Prosinec 1903 se stal zlomovým obdobím v dějinách letectví. Nepříliš známí bratři z amerického města Dayton právě dokončovali podivuhodný stroj. Chatrný, s malým motorem a složitou soustavou lanek. Usedl by do něj jen blázen nebo snílek. Wilbur a Orville Wrightovi přesně takoví byli. Jejich vize zažehla revoluci. Aktuálně.cz v souvislosti s výročím připomíná jeden z dílů seriálu Velikáni nebes.
Cesta k prvnímu motorizovanému letu byla dlouhá a komplikovaná. Wilbur a Orville Wrightovi jakožto synové biskupa a váženého představitele jedné z mnoha protestantských církví v Americe v mládí neustále cestovali. Jejich otec následoval víru a hlásal ji po všech koutech země. Až v roce 1884 se definitivně usadili v Ohiu. Ve škole nikdy nebyli za hloupé kluky. Měli však problém se soustředěním. Zajímali se jen o technické předměty. Standardní vzdělání pro ně nebylo. Nikdy nezískali ani vysokoškolský diplom.
Když o mnoho let později vzpomínali na moment, který definoval jejich život, vybavil se jim rok 1878. Jejich otec tehdy domů přinesl malou helikoptéru poháněnou gumičkou. Design geniálního francouzského pionýra aeronautiky Alphonse Pénauda je uchvátil. „Ten stroj vzlétl až ke stropu, pak ale nespadl dolů, nějakou dobu se vznášel,“ popsali. Křehká hračka se brzy rozbila, bratři na ni však nikdy nezapomněli. Zažehla v nich lásku k letectví.
Dům rodiny Wrightových. Fotografie z roku 1900. | Foto: Public Domain
Po odchodu ze vzdělávacího systému se živili, jak jen to bylo možné. Menší pokusy v obchodování v roce 1892 vyústily v založení Wright Cycle Company. Jak už název napovídá, Orville a Wilbur vyráběli a prodávali tehdy tolik oblíbené bicykly. Dařilo se jim. Stále však pokukovali po okřídlených strojích. Smrt německého průkopníka letectví Otto Lilienthala v srpnu 1896 jimi otřásla. Peníze z cyklistického byznysu se rozhodli vložit do výroby svého prvního letounu.
Svěží pohled zakrátko přinesl první úspěchy. Bratři nejprve experimentovali s draky a kluzáky. Vymysleli unikátní řešení, jak stroj ovládat pomocí mírného kroucení křídel (takzvaný wing warping). Okoukali ho ve zvířecí říši, podobným způsobem směr letu ovládají ptáci. V dopise z 13. května 1900 se Wilbur Wright svěřil svému leteckému kolegovi Octavu Chanuteovi: „Už mnoho let trpím tou zvláštní utkvělou myšlenkou, že lidé budou létat. V poslední době se tahle podivná nemoc šíří a tuším, že mě bude stát spousty peněz a možná i život. Snažím se teď uspořádat svou denní rutinu tak, abych mohl vše směřovat do letectví.“ Oba bratři si tak život opravdu zařídili, nikdy se například neoženili.
Po úspěšných testech menších modelů postavili kluzák o rozpětí asi pěti metrů. Tentokrát se už v něm měl vznášet i člověk, kterým byl starší z bratrů Wilbur. Pro letové testy zvolili okolí městečka Kitty Hawk v Severní Karolině, kde panovaly ideální povětrnostní podmínky. Stroj řídili ze země pomocí lanek. Ve vzduchu vydržel jen pár sekund. Wilbur byl zklamaný. Pozitivní však bylo, že se kluzák podařilo, byť krkolomně, ovládat.
