Do kabinetu přichází pořezané dítě a potřebuje ošetřit. Svěřuje se, že už nezvládá a řeší to žiletkou. Jindy si pedagog všimne podezřelých jizev nebo dlouhých rukávů, které žák nesundává ani během veder. V nejhorším rovnou nachází dítě se zapalovačem u předloktí.
Sebepoškozování je v Česku stále častější. Podle nejaktuálnějších dat se jej pravidelně dopouští každý pátý adolescent. Řešení děsivě působícího problému přitom často padá nejdřív právě na učitele.
Během svého prvního roku učení se se sebepoškozováním setkala i učitelka Veronika Mašková Šibůrková.
„Měla jsem z toho ohromnou obavu, nevěděla, jak na to. Na řešení sebepoškozování jsem z vysoké školy nebyla nijak připravená, přitom je to extrémně náročné a citlivé téma,“ popisuje učitelka, která na základě této zkušenosti později založila podpůrnou organizaci Vzkazy na těle.
Častější, než byste čekali
Sebepoškozování u žáků a studentů je přitom častější, než by mnozí z nás čekali. Potvrzuje to i loňský výzkum psychologů z olomoucké Univerzity Palackého, který zpovídal výzkumný soubor čtyř tisíc adolescentů mezi 11 až 20 lety napříč Českem.
„Výskyt záměrného ubližování si několikrát ročně až několikrát denně jsme zachytili kolem 20 až 25 procent,“ představuje zásadní zjištění vedoucí výzkumu Martin Dolejš.
Alespoň jednu zkušenost s ublížením si má podle šetření psychologů až 40 procent dětí. Vědci data sbírali mezi lety 2022–2024. „Ten jev ale rozhodně neklesá. Potvrzují to i novější, lokální šetření. Vysoké množství případů je tak docela stabilní,“ doplňuje další člen výzkumného týmu Denis Veselý.
„Procenta je přitom důležité převést na reálné počty. Zapalovačem, sirkou nebo cigaretou se jednou týdně a častěji pálí 1,26 procenta adolescentů. To ale v přepočtu na celé Česko znamená téměř 13 tisíc lidí,“ doplňuje Dolejš.
Sebepoškozování
Psychologové z Univerzity Palackého popisují sebepoškozování jako: „nevhodnou strategii zvládání například krizových situací, vztahových problémů nebo problémů ve škole“.
Nejčastější je mezi 13–15 lety a u dívek je až pětkrát častější než u chlapců. Četnost pak upadá okolo 18 let.
Z pedagogických fakult typicky neproškolení učitelé se tak v každodenní praxi ocitají před nelehkými dilematy. „Měla jsem ohromný strach, samozřejmě o zdraví dětí, ale i ohledně sebe. Abych reagovala dobře, citlivě a situaci nechtěně jen dál nezhoršila,“ nastiňuje tehdejší pocity Mašková Šibůrková.
Rodiče chodí pro radu za učiteli
Samotné školy zpravidla nejsou příčinou sebepoškozování. „Zásadní vlivy, kdybychom je zobecnili, jsou nižší sociální podpora a nižší socioekonomický statut,“ popisuje psycholog Veselý.
Podle něj se tak nepotvrzuje, že by například náročnější školy tlačily žactvo k častějšímu ubližování si. „Náročnost studia dokáže vyvážit například podporující učitel. Nejde tak říct, že by byla nějak klíčová,“ doplňuje Veselý.
Učitelé přesto často problém zachycují jako jedni z prvních. Velkého zájmu pedagogů o téma si už před lety všimnul i tým neziskové organizace Člověk v tísni, který zajišťuje tzv. supervize na školách, při kterých spolupracují se školními sbory v řešení náročných situací.
„Sebepoškozování se nám při supervizích začínalo objevovat stále častěji. Učitelé jej chtěli řešit správně, ale chyběly jim nástroje a informace,“ popisuje Lucie Pivoňková z Člověka v tísni.
Podle Veroniky Maškové Šibůrkové k ní děti s problémem často přichází jako k prvnímu dospělému. „Často se o rodiče bojí, že začnou nadávat, brečet, budou mít strach. Děti myslí na ostatní, aby jim svým problémem nepřiložily další starosti nebo je nezranily,“ popisuje učitelka.
Co děti k sebepoškozování tlačí?
Konkrétních příčin nebo spouštěčů sebepoškozování je podle expertů celá řada. „Ohromnou roli dnes hrají sociální sítě, které děti neustále zatěžují podněty, náročnými vjemy. Když hledáte, jsou plné inspirací, jak se sebepoškozovat,“ popisuje Lucie Pivoňková.
