„Vladimir Putin při pohledu na kyjevské dění bezmocně zuřil. Vůbec nechápal, proč Kučma lidi na Majdanu nerozehnal a proč Janukovyč pořád ještě není prezident.“ Takto popsal ruský novinář Michail Zygar události Oranžové revoluce. Byla reakcí na první velký ruský pokus o manipulaci ukrajinských voleb, jejímž cílem bylo prosadit Kremlu nakloněného Viktora Janukovyče do prezidentské funkce. Tehdejší ukrajinské vedení v čele s dosluhující hlavou státu Leonidem Kučmou výsledky hlasování zfalšovalo, ale statisíce demonstrantů na kyjevském Majdanu si vynutily opakované druhé kolo. Konalo se přesně před dvaceti lety, 26. prosince 2004. Oranžová revoluce zhatila Putinův pokus dosadit do Kyjeva dostatečně tvárného politika, což ruský vládce Ukrajině nikdy nezapomněl.
„Rusové pokládají Ukrajinu tradičně za součást ruské sféry vlivu, ne-li přímo za součást Ruska,“ připomíná Jan Šír z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. „Proto dění na Ukrajině nejenom sledovali, ale snažili se ho i dlouhodobě ovlivňovat a utvářet. To je konstanta ruské politiky vůči Ukrajině od nepaměti.“
Volby v roce 2004 tak nebyly prvním případem, kdy se Rusové brutálně snažili ovlivnit dění na Ukrajině ve svůj prospěch. Třeba o rok dříve začali stavět hráz mezi Tamaňským poloostrovem v Krasnodarském kraji a ukrajinským ostrovem Tuzla, který leží v Kerčském průlivu, čtyři kilometry od Krymu. Tvrdili, že jde o ekologické dílo, zatímco Ukrajinci v něm viděli ohrožení své suverenity.
Práce zastavilo až rozhodnutí Kyjeva poslat na ostrov armádu, ale Rusko nátlakem dosáhlo svého – Ukrajina přistoupila na Moskvou preferovanou verzi režimu plavby v Azovském moři a Kerčském průlivu. Po nelegální anexi Krymu v roce 2014 pak Rusko přes Tuzlu postavilo Krymský most.
První velký pokus o manipulaci celonárodních voleb
Ruské zásahy do voleb v roce 2004 ale byly v určitém ohledu bezprecedentní. „Šlo o první velký pokus o manipulaci celonárodních voleb na Ukrajině po roce 1991 s cílem dosadit do čela státu osobu, která bude v rozhodující míře kontrolována z Kremlu,“ potvrzuje Šír.
„Moskva použila celé spektrum prostředků, které se jí nabízely, ať už otevřených, skrytých, anebo popíraných. Vedle kultivace sítě agentů vlivu, očerňující kampaně a peněz stojí za zmínku i masivní zapojení ruských marketérů (politických technologů) a technologií takzvaného adminresursu, tedy zapojení celého státního aparátu na podporu kandidáta nebo síly, které se těší vládní podpoře,“ popisuje expert na postsovětský prostor.
Kromě politických technologů vyslala Moskva na Ukrajinu i zvláštní výsadek tajných služeb a skupinu Putinových poradců. Na pomoc Janykovyčově kampani přichystala také ekonomické dárečky, jako úlevy pro ukrajinské gastarbeitery či snížení cen energií, které Ukrajina z Ruska dovážela, přiblížil Zygar.
Do kampaně se přímo zapojil i sám Putin. Pravidelně se scházel s Janukovyčem a otevřeně mu vyjadřoval podporu, dával rozhovory ukrajinským televizím a tři dny před volbami se po boku Janukovyče a stávajícího prezidenta Leonida Kučmy zúčastnil v Kyjevě grandiózních oslav výročí osvobození Kyjeva od nacistických okupantů, zatímco jeho političtí technologové šířili pomluvy, že protikandidát Juščenko je „nacionalistický“ a „profašistický,“ dodává Zygar.
V mezidobí před druhým kolem zase Putin připlul společně s Kučmou na slavnostní zahájení nové kyvadlové lodní linky do krymského přístavu Kerč, kde je očekával Janukovyč a kde si obě strany přislíbily další spolupráci.
Atentát na Juščenka
Vůbec nejbrutálnější zásah do předvolební kampaně se ale odehrál už na začátku září, kdy se Juščenko sešel s šéfy zpravodajské Služby bezpečnosti Ukrajiny (SBU). Cílem setkání bylo přesvědčit SBU, aby se nezapojovala do volebních machinací, uvádí historik Andrew Wilson s tím, že se to Juščenkovi zřejmě povedlo, protože jedna část SBU pak jeho štábu tajně předávala informace o volebních podvodech.