Technická vize, která předběhla svou dobu
V roce 1901 zvětšili rozpětí stroje takřka na sedm metrů. Bojovali s nedostatečným vztlakem. Podle propočtů byli stále asi na třetině toho, co potřebovali pro delší let. Vycházeli z profilu křídla a dat, která před lety zaznamenal jejich idol Lilienthal. Stroj byl nestabilní a nepředvídatelný. Po mnoha pokusech zjistili, že údaje zaznamenané německým letcem neodpovídají jejich potřebám. Měsíce práce přišly vniveč. Bratři se však nevzdali. Postavili si speciální větrný tunel, ve kterém prováděli stovky testů a sbírali vlastní data.
Pokročilejší návrh kluzáku. Během prvních testů ho bratři řídili jako létajícího draka. | Foto: Public Domain
O rok později se vrátili s mnohem propracovanějším letounem založeným na nových měřeních. Rozpětí takřka deset metrů, vertikální prvky a agresivnější zakřivení křídla stroj stabilizovaly a dodaly mu potřebný vztlak. Pilot, který v konstrukci ležel, pohybem boků ovládal zkrut křídel. Pákou hýbal s výškovým kormidlem umístěným před ním. Asi čtyři sta letových testů bratři považovali za úspěch, stále však naráželi na jeden problém. Při náklonu měl letoun tendenci padat po křídle.
Orville přišel s revolučním řešením, které přetrvalo dodnes. Na záď letounu přidal směrové kormidlo, které eliminovalo případný pád po křídle. Navíc bylo spřaženo s ovládáním zkrutu křídel. Jedním pohybem svých boků tak pilot ovládal zkrut i směrovku. Wrightovým bylo rovněž jasné, že rozjezd po písčitém podloží by byl takřka nemožný. Letoun proto startoval ze speciální kolejnice, která minimalizovala odpor.
Samostatnou kapitolou byl motor. U kluzáku zůstat nechtěli. Tehdejší pohonná ústrojí se pro letectví nehodila. Byla příliš těžká. Orville a Wilbur obešli mnoho výrobců se speciálními požadavky, nikdo jim však nevyhověl. Motor si proto navrhli sami. Čtyřválcový pohon dával výkon dvanácti a půl koně. Pomocí převodovky a řetězového ústrojí přenášel sílu na dvě protiběžné speciálně navržené vrtule. Výsledkem bylo 348 rotací za minutu. To vše mělo podle propočtů stačit k prvnímu úspěšnému motorovému letu v historii.
Desítky metrů motorového letu
Na sklonku roku 1903 se bratři přesunuli do městečka Kill Devil Hills v Severní Karolině. Zde dlouhé týdny testovali. S většími či menšími úspěchy. Na počátku prosince Wilbur vyhrál v hodu mincí a ulehl do letounu. Ve vzduchu vydržel ještě bez zažehnutí motoru asi tři sekundy, než se stroj vzepjal a sesunul k zemi. První letová zkouška s motorem v chodu proběhla 14. prosince. V dopise rodině Wilbur velkým nadšením nehýřil: „Považuji to za částečný úspěch. Máme dostatek výkonu, ale naše zkušenosti s pilotáží takového stroje jsou slabé. Jinak si myslím, že by letěl nádherně,“ napsal.
O tři dny později a nutných úpravách se šlo znovu na věc. V půl jedenácté dopoledne Orville absolvoval dvanáct sekund trvající let, urazil při něm 37 metrů. Historický okamžik je zaznamenán na slavné dobové fotografii. Další lety následovaly o pár desítek minut později. Ve stroji se vystřídali oba bratři.
Wilbur Wright testuje ideální letovou polohu ve stroji Kitty Hawk. Na snímku ještě coby bezmotorový kluzák. | Foto: Public Domain
Poslední let toho dne absolvoval Wilbur kolem poledne. Vzduchem se nesl takřka minutu, uletěl asi 260 metrů a na nebi působil mnohem klidněji než při prvních pokusech. První motorizovaný let ve stroji těžším než vzduch bratrům Wrightovým už nikdo nemohl vzít. Do odstaveného stroje se však ještě téhož dne opřel vítr a poškodil ho. Do vzduchu se tak už nikdy nepodíval.
