku, NATO, Evropskou unii a podobně.
Vyučujete na Institutu mezinárodních studií FSV UK. S ohledem na současnou situaci a další možný vývoj, jaké typy absolventů Váš obor produkuje? Kde nachází a budou nacházet podle Vás uplatnění?
U nás nacházejí studenti a budoucí absolventi uplatnění v poměrně širokém spektru oborů. Hodně jich míří do zahraničí, do evropských institucí. Ale třeba i na ministerstva zahraničí, vnitra nebo obrany, případně do politiky, odborných think tanků a neziskového sektoru.
Nemyslím si, že by to vzdělání mělo být jen o tom, že si odnesou určitou sumu znalostí, spíš by je to mělo naučit uvažovat jiným způsobem. Používat kombinaci kritického myšlení a práci s informacemi. Což znamená, že naši absolventi se díky těmto dovednostem pak mohou věnovat i kariéře na první pohled mimo svůj obor – jdou pracovat do PR nebo marketingu. Ta získaná schopnost samostatně kreativně myslet je pro ně hodně užitečná.
A dáváte studentům tedy nějaký obecný teoretický základ, nebo jsou z nich naopak pak odborníci například na konkrétní oblasti?
Jakkoliv se snažíme studentům dát nějakou základní znalost, aby pochopili mezinárodní dění jako celek, tak je výuka vede i k tomu, aby se v nějaké fázi studia zaměřili i na nějaký konkrétní světový region. Aby se zlepšili i jazykově a pochopili daný region i politicky, kulturně, sociálně. Takže u nás se část studentů potom profiluje třeba směrem k ruskojazyčnému postsovětskému prostoru, jiní zase zvolí zacílení na Spojené státy nebo Evropu. Obecně se dá říct, že na úrovni bakalářského studia nabízíme studentům spíš ten všeobecný rozhled, zatímco na magisterské úrovni se již primárně zaměřují na vybraný region.
