Obsluhovaly protiletadlová děla, zachraňovaly raněné vojáky přímo uprostřed boje, a dokonce ostřelovaly nepřítele – ženy, které za druhé světové války byly na východní frontě, se do bojů zapojily naplno. A bylo mezi nimi dokonce zhruba tisíc statečných Čechoslovaček. Do armády a přímo mezi svištící bomby a granáty některé vstupovaly dokonce už v 15 letech. A také ony musely mnohdy snášet obtěžování od sovětských vojáků. Jejich touha bojovat byla ale silnější – přesto stále zůstávají ve stínu mužů.
„Tak jsem za Svobodou chodila a říkala jsem: Pane podplukovníku, já chci taky do armády. Naučím se střílet a zastřelím Hitlera,“ vzpomínala veteránka Věra Biněvská-Holuběva. Když o to prosila Ludvíka Svobodu, který v SSSR založil 1. československý armádní sbor, bylo jí teprve 12 let. K jednotce se ale připojila „až“ jako čtrnáctiletá. Sloužila jako radiotelegrafistka a zapojila se i do bojů o Duklu, kde ji málem zastřelili.
Podobně statečných československých žen byla na východní frontě zhruba tisícovka. A dodnes neznáme pravděpodobně všechny. Jejich osudům se věnují historici Alena Flimelová a Roman Štér ve své knize Ve stínu mužů.
U československých jednotek sloužily celé rodiny včetně dětí
U československé jednotky sloužily jak ženy, které emigrovaly z Československa kvůli válce, tak krajanky, které již v Sovětském svazu delší čas žily.
„V každé fázi existence jednotky převažovala určitá skupina žen. U Sokolova, tedy v praporní fázi, kdy na frontu odjelo 38 žen, bylo nejvíce žen židovského a českého původu – šlo o emigrantky z rasových a politických důvodů a také krajanské Češky. Když se prapor rozvinul v brigádu, na frontu ke Kyjevu odjelo na podzim 82 žen. A v této skupině převládal zcela úplně jiný živel – a sice rusínský, nebo chcete-li ukrajinský. Bylo to dáno tím, že se během roku 1943 naplno rozjelo propouštění Rusínů/Ukrajinců (tedy občanů prvorepublikového Československa) ze sovětských lágrů do čs. vojska. Další významná změna přišla s vytvořením armádního sboru na jaře 1944. Tehdy se čs. vojsko přesunulo na Volyň, kde žila velká krajanská komunita, nazývaná volyňští Češi. Díky nim tedy vznikl armádní sbor o cca 16 tisících osobách, kde zcela převládal živel český,“ popisuje Alena Flimelová proměny národnostního zastoupení.
A zvlášť na Volyňsku se k jednotkám často přidávaly celé rodiny – sloužil otec, matka i děti. Uplatnění se našlo pro všechny.
„Ženy bychom našli především v podpůrných specializacích, tedy většinou nebojových. Ženy sloužily u zdravotnictva, to byla jejich nejstarší specializace. U Sokolova bylo z 38 žen celkem 34 se zdravotnickým výcvikem. Tady také přímo odtahovaly raněné z boje, což byla nejen extrémně náročná, ale též smrtelně nebezpečná záležitost. Toto již později nebylo ženám oficiálně dovoleno, ale praxe byla jiná. Vedle sběraček raněných bychom našli i klasické zdravotnice a sestry, jež poskytovaly ošetření na jednotlivých ošetřovacích etapách. Dále působily i jako instrumentářky při operacích, lékařky a lékárnice,“ popisuje Flimelová.
A ženy se dostávaly dokonce i aktivně přímo do bojů. „Zcela specifickou pozici, která není tak zcela ‚nebojovou‘, představovalo protiletadlové dělostřelectvo. Šlo o fyzicky velmi náročnou záležitost, protože celá šestičlenná obsluha musela s mnohatunovým kolosem manipulovat sama – složit, zakopat a posléze obsluhovat. Každý člen obsluhy měl své místo (velitel děla, dva mířiči, nabíječ a podavač nábojů), ale musel zároveň ovládat všechny úkony svých kolegů, aby je mohl případně zaskočit. Protože se jednalo o mimořádně náročnou záležitost, nebyly obsluhy nikdy čistě ženské, ale smíšené,“ dodává historička.
