V noci z 30. na 31. května 1945 bylo z Brna vyhnáno téměř dvacet tisíc německých obyvatel. Jejich vysídlení včetně dalších osudů stále vzbuzuje dohady a polemiky o příčinách a průběhu události. Při pochodu směrem do Rakouska, který se někdy nazývá „brněnským pochodem smrti“, zahynulo podle tuzemských badatelů bezmála 1700 lidí, podle těch sudetoněmeckých dokonce až deset tisíc.
Zemský národní výbor v Brně rozhodl o odsunu německých obyvatel z města 29. května 1945, tři měsíce předtím, než odsun Němců z Československa potvrdila mezinárodní konference v Postupimi. A to s tím, že za žádných okolností „nesmí být používáno neblaze proslulých německých fašistických metod týrání a hubení lidí“. Přesto se toto vysídlení změnilo prakticky v divoký odsun.
„Vyřizování účtů s Němci se v Brně dělo už v prvních dnech po válce, ale ne organizovaně,“ řekl historik Muzea města Brna Petr Vachůt. Brňané podle něj mimo jiné potřebovali vyřešit bytovou otázku. „Chtěli mít víc materiálního zabezpečení a ty domnělé viníky živelně odsunuli z města,“ podotkl.
Vyhnání samotné, které se týkalo žen, dětí, chlapců mladších čtrnácti let, mužů starších šedesáti let a práce neschopných osob, proběhlo v průběhu několika hodin. Po soustředění všech na určených místech byl pochod organizován z prostor klášterní zahrady na Mendlově náměstí. Čelo pochodu vyšlo 30. května kolem desáté hodiny večer, poslední kolona opouštěla město v šest hodin ráno následujícího dne.
Ozbrojený dohled revolučních gard
Vyvedeni byli pod ozbrojeným dohledem revolučních gard a armádních jednotek po Vídeňské ulici směrem na jih. V následujícím průběhu pochodu se naplno projevila nepřipravenost a živelnost celé akce. Pro vyhnance, mezi nimiž většinu představovali senioři a matky s dětmi, nebylo připraveno žádné přístřeší pro odpočinek, nebylo jim dodáváno jídlo či voda ani poskytována lékařská péče.
Po noci, kterou část vyhnanců strávila v Rajhradě, pokračovala 31. května část z nich (asi deset tisíc osob) k rakouským hranicím. Menší část dostala povolení k návratu do Brna a několik tisíc vysídlených bylo umístěno do provizorní a nevyhovující internace v Pohořelicích.
Stanislavu Kirchnerovi bylo osm let, když se spolu s dalšími dvaceti tisíci lidmi vydal na nedobrovolný pochod z Brna do Pohořelic. Pamatuje, že se ocitli na Mendlově náměstí v klášteře, kde bylo hlavní seřadiště. „Ráno se vyšlo na Pohořelice. Byl jsem kluk, cesta pro mě samozřejmě byla těžká,“ vzpomínal před třemi roky v seriálu Paměťová stopa.
„Stařeček dostal pažbou po hlavě“
„Je zajímavé, že se píše v novinách, že tam nebyli Rusi, ale já si osobně pamatuji na jednu Rusku, vojačku. Uniformovaná, měla kvér a taky proto mě tak zaujala. Na cestě zastřelila jednoho, který utíkal z průvodu,“ poznamenal. „Ostatní byli v civilu a měli kvéry. Já jsem tam seděl na kočárku. Jenom vím, že mně přeletěl kabát přes hlavu, to mi maminka zakrývala oči, abych neviděl nějakou popravu, která se zrovna děla,“ řekl.
