Před dvaceti lety se izraelské síly stáhly z Pásma Gazy a vláda definitivně přešla pod Palestince. Krok vedl k otřesům na izraelské politické scéně, vzestupu Hamásu a následné blokádě, jež uvrhla enklávu do chudoby. Mnohdy násilím byly v roce 2005 vysídleny i tisíce obyvatel nelegálních židovských osad. Někteří Izraelci teď spřádají plány na poválečný návrat.

Izrael poprvé převzal kontrolu nad Pásmem začátkem listopadu 1956 během Suezské krize. Okupace trvala čtyři měsíce a jejím cílem bylo dle Jeruzaléma zajištění volného pohybu Tiránským průlivem a omezení útoků z enklávy. Panovaly obavy, že v Pásmu by se mohly shromáždit egyptské síly. Židovský stát stejně jako při dalších vlnách zásahů v Gaze argumentoval nutností zajistit svou bezpečnost.

Izraelská vláda podle serveru Ynet už tehdy diskutovala o možnosti začlenění enklávy do židovského státu, právní poradce ministra zahraničí a expert na mezinárodní právo Šabtaj Rosenne ji ale od záměru odradil, protože dospěl k závěru, že by se jednalo o nezákonnou anexi.

Gazu tak nakonec vrátila Egyptu, znovu ji ale Izrael obsadil už během šestidenní války v roce 1967. Následně vybudoval v oblasti židovské osady a palestinské obyvatelstvo podrobil vojenské správě. O dvacet let později vypukla v enklávě první palestinská intifáda (povstání) a vzniklo radikální hnutí Hamás jako palestinská odnož Muslimského bratrstva.

Konec okupace

Po podpisu izraelsko-palestinské mírové dohody v září 1993 bylo v roce 1994 předáno asi 67 procent území palestinské samosprávě. Izrael se z enklávy definitivně stáhl 23. srpna 2005, udržel si ale moc nad společnou hranicí, vzdušným prostorem a pobřežím. Řada rezolucí organizace OSN tak stále považuje Gazu za území okupované Izraelem, upozorňuje BBC.

„Pásmo Gazy se stalo z hlediska správy specifickým územím, které kombinuje prvky autonomie i okupace. Odchod izraelských sil sice umožnil rozšíření prostoru pro místní samosprávu, zároveň však zůstaly zachovány zásadní prvky vnější kontroly a blokády. Ta byla uplatňována především Izraelem – ale v omezené míře také Egyptem, zejména v oblasti takzvaného Filadelfského koridoru na hranici Gazy a Sinaje,“ vysvětluje odborník a autor Blízkovýchodního podcastu Marek Čejka.

Gaza podle něj zůstala v mnoha ohledech ekonomicky závislá na Izraeli – od dodávek elektřiny a vody, přes pracovní povolení, až po četná obchodní omezení. „Právě z těchto důvodů většina mezinárodního společenství považovala i po roce 2005 Pásmo Gazy za okupované území – i když se jednalo o okupaci svým charakterem specifickou, hybridní,“ konstatoval Čejka.

Evakuace židovských osad

Odchod z enklávy měl dopad na tisíce Židů žijících v Gaze, kteří se cítili zmateni a zrazeni vlastní vládou. Na základě plánu tehdejšího izraelského premiéra Ariela Šarona se muselo evakuovat asi 8500 obyvatel z celkem 21 z hlediska mezinárodního práva nelegálních osad. Izraelský parlament předtím odmítl návrh, aby se o evakuaci rozhodovalo v referendu.

Stažení doprovázely emotivní záběry Židů, které izraelští vojáci vytrhli z jejich domovů. Největší střety provázely vyklízení osad Kfar Darom a Neve Dekalim v Pásmu Gazy, jež si vyžádalo desítky zraněných a do akce bylo nasazeno na padesát tisíc izraelských vojáků a policistů. Někteří osadníci je nazývali antisemity či nacisty.

Vysídlení Židé i po letech tvrdí, že tento krok nepřinesl nic dobrého. „Teroristé teď snáze odpalují rakety, protože jsme byli nárazníkem a teď už nejsme. Rakety dopadají stále hlouběji do Izraele. Kdyby z toho vzešel mír, řekli bychom, že to mělo smysl, ale nic z toho nebylo,“ řekla BBC v roce 2010 Celia Goldsteinová z Neve Dekalim.