Juščenkův zdravotní stav se však po této schůzce rapidně zhoršil, a nakonec byl hospitalizován se silnou otravou. Život mu zachránili rakouští lékaři, podle kterých byla příčinou intoxikace dioxinem. Juščenko přežil, ale otrava mu natrvalo znetvořila tvář.
Zločin nebyl nikdy objasněn. Sám Juščenko v roce 2007 vyjádřil přesvědčení, že dioxin použitý proti němu byl vyroben v ruských laboratořích. Zároveň obvinil Moskvu z blokování vyšetřování.
„Z tvrdých dat existují odborné studie publikované v nejlepších medicínských žurnálech, které prokazují, že byl Juščenko otráven pomocí smrtícího dioxinu v koncentraci a složení, které ukazují na laboratorní původ látky,“ podotýká Šír. „Z toho jde dovodit, že za atentátem stál státní aktér.“
Historik Serhij Plochij dodává, že šlo o druh dioxinu, který se vyrábí jen v hrstce zemí, mezi něž patří Rusko, ale nikoli Ukrajina.
Viktor Juščenko před a po otravě
Zfalšované volby
Sčítání hlasů po prvním kole voleb, které připadlo na poslední říjnový den, trvalo dlouhých deset dnů a volební komise ho dvakrát přerušila, což byl podle Wilsona důsledek snah výsledky zmanipulovat. Přesto Juščenko vyšel z hlasování podle oficiálních údajů vítězně, i když jen těsně: úřady mu připsaly 39,9 procenta hlasů, zatímco Janukovyčovi 39,3 procenta.
Naopak druhé kolo o tři týdny později bylo spočítáno ani ne za deset hodin. Podle velkého exit pollu, kterého se účastnilo patnáct tisíc lidí, v něm zvítězil Juščenko s 53,7 procenta hlasů oproti Janukovyčovým 43,3 procenta.
Jenže údaje ústřední volební komise ukazovaly, že vítězem je s 49,5 procenta hlasů Janukovyč, zatímco Juščenko podle nich získal jen 46,6 procenta. Z odposlechů členů Janukovyčova týmu později vyplynulo, že jeho členové zmanipulovali server komise, píše Plochij. Úřady přidaly během noci do statistik přes milion hlasů, především v Doněcku, kde volební účast vyskočila z 78 na 97 procent, dodává Wilson.
Druhý den se v centru Kyjeva sešlo sto tisíc lidí, kteří dávali na najevo svůj nesouhlas, mnozí v oranžové barvě Juščenkovy kampaně. Třetí den jich bylo už půl milionu a protesty neustávaly. Demonstranti v třeskutých mrazech vydrželi skoro měsíc. Kromě zfalšovaných voleb měli dost celého zkorumpovaného Kučmova režimu, který vykazoval stále autoritářštější až zločinné tendence ztělesněné vraždou opozičního novináře Heorhije Gongadzeho v roce 2000.
Juščenkovi příznivci se zahřívají ve stanovém městečku v centru Kyjeva (28. 11. 2004)
Strašidlo separatismu
Zaskočený Janukovyč se podle Zygara nezmohl vůbec na nic, zatímco Kučma se stáhl do své rezidence a odmítal demonstrace rozehnat silou, jak po něm požadovala Moskva. Odpovědnost za případný masakr by totiž šla za ním, což už vzhledem k tomu, že hodlal z politiky odejít, nehodlal riskovat. Za svého nástupce krvácet nechtěl.
Jediný, kdo udržoval stálé spojení s Kremlem, byl šéf Kučmovy kanceláře a pravá ruka Putina na Ukrajině oligarcha Viktor Medvedčuk. Podle Zygara to byl právě on, kdo přesvědčil volební komisi, aby navzdory protestům zmanipulované výsledky voleb oficiálně vyhlásila. Naopak Kučma na Putinovo naléhání na razantní zákrok odpovídal, že nemůže nic dělat, dodává Zygar.
Na scéně se tak objevila karta separatismu – na východě země se sešli tamní političtí lídři hlasitě vyjadřující nesouhlas s „protiruským pučem inspirovaným Západem“, jak občanské protesty proti zfalšovaným volbám popisovala ruská média. Požadovali autonomii a hrozili odtržením části země. Dělo se tak za přítomnosti moskevského starosty Jurije Lužkova, kterého tam vyslal Kreml.
Zygar i Wilson se shodují, že šlo o obrovský blaf, který měl jen dostat revoluci pod tlak. Místní politici ve skutečnosti nehodlali nic konkrétního podniknout, i Janukovyč chtěl humbuk na východě země jen využít, aby se dostal do prezidentského křesla. Wilson nicméně připouští, že určité obavy toto divadlo vyvolat mohlo a že možná přimělo Juščenka k vyjednávání.