„Byl tam stařeček, šel s nějakou mladou rodinou, asi se svou dcerou. A už nemohl jít, tak ho dcera posadila do příkopu. Snažila se mu nalít nějakou vodu, aby se aspoň trochu občerstvil. Přišel k ní dozorce a říkal, aby šli okamžitě dál. Ona řekla, že nemůže. A on na to, že když nemůže, tak mu pomůžeme. Vzal pušku a před celým davem, který pochodoval kolem, ho pažbou praštil do hlavy. Ten se položil a byl mrtvý. Dcera se mohla zbláznit. Dozorce nelenil, vzal bodák a donutil ji zařadit se do průvodu. Musela ho tam nechat ležet a šlo se dál,“ vyprávěl Kirchner.
Staří lidé odkládali zavazadla u cesty
Staří lidé byli vyčerpaní, už nemohli nést zavazadla, tak je odkládali u cesty. Všechny trápila žízeň a hlad. „Moje babička neměla zuby, tak si okrajovala kůrky chleba, měla je v pytlíku a vzala je s sebou. Když jsem naříkala, že mám hlad, tak jednu vytáhla a já ji mohla žmoulat. A pít nebylo co, to bylo hrozné,“ popsala pro Českou televizi v roce 2020 Maria Pekařová.
Hladový a žíznivý průvod se nejdřív zastavil v Rajhradě. „Jedna paní vystrčila hlavu z baráku a my volali, že bychom potřebovali vodu. Ona donesla kýbl s vodou, postavila ho na silnici a šla pryč. Měla strach se k nám hlásit. Přišel mladý spratek s flintou, do kýblu kopnul, že to není pro nás,“ přiblížila.
Maria byla svědkem i dalších situací, které ukazovaly krutost jejich průvodců. „Nějaká paní stará, sotva lezla a už nemohla, spadla na kolena a se sepnutýma rukama prosila mladíka s tou puškou, co nás doprovázel, ať ji nechá chvíli odpočnout. A on vzal tu flintu a pažbou ji praštil plnou silou do hlavy, že ji musel rozmlátit, protože spadla a hotovo. Maminka mě táhla honem pryč, nechtěla, abych to viděla,“ řekla pamětnice. „Pak pršelo, byli jsme mokří. Já měla takovou žízeň, že jsem olizovala kapky, co mi spadly na ruku,“ dodala Pekařová, které bylo tenkrát sedm roků.
Žádného mrtvého neviděl
Výklady události se ale liší. Podle některých šlo o klidnou a spořádanou akci bez násilností. „Šli jsme pořád stejně organizovaně jako poslední. Žádné mrtvé jsem nepřekračoval, neviděl jsem jediného mrtvého Němce,“ ujišťoval v Paměťové stopě v roce 2018 Radovan Poděl. Bylo mu sedmnáct let, když se po totálním nasazení na konci války přidal k Národní bezpečnostní stráži, která spolu s ozbrojenými dělníky ze Zbrojovky pochod Němců z Brna organizovala.
„Druhý den, to znamená 1. června, jsme měli pochodovat dál, ale to už se Němci nezvedli,“ popsal Poděl. „Já to chápu, byli unavení. Čili se u nás střílelo do vzduchu, nikdo s nimi nehnul, všichni kladli odpor, že dál nepůjdou.“ Podle jeho vzpomínek tak část lidí v táboře zůstala a další část odvezli sovětští vojáci nákladními auty až do Rakouska.
Podmínky pochodu se projevily na zdravotním stavu vyhnanců ve chvíli, kdy následkem nedostatečných hygienických podmínek vypukla v pohořelickém táboře epidemie úplavice. Další lidé pak umírali v táborech v okolí Mikulova a poté i na rakouské straně hranice. Při celé vysídlovací akci z Brna podle českých badatelů zemřelo 1691 lidí. Podle sudetoněmeckých historiků však pět až deset tisíc lidí.
Dohady a polemiky o příčinách a způsobu odsunu
Vyhnání brněnských Němců představuje podle historiků stále těžko uchopitelnou událost, a to zejména pro silnou vrstvu „nánosu“ různých verzí historické paměti. Nicméně se shodují na tom, že šlo o tragické selhání tehdejších autorit města.