Podle izraelského bezpečnostního experta Kobiho Michaela Jeruzalém nemohl ospravedlnit vojenské ani ekonomické náklady na udržování silně opevněných osad v Gaze. „Neměly šanci existovat, vzkvétat nebo se stát natolik významnými, aby se staly strategickou kotvou,“ řekl agentuře AP.

Izraelská vláda osady zničila a připravila chudé obyvatelstvo o možnost využívat tuto infrastrukturu, přičemž místní obyvatelé museli odklízet trosky, upozornil web The New Arab. Palestinci následně zbořili všechny synagogy v Pásmu.

Kneset odsouhlasil odškodnění pro vysídlené osadníky kvůli „ztrátě domova, půdy i podnikání“. Na jednu rodinu se mělo pohybovat od 4,6 milionu do 11,5 milionu korun. Podle údajů z června 2014 ale žilo na 60 procent evakuovaných stále v karavanech a jen 40 procent mělo stálé domovy. Podle Čejky karavany patří k životnímu stylu některých osadníků.

Politické otřesy v Izraeli a vzestup Hamásu

Opuštění Gazy podle expertů posílilo izraelskou krajní pravici a osadnická hnutí a rozdělilo izraelskou společnost. Kvůli nesouhlasu s tímto krokem byla odvolána či rezignovala řada ministrů, kupříkladu později ministr zahraničí Avigdor Lieberman, ministr Natan Ščaranskij či nynější premiér a tehdejší ministr financí Benjamin Netanjahu.

Vlivný opoziční politik a lídr izraelské strany Národní jednota Benny Gantz letos v květnu připustil, že izraelské síly neměly enklávu před dvaceti lety zcela opustit a že představy o izraelském stažení z Pásma nebo o palestinské státnosti jsou „odtržené od bezpečnostní reality“. Gantz zároveň poznamenal, že Izraelci měli zůstat alespoň v osadách na severu Pásma, aby měli území pod kontrolou.

Po jednostranném stažení židovských sil v Gaze posílil Hamás. Ten překvapivě zvítězil ve volbách zorganizovaných palestinskou samosprávou v lednu 2006 nad vládnoucím umírněným sekulárním Fatahem prezidenta Mahmúda Abbáse.

Hamás kromě svých hlavních cílů, tedy porážky Izraele a vytvoření palestinského státu, nalákal voliče hlavně na slib vymýcení korupce, s níž má Fatah dlouhodobě problémy. „Většinou volili opozici a volili proti Fatahu – proti korupci, proti protekci, proti selhání mírového procesu a proti nedostatku vedení,“ řekl tehdy CNN nezávislý palestinský politik Mustafa Barghútí.

Následovaly krvavé střety mezi palestinskými frakcemi. Vítězný Hamás při převratu v roce 2007 vyhnal Fatah z Pásma, převzal moc a začal vládnout v enklávě s finanční podporou Íránu i Kataru, kde má dosud politické sídlo.

Období izolace a bídy

Židovský stát v červnu 2006 uvalil na Gazu pozemní, vzdušnou a námořní blokádu po únosu izraelského vojáka, který byl propuštěn až v roce 2011. Opatření ještě zesílil v červnu 2007, kdy se radikálové ujali vlády, a následně vyhlásil pásmo pod vedením Hamásu za „nepřátelskou entitu“.

Přísný dohled na pohybem zboží a lidí zavedl rovněž Egypt. Teprve v květnu 2018 egyptské úřady po letech otevřely hraniční přechod Rafah, jedinou spojnici Pásma Gazy se světem, která nebyla v izraelských rukou.

Uzavření enklávy ochromilo ekonomiku oblasti, která nemá přírodní zdroje a trpí chronickým nedostatkem vody a pohonných hmot. Polovina obyvatel, z nichž tři čtvrtiny tvoří mladí lidé, byla nezaměstnaná. Více než dvě třetiny Gazanů byly závislé na humanitární pomoci a žily pod hranicí bídy.