Jinak jde podle ní často o velmi staré a známé stresory – jako pocit nedostatečnosti, selhání, přemíra tlaku a strach z budoucnosti. „Dřív se to řešilo častěji alkoholem, drogami a podobně. Dnes to postupně nahrazuje sebepoškozování,“ doplňuje lektorka z Člověka v tísni.
To, že řešení sebepoškozování na učitele dopadá, nakonec nepřímo ovlivňuje i věk. Nejčastěji k němu totiž dochází mezi 13 a 15 lety. „To je z našich zkušeností nejčastější, typický věk, ale ubližování si zaznamenáváme i na prvním stupni nebo mnohem později v životě,“ doplňuje lektorka Pivoňková.
Zachovat klid. Nebýt na to sám
Školy mají možnosti, jak žákům, kteří se sebepoškozují, pomoci. Shodují se na tom všichni experti, které redakce Aktuálně.cz oslovila.
Jako naprostý základ pro učitele doporučuje Pivoňková především udržení klidu. „Sebepoškozující se člověk je v přetlaku emocí a ohromném rozrušení. Potřebuje tak někoho, koho situace nerozhodí z míry, kdo přichází s přístupem: mám věci pod kontrolou a zvládneme to řešit,“ líčí lektorka.
Připouští, že to je velmi náročné, a učitelé, kteří jsou sami pod velkým tlakem, rovněž potřebují podporu.
„Proto školám nabízíme supervize a proto jsme vytvořili online kurz věnující se sebepoškozování – příběh Andrey. Je dělaný přímo do prostředí škol a jde o návod, který se hodí mít po ruce. Chyby jdou dělat snadno, nejlepším úmyslům navzdory,“ říká Pivoňková.
Učitelka Mašková Šibůrková také zdůrazňuje, že přínosné je mít ve sboru člověka, který umí učit o emocích, o jejich zvládání a o zdravé regulaci.
„Prostor učit ve škole zdravé strategie rozhodně je, ať na třídnických hodinách, nebo prostřednictvím projektových dnů, které organizuje třeba tým školního psychologa a metodika prevence,“ doplňuje.
Být otevřený, ale netlačit
Co se týče přímo komunikace jeden na jednoho se studentem, radí pedagožka spolu s klidem také velkou otevřenost. „Osvědčuje se mi jim říct, že se můžeme bavit o všem. Ale netlačím na ně, aby nemluvili víc, než sami chtějí. Každý na to potřebuje různý čas,“ vysvětluje.
Nakonec vždy žákům zdůrazňuje, že sebepoškozování nevnímá jako jejich součást. „Ujišťuju je, že to nemění, jak je vidím. Vytvoření pocitu přijetí je za mě hrozně důležité,“ dokončuje.
Kde hledat informace a pomoc
Návod, jak postupovat, pro učitele a pedagogické pracovníky nabízí online kurz Příběh Andrey, který vytvořil tým Člověka v tísni. Obecnější materiály a informace přináší také například web Linky bezpečí.
Veronika Mašková Šibůrková se problému věnuje prostřednictvím projektu Vzkazy na těle, v rámci kterého na sociálních sítích informuje děti, rodiny i odborníky.
Sebepoškozujícím také nabízí krabičku pomoci před sebepoškozováním, která obsahuje materiál na ošetření ran, 21 kartiček s uvolňovacími metodami s vysvětlivkami, dopis pro majitele a hodnoticí arch.
I školy mají své limity
Psychologové z Univerzity Palackého ale připomínají, že školy mají své limity a dokážou situaci řešit jen do určité míry.
„Jsou to dvě různé věci. Prevence ještě dřív, než jev vznikne. Školy tak mohou rozvíjet zdravé sebepojetí žáků, návyky, schopnost komunikovat a taky například snižovat šikanu,“ nastiňuje psycholog Martin Dolejš.
V druhém scénáři jsou podle něj ale možnosti škol už omezené. „Druhá část je záchrana, kdy už zjistíme, že si člověk ubližuje často a vážně. Tam je třeba klinická práce, psychoterapie, práce s rodinou a systémem a je potřeba klinického psychologa,“ popisuje.
Navíc psycholog zdůrazňuje, že každá škola by měla mít školního psychologa, a to ideálně na plný úvazek. „Právě oni jsou ti experti s kompetencemi a znalostmi – diagnostickými, intervenčními a poradenskými,“ uzavírá Dolejš.
Nakonec Mašková Šibůrková věří, že spousta preventivní práce by šla s dětmi podnikat už před „krizovou“ ranou pubertou. „Mám pocit, že na druhých stupních a víceletých gymnáziích už často jen hasíme, řešíme následky něčeho, co vzniklo dříve. Bylo by fajn, kdyby se zvládání krizí a zdravé strategie zvládání děti učily už mnohem dřív. Například dechová cvičení na zklidnění se jde naučit už ve školce,“ tvrdí.