Opakování voleb
Rozhovory mezi oběma stranami zprostředkovávali polský prezident Aleksander Kwaśniewski, jeho litevský kolega Valdas Adamkus a zahraničně-politický představitel EU Javier Solana. Výsledkem jednání byl požadavek, že se druhé kolo bude opakovat. S tím souhlasil i parlament a definitivně tento krok potvrdil Nejvyšší soud, který vyhlásil opakované druhé kolo na 26. prosince.
Juščenko v něm Janukovyče porazil rozdílem blížícím se tomu, co po druhém kole naznačovaly exit polly: získal 52 procent, zatímco jeho soupeř 44 procent hlasů.
Viktor Juščenko na shromáždění v Kyjevě (4. 12. 2004)
Rozpačitý kompromis
Parlament, v němž měli většinu stoupenci Kučmy a Janukovyče, ale nesouhlasil s opakováním druhého kola voleb jen tak. Na oplátku požadoval ústavní reformy, které by od začátku roku 2006 posílily pozici parlamentu na úkor prezidenta. Juščenko na tento kompromis na začátku prosince přistoupil. Kromě toho ale učinil řadu ústupků představitelům režimu, což vyústilo v jejich beztrestnost.
Právě kombinace ústavních reforem a neformální amnestie je podle Wilsona důvodem, proč Oranžová revoluce nesplnila očekávání a proč je Juščenko vnímán na Ukrajině přinejmenším rozporuplně. Zůstal sice věrný prozápadnímu směřování a podporou ukrajinské národní identity přispěl k posílení národního vědomí, ale jeho proreformní étos naplnění nedošel.
Svými ústupky dosavadní politické garnituře zajistil její přežití, udělal též velmi málo proti rozbujelé korupci. Další roky ukrajinské politiky navíc otravovala jeho rivalita s někdejší revoluční spojenkyní, premiérkou Julijí Tymošenkovou, což mělo rovněž negativní dopad na prosazování případných reforem.
Viktor Juščenko a Julija Tymošenková na shromáždění v cenru Kyjeva (29. 11. 2004)
Síla občanské společnosti
Ne, že by se nezměnilo nic. Oranžová revoluce výrazně posílila ukrajinskou občanskou společnost a pluralitu médií v zemi.
„Vyspělá občanská společnost patří dlouhodobě mezi ty faktory, které Ukrajinu zřetelně vyčleňují z postsovětského prostoru a hodnotově řadí k Západu. Podle výsledků mezinárodních srovnání právě v období po Oranžové revoluci byla Ukrajina na vrcholu, co se týče demokracie a občanských práv a svobod,“ podotýká Šír.
„Ukrajinci ukázali, že autoritářský systém, který by nestál na kontrole zvenčí, nemá šanci na Ukrajině zapustit hlubší kořeny. Ukázali, že jsou za svou svobodu ochotni vyjít do ulic a něco pro ni riskovat,“ dodává expert s tím, že třeba u ruských a běloruských sousedů tato ochota tak rozšířená a výrazná není.
Ruská chiméra
Právě to vůbec nepochopil Kreml, který hledal příčiny své porážky úplně jinde. Jak píše Zygar nebo třeba politický geograf a diplomat Jaroslav Kurfürst, našel ji na Západě, konkrétně v západních „politických technologiích“, jež ruské vedení považovalo za příčinu prohry „na území svého výsostného vlivu.“ „Tehdy začalo (Rusko) vnímat Západ především jako nepřítele,“ konstatuje Kurfürst.
Také expertka na ruskou politiku Lilija Ševcovová uvádí, že zatímco v předcházejících letech Putin spolupracoval se Západem a doma udržoval hybridní režim, Oranžová revoluce byla bodem zlomu. Vzbudila v kremelském vládci obavy, že by se podobná barevná revoluce mohla udát i v Rusku a ohrozit jeho moc. Putin proto nastoupil kurs směrem k tvrdšímu postupu doma i navenek.
Právě po Oranžové revoluci bylo také evidentní, že Ukrajinu považuje Putin za svůj osobní projekt, píše Ševcovová. Kam až byl kvůli tomu schopný zajít, sledujeme dnes. „Rusové viděli, že přes obyčejnou korupci a volební podvody si Ukrajinu nepodřídí. Moc jiných způsobů než otevřená ozbrojená agrese jim tak nezůstalo,“ uzavírá Šír.
Shromáždění na podporu Viktora Juščenka v centru Kyjeva (4. 12. 2004)