Situaci ještě zhoršovaly opakované konflikty mezi Hamásem a Izraelem. Ty se odehrály v letech 2008 až 2009, 2012, 2014 a 2021. Při každé eskalaci umírali lidé na obou stranách, drtivou většinu ale tvořili Palestinci v enklávě, podotýká BBC.

Současnou válku odstartoval předloňský brutální útok Hamásu a jeho spojenců na jih Izraele. Podle Jeruzaléma bylo při útoku zabito přibližně dvanáct set Izraelců a cizinců, většinou civilistů, a asi 250 jich padlo do zajetí v Gaze. Některé z nich se během přechodného klidu zbraní podařilo dostat zpět, desítky jich ale v enklávě stále zůstávají. Podle Jeruzaléma by mohlo být naživu kolem dvaceti z nich.

Od začátku izraelské ofenzivy v Pásmu Gazy zemřelo na 62 tisíc lidí, tvrdí úřady pod kontrolou Hamásu, tvrzení však nelze nezávisle ověřit. V posledních měsících podle Palestinců útočí izraelské síly záměrně na lidi čekající na jídlo u center humanitární pomoci, což armáda popírá a tvrdí, že případy prošetřuje.

Gazu navíc začal podle mezinárodních organizací sužovat hladomor, Izrael byl proto nedávno donucen částečně uvolnit blokádu. Zprávy o hladomoru nicméně bagatelizuje.

Náznaky genocidy

Izraelské jednotky nyní ovládají více než 75 procent enklávy. Začátkem srpna schválil bezpečnostní kabinet převzetí vojenské kontroly nad městem Gaza, což vyvolalo vlnu kritiky ve světě i v samotném židovském státě, kde lidé demonstrují za ukončení války a propuštění rukojmí. Izrael přesto ve středu zahájil první fázi útoku a již ovládá okrajové části Gazy.

Nejnovější plán na obsazení města počítá s dalšími masivními přesuny zbídačeného obyvatelstva. Většina z asi dvou milionů Palestinců se nyní ukrývá jak v Gaze, tak i v Dajr al-Balahu a vysídleneckých táborech v oblasti Mavásí podél pobřeží.

Mezinárodní soudní dvůr varoval Jeruzalém, že plán by znamenal přesun přibližně jednoho milionu obyvatel, což by mělo „zničující dopady na civilní životy“ a další rozsáhlou devastaci, která by znamenala spáchání dalších válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.

„Půjde o prohloubení humanitární katastrofy. Neumím si představit, že k těm statisícům vysídlených lidí v rámci Gazy přibydou další statisíce, kteří jsou už často sekundárními uprchlíky. Bude to asi probíhat pod nátlakem. Neumím si představit, že to může proběhnout za humánních podmínek, bez nepokojů a ztrát na životech. Čeká se další, řekl bych až genocidní akt,“ míní politický geograf Libor Jelen z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Zpráva Zvláštního výboru OSN zveřejněná loni v listopadu upozornila, že chování Izraele v enklávě „je v souladu s charakteristikami genocidy“. V podobném duchu se vyjádřila i řada lidskoprávních organizací.

Vedení židovského státu obvinění z válečných zločinů či genocidy odmítá a tvrdí, že jedná v souladu s mezinárodním právem. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu opakuje, že je třeba úplně zničit Hamás, aby byla zajištěna bezpečnost jeho země. Podle něj je cílem zničit poslední bašty teroristů, a rychle tak ukončit válku. Hamás nedávno uvedl, že nesloží zbraně, dokud nevznikne samostatná Palestina.

Idea nových osad

V Izraeli mezitím sílí hlasy, které volají po návratu Židů do Gazy, až konflikt skončí. Existují dokonce už mapy, na kterých jsou po celém území vyznačena města s židovskou většinou.

Krajně pravicoví izraelští zákonodárci vypracovali plány na legalizaci takových osad a izraelský ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir vyzval arabské obyvatele k opuštění Gazy, aby se Židé mohli usadit v pobřežním pásu, upozornil loni deník The New York Times (NYT).

„Jakmile válka skončí, postavíme si tam domy,“ řekl NYT mladý záložník Jair Cohen, jehož rodina musela enklávu před dvaceti lety opustit. „Otázkou není, zda se vrátíme, až boje skončí, ale zda Gaza vůbec bude existovat,“ dodal Izraelec.

Podíl.
Exit mobile version