Nejvíce spornou otázkou zůstává, zda následky útrap a podmínky pochodu byly jedinou či hlavní příčinou vysokého počtu obětí na životech. Podle českých badatelů při samotném pochodu zahynulo jen málo lidí, stovky jich ale přišly o život v důsledku nemocí a vyčerpání bez dostatečné pomoci. Sudetoněmečtí historikové (kromě vyššího počtu mrtvých) připisují podstatnou část zemřelých též na vrub mučení a vraždám páchaným právě ozbrojeným doprovodem v masové či dokonce organizované míře.
Pětina obyvatel Brna byli Němci
Brno mělo vždy významnou německou menšinu, v roce 1930 žilo ve městě podle sčítání vedle asi dvou set tisíc Čechů přes dvaapadesát tisíc Němců, tedy pětina všech obyvatel. V roce 1944 tam žilo podle odhadů kolem šedesáti tisíc Němců, v březnu 1945 už jen zhruba třicet tisíc, převážně přestárlých mužů, žen a dětí.
Ve městě byli také Češi, kteří tam dorazili po mnichovské dohodě ze Sudet, byly zde tisíce německých válečných zajatců, uprchlíků nebo navrácených osob z pracovního nasazení a koncentračních táborů. A rozhodující mocenskou silou ve městě byla Rudá armáda, která město osvobodila 26. dubna 1945.
Někdy vzbuzuje kontroverze překřtění vysídlení na „brněnský pochod smrti“, protože pochody smrti organizovali nacisté na konci války ve snaze zamaskovat a dokonat genocidu v koncentračních táborech (od poloviny roku 1944 do konce války organizovali pěší či železniční pochody z táborů na západ kvůli přibližování východní fronty). Podstata genocidy (cílená fyzická likvidace obyvatelstva) ovšem nebyla součástí vyhnání brněnských Němců.
Deklarace smíření
Vyhnáním se zabývala i kniha Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch z roku 2009, Tučková pak o tři roky později přispěla s rakouským spisovatelem Martinem Pollackem a kolegy Otou Filipem či Jiřím Kratochvilem do sborníku Brněnský pochod smrti.
„Překvapila mě existence hromadného hrobu u Pohořelic, což je třicet kilometrů od Brna, a to, že takovému faktu nikdo nevěnuje pozornost. Že to místo bylo zapomenuto v souvislosti s celou historií města. Šokovalo mě, že v tom pochodu byly ženy, malé děti. Docházelo k brutalitám, znásilňování a my jako společnost dělali, že to není náš problém, že se nás to netýká. Nebo že je to válečná odplata,“ popsala svůj úhel pohledu Tučková.
Brněnské zastupitelstvo schválilo v květnu 2015 Deklaraci smíření a společné budoucnosti, ve které město odsunu německy mluvícího obyvatelstva po druhé světové válce lituje.
Po odsunu Němců se v Brně uvolnilo asi deset tisíc bytů. Mnoho z nich bylo v Zábrdovicích, ze stejné čtvrti během války zmizelo i židovské obyvatelstvo. Do oblasti se po válce nastěhovali českoslovenští dělníci, kteří se ale později přesunuli do nově vystavěných sídlišť. Do okolí ulice Cejl se pak přistěhovala romská menšina. Během zhruba patnácti let tak čtvrť prošla velkými turbulencemi. Dnes je často označována jako vyloučená lokalita, ve které je stále patrné vykořenění a absence vztahu k místu.
Od roku 2016 se koná třicetikilometrový pochod Pouť smíření z Pohořelic do Brna, který se v posledních letech koná opačným směrem než tehdejší odsun.
Masová deportace Němců z Československa probíhala v letech 1945 a 1946, podle odhadů byly odsunuty až tři miliony lidí. Z nich dvě třetiny do americké okupační zóny, třetina do sovětské. V takřka vylidněném pohraničí poté zaniklo na tři tisíce obcí.
