Rakovinu u mladých lidí lékaři někdy podcení. „S neúnosnými bolestmi jsem prosila doktorku, ať mě znovu vyšetří. Řekla mi, že to bolesti nejsou a že jsem moc mladá na to, abych měla rakovinu,“ popisuje onkologická pacientka Petra Krejčí reakci své gynekoložky. „Lékař na ORL bouli na hlavě zlehčoval. Říkal, že mě píchl komár nebo že mám v hlavě ‚sražený mlíko‘ z kojení,“ dodává Bára Hájková.
Spotlight Generace – Petra Krejčí a Barbora Hájková | Video: Michaela Lišková
V pacientské organizaci Fuck Cancer podle Hájkové zaznamenávají nárůst onkologicky nemocných v mladším věku, což potvrzují i statistiky. „Problémem je, že u těch mladých lidí se v mnoha případech na to onemocnění přijde v pozdějším stadiu té nemoci,“ vysvětluje s tím, že první příznaky často podcení samotní mladí lidé, protože podléhají mylné představě, že je rakovina nemoc „starších“ a netýká se jich, stává se ale, že nemoc podcení i samotní vyšetřující lékaři.
Hájková onemocněla rakovinou v 31 letech, Krejčí se diagnózu dozvěděla v 37. Obě se setkaly se zlehčováním bolestí a příznaků ze stran lékařů. „Nedávno jsem své lékařce sepsala e-mail, že bych se s ní chtěla sejít a probrat to. Chci o tom mluvit, protože bych byla nerada, kdyby jiné ženy potkalo to stejné,“ popisuje Krejčí, které rakovinu diagnostikovali až ve třetím stadiu, kdy už nebyla možná operace.
„Když mi vyndali z hlavy velkou část lebky, čelistí kloub a další věci, tak jsem šla za svým doktorem z ORL, který mě tehdy nechtěl poslat na sono vyšetření a pořád se mi snažil jen napsat antibiotika, mu to ukázat a on pak lapal po dechu,“ doplnila Hájková.
Obě ženy upozorňují na to, že je důležité, aby si lidé stáli za svým, pokud cítí bolesti a mají jakékoliv zdravotní potíže. „Pokud se člověku něco nezdá, každý má právo na názor druhého lékaře. My se známe nejlíp a naše zdraví je v našich rukou. Je klíčové, aby si člověk uvědomil, že nemůže jen čekat na to, kam nás jaký lékař pošle, ale je důležité sám pro to aktivně něco dělat,“ vysvětluje Hájková.
Podle nich by měli lidé překonat to, že mají pocit, že lékaře „otravují“. „Já jsem ten typ člověka, co nedává moc znát svoje bolesti a vždycky říká, že ‚to nic není‘. Teď mi ale nemoc otevřela oči. A je potřeba o tom mluvit a opravdu si někam zajít, pokud člověk cítí, že něco není v pořádku,“ uzavírá Krejčí.
Proč je pro spoustu onkologických pacientů horší přístup okolí než samotná léčba rakoviny? Jak je důležitá komunikace s nemocnými lidmi a jakou roli hraje blízké okolí? A jak si Krejčí a Hájková dnes nastavují hranici mezi tím „neplašit“ a zároveň tím, aby se měly na pozoru a nepodceňovaly „varovné signály“? Dozvíte se v rozhovoru v úvodu článku.