Velká část žen sloužila také u spojovací služby, která byla klíčová pro předávání informací. Jako telefonistky nebo radistky udržovaly také linky v provozu a zničené spojení musely často riskantně opravovat přímo v první linii. Právě u spojařů byl vedle zdravotníků nejvyšší počet žen.
A Čechoslovačky se nebály ani vzít do rukou zbraně. „Nesmíme zapomenout na dvě ženy, které se ještě v Buzuluku vycvičily na snajperky, nebo chcete-li v dnešní terminologii na odstřelovačky. Při střelbách si obě – Vanda Biněvská a Marie Ljalková – vedly mimořádně dobře, a proto byly určeny do kurzu pro snajpery,“ vysvětluje Flimelová. Vanda Biněvská byla sestrou Věry Biněvské-Holuběvy, která tak moc prosila Svobodu, aby se mohla připojit k armádě už ve 12 letech.
Samozřejmě existovala i řada dalších pozic, které ženy na východní frontě zastávaly – od úřednic v administrativě až po ty, které zajišťovaly vojákům jídlo v pekárnách a dostatek oblečení v polních prádelnách nebo šicích dílnách. I proto se u jednotek uplatnily skutečně celé rodiny. Jak se ale ženy dostaly k jednotlivým specializacím? Předcházel jim samozřejmě výcvik.
Někteří muži ženám příliš nefandili, dokonce nadávali. Na jejich seskoky padákem se přišel dívat celý velitelský sbor
Podle Flimelové a Štéra neexistovaly žádné přesně dané normy a limity, které by Čechoslovačky, které chtěly ve vojsku sloužit, měly splňovat. „Pro plnění pomocných úkolů přímo v poli musela být žena především zdatná, což posoudila odvodní komise. Nevypátrali jsme s kolegou žádné konkrétní omezení stran věku u žen, spíše se postupovalo individuálně. Narazili jsme na odvedené ve věku 15 či 16 let, ale to se jednalo o ty, které si u odvodu přidaly nějaký rok – a prošlo jim to, nebo o ty, kterým to museli povolit rodiče. Byly dokonce i případy, že do frontových útvarů byly přijaty i ženy, které měly děti! Nicméně – i ty méně zdatné či dříve narozené se mohly uplatnit v týlových jednotkách – mohly působit v prádelnách, mohly spravovat prádlo, mohly působit jako kuchařky či v pekárnách,“ vysvětluje Flimelová.
Podle věku a fyzické síly následovalo rozřazení k jednotlivým specializacím a konkrétní cílené výcvikové kurzy. „Základní výcvik probíhal většinou odděleně, specializační a hlavně další prohlubovací už musely ženy absolvovat s muži, aby se naučily koordinaci a spolupráci v akci. Délka výcviku – hlavně toho základního – se s vývojem války stále zkracovala. Zatímco ty úplně první ženy ještě absolvovaly v Buzuluku výcvik ve stejné intenzitě jako muži, později už na ženy takové nároky kladeny nebyly. Například střelecký výcvik se v Buzuluku týkal všech a výstup z něj byl pro všechny stejně přísný, na Volyni o dva roky později už mnohé nově odvedené ženy ani řádný výcvik neabsolvovaly. Jen jim bylo ukázáno, jak se ze zbraně střílí,“ doplňuje historička.
Přestože pro armádu byly ženy vítanou posilou a například jejich působení ve zdravotnictví bylo téměř nezastupitelné, přesto se našli jednotlivci, kteří jejich bojovému nasazení nepřáli. Mohlo to být i nezvykem, protože to byl první konflikt, ve kterém ženy bojovaly – v prvorepublikové armádě ještě sloužit nesměly.
„Úplně první skupina žen, která prodělala ten základní výcvik, vyfasovala velitele, který z toho, že cvičí ženy, nebyl vůbec nadšený a bral to jako velkou potupu. Hněv si potom vyléval na samotných ženách, které i počastoval hrubým slovem. Děvčata si to však nenechala líbit a na hrubé chování si stěžovala,“ vysvětluje Flimelová.
V létě 1944 si zase například stěžoval spojař Stanislav Odstrčil veliteli sboru Ludvíku Svobodovi, že má vycvičit skupinu 47 děvčat a že to není možné. Svoboda mu prý na to odpověděl: „Tak se s jednou ožeň a hned jich máš o jednu míň.“
Ženy tak musely při výcviku dokazovat nejen své odhodlání a sílu bojovat, ale i snášet občasné ponižování. Situace se navíc příliš nezměnila, když se ke konci války některé role začaly obracet a školitelkami se staly i ženy, které už prošly několika bitvami.
