
Více než pětina pacientů podle České internistické společnosti (ČIS) leží na nemocničních lůžkách, zejména na interních odděleních, zbytečně. Ačkoli by měli být doma nebo v léčebnách dlouhodobě nemocných (LDN), zůstávají v nemocnici i po vyléčení akutních potíží. Podle ministerstva zdravotnictví je nutná těsnější spolupráce zdravotnických zařízení a sociálních služeb v rámci jednotlivých regionů. Resort nyní realizuje projekt, který tyto kapacity mapuje.
Podle internistů se problém týká především lidí starších 65 let, kteří kromě akutního zdravotního problému, kvůli němuž byli původně hospitalizováni, trpí i řadou chronických chorob.
„I když původní komplikace, například infekci, vyřešíme a teoreticky bychom je měli propustit, nemůžeme. Vidíme totiž, že by to doma sami nezvládli. Měli by jít do LDN, ale kapacita v našem regionu je nedostatečná,“ popsal přednosta Interní a kardiologické kliniky Fakultní nemocnice Ostrava Jan Václavík.
Důležitá role sociálních sester
Nedostatek míst v následné péči je celostátní problém, dopad na jednotlivé nemocnice je však rozdílný. Zatímco například ve Znojmě se díky úzké spolupráci s takzvanou sociální sestrou daří zajistit místo na oddělení dlouhodobé péče obvykle do týdne, jinde pacienti čekají týdny až měsíce.
„Sociální sestra má přehled o všech zařízeních, kam lze pacienty umístit – od domovů s pečovatelskou službou až po zařízení se zvláštním režimem. Ví, kde jsou volná lůžka, jaké jsou podmínky a jak dlouho se kde čeká,“ vysvětlil primář interního oddělení Nemocnice Znojmo Zdeněk Monhart. Podle něj se orientuje také v nabídce domácí péče a dokáže rodinám okamžitě říct, jaké služby jsou pro pacienta reálně dostupné.
Důležitost sociálně-zdravotních pracovníků zdůrazňuje i ministerstvo zdravotnictví. „U pacienta by měla být už během hospitalizace aktivně zjišťována jeho sociální situace. To by měl provádět sociální nebo sociálně-zdravotní pracovník nemocnice a podle toho nastavit vhodné podmínky propuštění, případně předání do jiného zdravotnického zařízení následné či dlouhodobé péče,“ uvedl mluvčí resortu Ondřej Jakob.
Podle něj je zřejmé, že taková koordinace výrazně zatěžuje personál, a proto by bylo vhodné posílit roli sociálních pracovníků ve zdravotnických zařízeních.
Mapování kapacit v regionech
Každý region by měl mít přesně zmapované kapacity pro péči o pacienty s chronickými chorobami, o těžce zdravotně postižené osoby, o pacienty částečně či plně závislé na pomoci druhých i o nemocné v terminálním stadiu.
Resort zdravotnictví nyní realizuje projekt zaměřený právě na tuto oblast a na vytvoření standardizovaného nástroje pro mapování. „Mapování kapacit zdravotních a sociálních služeb umožní odkrýt rezervy a nedostatky a pomůže jednotlivým krajům lépe plánovat a vytvořit bezpečný a dostatečný systém péče,“ uvedl mluvčí.
Do projektu jsou zapojeny tři kraje, výsledky však mají sloužit všem. „Kraje jako zřizovatelé velkého počtu zdravotních a sociálních zařízení se budou muset této oblasti více věnovat a ve spolupráci s pojišťovnami a dalšími subjekty zajistit takovou kapacitu služeb, která bude odpovídat struktuře jejich obyvatel,“ doplnil Jakob.
Domácí péče
Primář Monhart zdůrazňuje, že ideální je doléčit pacienty v jejich domácím prostředí. „Péče doma je pro pacienta nejlepší. Nemocniční prostředí je relativně nebezpečné, třeba z hlediska komunálních infekcí. Stejně tak rizikové může být prostředí oddělení dlouhodobé péče,“ říká.
Za ideální považuje vytvoření robustního sociálního a zdravotního systému, který by umožnil poskytovat péči doma a minimalizovat dobu hospitalizace. „Kolega ze Švédska na kongresu v Brně uváděl, že jeho nemocnice má sedm set lůžek a dalších sto provozuje přímo v domácnostech pacientů. Jakmile to stav dovolí, převedou pacienta domů, i kdyby k němu měla třikrát denně jezdit sestra s léky a další část péče měla zajistit agentura sociálních služeb,“ popsal Monhart. Podle něj je taková péče také levnější.
Ministerstvo zdravotnictví potvrzuje, že zkušenosti ze zahraničí ukazují dlouhodobou finanční výhodnost domácí a komunitní péče, pokud je dobře zorganizovaná a provázaná se sociálními službami. „Výše úspor však vždy závisí na typu pacienta, dostupných kapacitách v regionu a míře koordinace péče,“ doplnil Jakob.
Na interních odděleních podle lékařů zůstávají navíc nejen pacienti, kteří se uzdravují, ale i ti v závěru života. „Přestože se situace pomalu zlepšuje, není u nás zvykem umírat doma. Rodiny často chtějí, abychom terminálně nemocné dále léčili. Pro řadu těchto pacientů je však lepší v klidu odejít doma, než ležet napojeni na hadičky a dostávat injekce,“ podotýká Václavík.
Stárnutí populace
Situace souvisí se stárnutím populace a nedostatkem zařízení, která by se o seniory s mnoha nemocemi najednou starala. Podle odborníků se problém prohloubí. „Čeká nás demografická katastrofa nejen v populaci, ale i mezi zdravotníky. Silné ročníky lékařů a sester začnou odcházet a bude problém, kdo se o stárnoucí populaci postará. Máme posledních pět až deset let, abychom tomu předešli vytvořením dostatečně robustního systému sociální péče v domácím prostředí,“ varuje Monhart.
Resort zdravotnictví zdůrazňuje, že péče o pacienty, kteří se často vracejí na akutní lůžka, musí být důsledně koordinovaná. „Od 1. ledna 2026 bude možné využívat i nový systém takzvaných sociálně-zdravotních lůžek ve zdravotnických zařízeních a v pobytových sociálních službách,“ uvedl Jakob. Tato lůžka mají být určená pro nemocné, kterým nestačí běžná ošetřovatelská péče v zařízení sociálních služeb, ale jejich zdravotní stav nevyžaduje akutní péči.
Pouhé navýšení počtu lůžek dlouhodobé péče však podle něj nestačí. „Je nutné je také personálně zajistit. S tím souvisí například přesun některých kompetencí z lékařů na nelékařské pracovníky a další problémy, které ministerstvo řeší. Posílení role sociálních a sociálně-zdravotních pracovníků a vytvoření standardní metodiky jejich práce v nemocnicích je nezbytné,“ uvedl.
Ke konci loňského roku žilo v České republice více než dvacet procent lidí ve věku 65 a více let, tedy přibližně každý pátý obyvatel. Podle střední varianty projekce, která představuje nejpravděpodobnější scénář, by měl tento podíl do poloviny století vzrůst na zhruba 29 procent. Kolem roku 2050 by tak v Česku mělo žít přibližně 3,1 milionu osob starších 65 let.










