„Dnes se lidé mohou svobodně vyjadřovat, mohou cestovat a mohou vlastně všechno,“ říká herečka Jana Paulová k tomu, že nechápe, jak může někdo mluvit o tom, že žijeme v „nové totalitě“. Tu komunistickou zažila a dobře si vzpomíná na atmosféru doma, kde bylo jasné, že se některé věci nesmí říkat nahlas. „Že se to zlomilo, pro mě bylo něco zázračného,“ říká ve Spotlightu.
Spotlight Aktuálně.cz – Jana Paulová | Video: Tým Spotlight
„Vzpomínám na moment v divadle Semafor po 17. listopadu 1989, kdy jsme mohli vylézt na jeviště a říct úplnou pravdu. To bylo neuvěřitelně krásný,“ vzpomíná Paulová na sametovou revoluci.
U dnešních politiků jí prý často vadí, že když se dostanou k moci, začnou se projevovat jinak, a také má strach, aby někdo mocenského postavení nezneužil. „Mám strašnou obavu z toho, aby se toho tady nezmocnila nějaká osobnost, která by z toho tu totalitu zase udělala,“ varuje s tím, že diktátoři podle ní „vylézají“ nejčastěji z řad populistů.
V rozhovoru se Světlanou Witowskou herečka popisuje, jak narazila na své limity a musela se znovu najít. „Někdo to nazývá vyhoření, ale tak bych to já nenazvala. Najednou prostě máte v určitém věku pocit, že se vaše cesta úplně odchyluje od toho, co od života čekáte, nebo kudy by vás měla vést přirozeně,“ vzpomíná na to, jak kvůli tomu přerušila hereckou kariéru a začala sama cestovat po světě.
Náročnými chvílemi si Paulová prošla nejen v osobním životě, ale i v herectví. Popisuje například, jak jí za jejího mládí dávaly starší herečky „kouř“, nebo jak nepříjemně se chovali někteří režiséři. Zároveň přiznává, že jí dost možná role v komedii Kameňák zhoršila vyhlídky na hraní v jiných filmech.
„Točil se nějaký film a doneslo se mi, že producentka řekla: Ne, ale my ji tam nechceme kvůli tomu Kameňáku,“ přiznává herečka, podle které se ale podmínky ve filmovém průmyslu za poslední dekády dramaticky zlepšily.