„U nás byla velitelkou radiostanice Štefa Galbavá. Žena velitelka! Ne každému se líbilo, že mu žena rozkazuje. Byl s námi takový dvacetiletý chlapec, kterému se zpočátku nechtělo ženu poslouchat. No, nejednou mu velitelka dala i facku. Udržel se, i když jí řekl: ‚Víš, kdybys nebyla žena…,‘“ vzpomínala radiotelegrafistka Maria Pohoriljaková.
Velké pozdvižení pak způsobil i parašutistický výcvik žen 2. paradesantní brigády, který byl opět do té doby něčím nepředstavitelným.
„Do tohoto elitního svazku byly přijímány i ženy a více než deset jich také absolvovalo kompletní výcvik včetně toho výsadkářského. Když měla dívčí skupina poprvé skákat padákem z letadla, prý se na to přišlo podívat mnoho mužů včetně kompletního velitelského sboru – ona děvčata bořila dosud zavedené pořádky a muži zkrátka chtěli vidět, zdali budou ženy schopny (i po absolvování náročného paravýcviku) nakonec seskočit. Věra Holuběva, sestra výsadkářky Vandy Biněvské, se nechala slyšet, že Vanda se seskoků nebála, bavilo ji to a užívala si to. Byly ale i ženy, které nedokázaly strach překonat. Nutno ale dodat, že se seskoku báli i někteří muži,“ vysvětluje Flimelová.
V jednotce vznikaly i nové rodiny. Narozeným dětem býval kmotrem sám Svoboda
Vztahy mezi muži a ženami v československém armádním sboru ale nebyly jen nepřátelské, napjaté a soutěživé. I tehdy vznikaly svazky milenecké a partnerské, které nezřídka přerostly dokonce v založení rodiny.
„V oné válečné realitě, kdy nade všemi visela hrozba úmrtí, se mnohé páry snažily žít naplno. Proto spolu uzavírali sňatky a rodily se jim děti. Narození potomka za války se považovalo za ohromné a nepopsatelné štěstí, které – jak mnohé veteránky i veteráni popisují – nemůže člověk s absencí válečné zkušenosti pochopit. Řadě dětí, narozených u čs. jednotek, byl kmotrem sám velitel Ludvík Svoboda, což svědčí o skutečnosti, že příchod nového ‚Čechoslováka‘ na svět byl v době, kdy i Čechoslováci ve válce umírali, opravdu významnou událostí,“ popisuje historička.
Bohužel i tehdy se objevily také případy sexuálního zneužívání a pokusů o znásilnění. „Všechny ženy, se kterými jsme s kolegou Romanem Štérem měli to štěstí hovořit, se nechaly slyšet, že českoslovenští muži byli v tomto ohledu velmi ohleduplní, vnímali ženy jako své ‚sestry ve zbrani‘ a nic si k nim nedovolili. Avšak co se týče rudoarmějců – to už je jiný příběh. V deníkových zápiscích i ve vzpomínkách nacházíme zmínky o mnohdy nevybíravém obtěžování ze strany vojáků Rudé armády. Jedna z žen se dokonce kolegovi zmínila, že se zvládla ubránit pokusu o znásilnění ze strany sovětského vojáka,“ dodává Flimelová.
Ženy tak musely snášet nejen válečnou realitu a ohrožení ze strany nepřátel, ale dokonce i útoky z řad bojových spojenců. Což je v mnohém náročnější situace, než jakou zažívali muži.
Chtěli je stáhnout do týlu, ale ženy chtěly bojovat dál i za cenu smrti
Jak válka postupovala, potřebný výcvik se zkracoval a proměňovalo se částečně také „rozmístění“ žen v boji. „V prvním bojovém nasazení u Sokolova byly přímo v první linii spolu s muži, což poté velitelství vyhodnotilo jako velmi rizikové. Díky shodě šťastných náhod jen jedna z žen utrpěla lehké střepinové zranění. Ženám sice nadále nebylo umožněno například vynášet raněné přímo z boje, ale přesto si některé vyvzdorovaly, že mohou u svých prvosledových jednotek zůstat – důvodem byl mimo jiné fakt, že tam měly svého milého,“ vysvětluje Flimelová.
