Někdy rozhodne detail. Vracela jsem se domů od známé a místo obvyklé trasy, jsem zvolila jinou cestu. V podvečerním šeru u prostoru kolem pražského Hlavního nádraží jsem si všimla pootevřených dveří ve zdi, která jinak splývá s technickým zázemím. Zastavila jsem se. V okolí tak frekventovaného místa působí otevřený vstup do podzemí nepatřičně – a právě proto přitahuje pozornost.
Než se zavře okno
Dveře nebyly zamčené. Chvíli jsem poslouchala ruch shora a zvažovala, jestli má smysl riskovat rychlé nahlédnutí. Nakonec zvítězila zvědavost. Vytáhla jsem mobil, malou baterku a proklouzla dovnitř – bez výbavy, bez foťáku, jen s tím, že si potřebuji ověřit, jestli je prostor skutečně přístupný. U podobných míst totiž člověk nikdy neví, jestli se „okno“ nezavře během několika hodin.
Hned po prvních krocích jsem cítila, jak se mění atmosféra. Ticho tu neznamenalo klid, ale prázdno, které zvýrazní každý zvuk. Vrzání dveří za mnou, ozvěna vlastních kroků, kapání vody. Betonové chodby a technické místnosti působily až nepříjemně účelně – jako prostor postavený pro fungování v okamžiku, kdy se venku něco zlomí.
Strach nevyvolávala představa ostrahy. S tou člověk tak nějak počítá, je to systém. Nepříjemnější byla úplně jiná možnost: že dole narazím na někoho, kdo si v takovém místě našel útočiště. Blízkost hlavního nádraží tuhle úvahu spíš podporuje. Každé šustnutí jsem proto vnímala dvojnásob a před každým rohem jsem instinktivně zpomalovala. První průchod byl krátký – šlo mi hlavně o orientaci, o základní mapu prostoru v hlavě.
Na povrch jsem se vrátila rychle a okamžitě vyrazila domů pro fotoaparát. Druhý sestup bývá paradoxně psychicky náročnější: už vím, jak hluboko pod povrchem jsem, a co mě čeká, když se něco pokazí.
Přesto jsem se vrátila.
Tentokrát jsem fotila rychle a systematicky. Už jsem věděla, kde jsou hlavní chodby a kde si hlídat kroky. Zhruba po hodině jsem byla zpět venku – s pocitem úlevy i s vědomím, že tahle příležitost se možná dlouho opakovat nebude.
Neopakovala. Pár dní po mojí návštěvě někdo vstup zazdil. Dnes je z něj v podstatě pevnost a pro většinu kolemjdoucích zůstává jen neviditelnou vrstvou pod povrchem.
Relikt studené války
Kryt pod pražským Hlavním nádražím vznikl v 50. letech 20. století a zkolaudován byl v roce 1954. Výstavba rozsáhlého protiatomového objektu tehdy stála stát přes 30 milionů korun. V době studené války měl sloužit jako velitelské pracoviště pro řízení železniční dopravy v případě leteckého či jaderného útoku.
Byl navržen pro plně autonomní provoz až 72 hodin. Uvnitř měly fungovat kanceláře vedení a dispečerů tehdejší Severozápadní dráhy ČSD i technické zázemí. Dispozice objektu je neobvyklá: hlavní chodba tvoří podkovu, propojovací část sloužila jako ubikace a technické zázemí.
Kryt je napojen přímo na podchod nádraží, má další vstupy z kolejiště i nouzové východy na povrch. Dochovalo se původní technické vybavení, včetně dieselagregátů, ventilačních systémů, vyhodnocovacích tabulí a dobových dokumentů. Pro případ výpadku elektřiny se počítalo i s ručním pohonem filtrace pomocí klik.
Po odtajnění v roce 2017, které souviselo se záměrem Českých drah objekt prodat, zůstává jeho budoucnost nejasná. Kryt je stále veden v evidenci civilní obrany a figuruje ve vojenských plánech, což komplikuje jeho další využití, například jako muzea. Dnes tak působí jako paradoxní relikt doby – precizně navržený pro řízení dopravy v situaci, kdy by při jaderném úderu pravděpodobně přestala existovat infrastruktura, kterou měl chránit.
Zdroj: Prague Morning, Reflex.cz
