Když Štefan Margita mluví o loučení s operou, nepůsobí sentimentálně ani teatrálně. Spíš věcně, s klidem člověka, který ví, že uzavírá jednu kapitolu ve správný čas.
V únoru 2026 v Národním divadle ztvární roli Logeho ve Wagnerově Zlatu Rýna – a bude to jeho poslední operní role. Symbolická tečka za kariérou, která ho z rodných Košic dovedla na jeviště Metropolitní opery, La Scaly či San Franciska. Právě Loge je totiž postava, s níž je Margita už léta spojen.
„Je to role, která vás nepustí. Loge ví od začátku, že všechno skončí špatně – a přesto tu hru hraje dál,“ říká. Ve Zlatu Rýna vystoupí po boku jiného slavného pěvce, jenž se prosadil i v zahraničí a zároveň si troufá předstoupit před neoperní publikum. Tím je Adam Plachetka, který ztvární Wotana, což bude zároveň jeho první role ve Wagnerově opeře.
„Se Štefanem jsme dlouhodobí kolegové a přátelé, ale na operních prknech jsme se zatím nepotkali. Moc se na toto nastudování těším,“ dodává přední český basbarytonista.
Ambasador opery díky Zagorové
Přestože je Margita respektovanou osobností světové opery, doma má výjimečné postavení i z jiného důvodu. Patří k nemnohým pěvcům, kteří dokázali operu přiblížit lidem, kteří by do divadla jinak nikdy nevkročili. Významnou roli v tom sehrála jeho manželka, zpěvačka Hana Zagorová.
„Její fanoušci se díky nám začali zajímat o operu. A funguje to dodnes,“ přiznává otevřeně. Představa, že mu slávu vydobyla právě populární zpěvačka, je ale lichá, Margita se prosadil v zahraničí dávno předtím, než se stal mediálně známou osobností v Česku.
Na sociálních sítích má Margita desetitisíce sledujících – přesto se nepovažuje za influencera. „Ten pojem mi není blízký. Sociální sítě mi spravuje agentura, já sám bych to neuměl a ani by mě to nebavilo.“ Zároveň si všímá paradoxu dnešní doby: fotografie z vánočního New Yorku nasbírá víc reakcí než zpráva o vystoupení v Metropolitní opeře. „Lidi zajímá spíš zákulisí než samotné představení.“
Popularita, kterou si Margita získal i mimo tradiční operní publikum, ale podle něj není samoúčelná. „Cítím odpovědnost. Nechci provokovat jen proto, abych byl vidět. Spíš se snažím lidem udělat radost.“ Možná i proto působí jeho veřejný obraz tak přirozeně – bez póz a bez snahy šokovat.
K úspěchu v opeře podle něj nevede zkratka. „Nejdůležitější je umět říct ne,“ vzpomíná na radu legendární pěvkyně Mirelly Freni. Na mysli má podle svých slov zejména nepřijímat nabídky na role, o nichž ví, že jsou sice lákavé, hlasu ale mohou dlouhodobě uškodit. „Hlas potřebuje čas, odpočinek a rozvahu,“ říká.
Jak svůj hlas udržel zdravý tak dlouho? Štefan Margita dává mladým pěvcům jednu zásadní radu: „Nechat hlas odpočinout neznamená mlčet; pouhé mlčení není žádná hlasová hygiena! Ano, je možné odzpívat dvě představení po sobě, ale potom si hlas musí skutečně odpočinout a nezpívat nic dalšího. To je jedna z nejčastějších chyb mladých zpěváků, kterou jsem naštěstí v mládí nedělal,“ popisuje.
Právě to mu umožnilo zpívat i ve zralém věku – a bez zbytečných krizí. Proslavil se zejména jako představitel rolí v operách Richarda Wagnera a Leoše Janáčka, které zpíval od Metropolitní opery přes La Scalu až po Vídeňskou či Bavorskou státní operu.
„V Japonsku byli z našeho nastudování Janáčkovy Její pastorkyně doslova v šoku – překvapilo je, že něco takového vůbec může existovat. Po děkovačce jsme se šli umýt a převléknout, a když jsme se vrátili, lidé stále aplaudovali a my se děkovali ještě v civilu, takový to byl úspěch!“ vzpomíná.
Jeho loučení s operou ale neznamená konec vystupování. Margita se nyní chce více věnovat koncertům a písňovým večerům, které považuje za intimnější a svobodnější formu. A také velkým projektům pro široké publikum – například na koncertě v O₂ areně, kde oslaví své jubileum, se chystá nabídnout „ochutnávku“ opery těm, kteří by jinak zůstali stát přede dveřmi divadla.
„Byl bych rád, kdyby si lidé řekli: ‚Tohle se mi líbilo, na toho Margitu si zajdu znovu‘. A to je následně může zavést až do Národního,“ říká. Možná právě v tom spočívá Margitův největší přínos: v přirozeném mostu mezi světem velké opery a publikem, které k ní teprve hledá cestu.
Až se v Národním divadle zavře opona po Zlatu Rýna, nebude to konec hlasu. Spíš klidné a důstojné odcházení – pěvce, který obstál ve světě a doma zůstal skromný, důstojný a srozumitelný.