Ženy dál dobrovolně riskovaly vlastní životy, aby dostaly raněné do bezpečí a mohly jim pomoci. „I když v dalších bojích u Kyjeva už ženy měly být ‚v závětří‘, přesto se nejednou dostaly do první linie, kde ošetřovaly pod palbou a odtahovaly raněné do bezpečí. Například spojařka Květa Ondráčková, která byla odeslána na opravu telefonní linky, cestou narazila na dvacítku raněných pod palbou, které všechny odtáhla do bezpečí. Její syn vzpomínal, že se prý tehdy strašně bála, že to ani nedokázala popsat. Když se prý plazila k těm raněným, tak se chtěla úplně vpít do země,“ zprostředkovává Flimelová vzpomínky pamětnice.
Situace vygradovala při bojích na Dukle, kde padlo pět žen. Všechny podlehly mnohačetným střepinovým zraněním – byly to tři radistky a dvě letadlové dělostřelkyně, všem bylo kolem pouhých dvaceti let.
„Údajně i sám velitel sboru Svoboda byl svědkem úmrtí spojařky Anny Zichové. Následně přišlo nařízení všechny ženy stáhnout do týlu. Opravdu se tak stalo, ale vzápětí se část z nich vrátila zpět. Svědčí to bezesporu o jejich morální síle, smyslu pro povinnost a statečnosti,“ popisuje Flimelová.
Na Dukle přitom byla v ohrožení života i Věra Biněvská-Holuběva. Při službě narazila na nepřátelského vojáka. „Seděla jsem a on na mě namířil zbraň, dlouho na mě koukal a pak šel pryč,“ popsala Biněvská. Tehdy jí bylo 15 let.
Většina žen po válce v armádě skončila. Ty, které chtěly dál sloužit, si to musely vybojovat
Společně s rudoarmějci dorazily na konci války do Prahy i československé jednotky. Právě v hlavním městě se pak Věra Biněvská setkala se svojí sestrou Vandou – jejich cesty se v průběhu bojů rozdělily a nevěděly o sobě navzájem ani to, zda jsou naživu. Nejen ženy následně čekaly slavnostní vojenské přehlídky, které jim mohly přinést alespoň částečné uznání za jejich bojovou statečnost. Většina ze zhruba tisícovky žen už totiž ve vojenské kariéře nechtěla pokračovat.
„Naprostá většina žen po válce ihned demobilizovala a snažila se začít žít normální život. Často jim válka sebrala ony důležité roky nástupu dospělosti, kdy se člověk rozhoduje, kudy se jeho cesty budou ubírat. Některé ženy tedy začaly studovat, i když už měly ona mladická léta za sebou,“ vysvětluje Flimelová.
Zhruba dvě desítky bojovnic ale chtěly v armádě zůstat. Přestože si to opět musely vybojovat. „Bylo to složité, protože jejich setrvání v armádě nemělo oporu v zákoně. Byly sice dekretem prezidenta republiky v roce 1944 aktivovány pro službu v armádě po dobu trvání války, ale možnost setrvat ve vojsku jim úderem 8., respektive 9. května 1945 oficiálně skončila. Ty, které chtěly zůstat, v roce 1946 dokázaly prolobbovat zákon, který veteránkám umožnil setrvat v armádě,“ dodává historička.
Přestože československých žen bojovala na východní frontě zhruba tisícovka, málokdo by asi dokázal zmínit jméno byť jen jediné z nich. Jejich bojové nasazení zůstává i po 80 letech od konce války takřka neviditelné.
„O československých vojácích na východě i západě veřejnost většinou znalosti má. Je to tak správné – přece jen to byli oni, kdo nasazoval přímo svůj život s puškou v ruce, v tanku či v letadle. Ženy pak zůstávají opravdu ve stínu už jen proto, že vykonávaly většinou ‚pouze‘ ony podpůrné úlohy. Nic na tom nemění fakt, že při tom desítky z nich utrpěly zranění, pět jich přímo padlo, většina si přinesla z války posttraumatickou stresovou poruchu, chronické zdravotní problémy a některé postihla v důsledku všudypřítomného chladu na frontě neplodnost,“ dodává Flimelová.