Velká sláva Orvilla a Wilbura zprvu nečekala. Po úspěšném letu poslali telegram svému otci. „Informuj tisk,“ stálo na jeho konci. List Dayton Journal však zprávu odmítl otisknout s odůvodněním, že let byl příliš krátký a nestojí za zmínku. Informace nakonec prosákly do dalších novin po celých Spojených státech a bratrům Wrightovým se dostalo zaslouženého uznání.
Takzvaný Wright Flyer či Kitty Hawk, jak byl stroj později překřtěn, byl o mnoho let později převezen do technického muzea v Londýně. Tam zůstal dlouhých dvacet let i kvůli vleklému sporu mezi Wrightovými a americkým Smithsonian Institution. Jeho představitelé dlouho tvrdili, že první motorizovaný let provedl tajemník tohoto institutu Samuel P. Langley. Později se vedení bratrům omluvilo a od roku 1948 je letoun k vidění v Národním muzeu Letectva Spojených států amerických.
Nečekaná smrt a smutek z války
Další prvenství si bratři připsali v roce 1909, kdy světu představili vůbec první letoun určený pro armádu. Wright Military Flyer byl dvoumístným pozorovacím strojem. Do blížící se první světové války však nezasáhl.
Wilbur i Orville se postupem let soustředili hlavně na vylepšování svých letounů a obchodní stránku věci. Pilotáž nechávali spíše na jiných odvážlivcích. Wilburovu kariéru v dubnu 1912 ukončila vážná nemoc. Břišní tyfus ho během pár dní upoutal na lůžko. Zemřel ve věku 45 let, 30. května 1912. Jeho otec si do svého deníku zapsal: „Měl krátký život. Neutuchající intelekt, nezlomnou povahu, velkou sebedůvěru a stejně velkou skromnost. Věděl, co je správné, a vytrvale za tím šel.“
Kus letoun Wright Flyer, též označovaný jako Kity Hawk, se podíval i na Měsíc při misi Apollo 11. | Foto: Public Domain
Orville o mnoho let později, na sklonku života, filozofoval nad tím, kam se letectví vyvinulo. V novinách sledoval, jak se na bojiště 2. světové války z okřídlených strojů snášejí bomby. Mnohdy i na civilní obyvatelstvo. „Mysleli jsme si, že jsme přišli s něčím, co přinese lidstvu mír, ale mýlili jsme se. Nelituji toho, že jsem přispěl k vynálezu letadla. Stejně jako bych nelitoval, pokud bych vynalezl oheň. Ten také může přinést mnoho zlého, zároveň ho ale můžeme použít ku prospěchu nás všech,“ poznamenal si.
Zemřel na infarkt ve věku 76 let, 30. ledna 1948. Za pouhé čtyři dekády sledoval prudký rozvoj letectví. Od krátkých skoků vzduchem letouny vyšplhaly do neuvěřitelných výšek. Transatlantické lety pro ně přestaly být překážkou. Tempo, jakým se bratry Wrightovými tolik milovaný obor měnil, dobře ilustruje i fakt, že Orville byl před svou smrtí svědkem prolomení hranice rychlosti zvuku.
Autor fotografie: Shutterstock.com, Wikipedia (neznámý autor, volné dílo), Wikipedia (Underwood & Underwood, volné dílo), Aktuálně.cz
Seriál Aktuálně.cz Velikáni nebes
Seriál Velikáni nebes, který na Aktuálně.cz vycházel každých čtrnáct dní, přináší pohled na zrod známých strojů a jejich trnité cesty od prvních náčrtů přes složitý vývoj až k prvním letům. Prostor dostaly i příběhy slavných pilotů, kteří před více než sto lety posouvali hranice letectví. Neopomeneme ani na první pohled obyčejné letouny, které si však ničím nezadají se svými slavnějšími sourozenci.
