Půlstoletí od začátku občanské války v Libanonu přetrvává sektářské pnutí. Patnáctiletý konflikt mezi křesťany a muslimy vedl k invazi Sýrie a Izraele do Libanonu a posílení vlivu Íránu. Teroristické šíitské hnutí Hizballáh sehrálo po válce klíčovou vojenskou a politickou roli. Nedávný konflikt s Izraelem ale jeho moc značně oslabil. Nová vláda slibuje reformy, jež vyvedou stát z těžké hospodářské krize, a zavazuje se udržet Hizballáh mimo oblast jižně od řeky Lítání.

Udržovat rovnováhu mezi náboženskými skupinami v Libanonu měla po získání nezávislosti v roce 1943 pomoci ústava z dob francouzské správy ve 20. letech 20. století nově upravená dodatkem nazývaným Národní pakt. Základní zákon státu rozdělil klíčové politické funkce mezi šíity, sunnity a křesťany, které představují v Libanonu hlavně maronité. Právě v nastavení libanonské politiky tkví jeden z kořenů občanské války.

„Tento systém de facto udržoval silnější politickou pozici libanonských křesťanů, což již neodpovídalo na začátku 70. let společenské situaci v zemi, demografickým a sociálním změnám. K tomu se připojily dlouhodobější otázky ohledně libanonské identity a zároveň příchod palestinských bojovníků z Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), kteří si na jihu země vybudovali své základny,“ uvedl seniorní výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů Jan Daniel.

Příliv palestinských běženců

Systém začal dostávat své trhliny po vzniku izraelského státu a následné šestidenní a jomkipurské válce, kdy do Libanonu zamířilo velké množství uprchlíků – palestinských Arabů. V prosperující zemi, jíž se před občanskou válkou přezdívalo „Švýcarsko Blízkého východu“, znamenala otázka palestinských běženců jeden z klíčových bodů sváru mezi maronity sdruženými do Falangistické strany a palestinskými guerrilami.

„V roce 1970 se země stala baštou OOP, kterou vedl Jásir Arafat a která byla dříve vyhnána z Jordánska kvůli nezdařenému pokusu o převrat. V Libanonu si následně OOP vytvořila jakýsi stát ve státě. Vláda v Bejrútu začala mít spolu s rostoucím vlivem nejrůznějších milic a sílícím napětím mezi nimi problémy udržet nad zemí kontrolu,“ vysvětluje Daniel.

Za oficiální datum začátku občanské války se považuje 13. duben 1975, kdy radikální falangisté rozstříleli autobus plný Palestinců a zabili 27 lidí. Následovala celá série odvet. „Výsledkem nicméně nebyla jen jedna válka, ale spíše souběh různých větších a menších konfliktů, do kterých se zapojila Sýrie, Izrael a v jednu chvíli v rámci mezinárodní mise i další státy jako USA či Francie v kontextu rozpadlého státu,“ popsal Daniel.

Řetězec vendet mezi jednotlivými náboženskými a politickými skupinami brzy přerostl v masakry. Falanga nejprve vyvraždila 1500 Palestinců v uprchlickém táboře Karantina. Palestinci spolu s libanonskými spojenci za to v lednu 1976 vtrhli do křesťanského města Damúr.

Libanonskou metropoli rozdělila demarkační Zelená linie, která v době války oddělovala muslimskou a křesťanskou část Bejrútu. Konflikt, jenž se vlekl dlouhých patnáct let, si podle odhadů vyžádal 130 tisíc až čtvrt milionu lidských životů. „Válka zničila infrastrukturu země a měla velký dopad na ekonomiku. Zvýšila se chudoba a nezaměstnanost a zhroutily se instituce služeb,“ podotkl česko-libanonský publicista Hassan Ezzeddine.

Taífská dohoda, která boje ukončila, vedla k rovnému zastoupení muslimů a křesťanů v libanonském parlamentu. Premiérem země je tradičně muslim, který má silnější pravomoci než křesťanská hlava státu. Smlouva měla zajistit rovněž odzbrojení libanonských i cizích milicí, ovšem s výjimkou Hizballáhu.

Invaze syrských a izraelských sil

Dopady vleklých bojů byly katastrofální. „Válka zemi zpustošila, vedla k masové emigraci a de facto rozdělení země mezi nábožensky definované bojůvky. Také v jejím důsledku došlo k okupaci jihu země izraelskou armádou a proizraelskými milicemi a de facto okupaci zbytku země syrskou armádou. Na jihu země také došlo ke vzniku konfliktu mezi Izraelem a hnutím Hizballáh, které se v té době stavělo právě proti izraelské okupaci,“ popsal dopady Daniel.

Libanon se stal arénou pro vyřizování účtů mezi regionálními a mezinárodními mocnostmi, což přispělo ke zvýšení napětí mezi zeměmi v regionu, upozornil Ezzeddine. „Válka přispěla k výraznému posunu rovnováhy sil na Blízkém východě, protože některé regionální strany byly posíleny na úkor jiných a Libanon se stal centrem regionálního konfliktu,“ dodal publicista.

Izraelská okupace pokračovala do roku 2000, syrské síly odešly ze sousední země dokonce až v roce 2005. Po islámské revoluci v Íránu v roce 1979 v zemi také značně vzrostl vliv Teheránu, a to prostřednictvím jím financovaného Hizballáhu. Ten stál za řadou útoků na americké cíle, vraždou libanonského premiéra Rafíka Harírího v roce 2005 i únosy cizinců. Postupně se stal významnou společenskou a politickou silou v Libanonu. V některých oblastech na jihu země a v údolí Bikáa de facto připravil vládní složky o kontrolu.

„Důsledky občanské války jsou pociťovány dodnes, protože ekonomické, sociální a politické problémy přetrvávají. Situace v Libanonu má také přímý a nepřímý dopad na regionální stabilitu, což z něj činí místo setkání mnoha krizí. Celkově lze říci, že občanská válka byla historickým zlomem nejen pro Libanon, ale pro celý region,“ poznamenal Ezzeddine.

Sektářské pnutí trvá

Půlstoletí od konce krvavého konfliktu zůstává v Libanonu patrné sektářské napětí. „Pnutí mezi jednotlivými komunitami do jisté míry existuje, nicméně v současnosti má k občanské válce naštěstí dost daleko. Spíše se týká podoby nastavení vzájemného soužití a politického systému,“ řekl webu ČT24 Daniel.

„Politické síly jsou často svázány se sektářskými identitami, což ztěžuje vytvoření národního konsensu. Libanon byl svědkem rozsáhlých protestů proti korupci a špatnému hospodaření, ale tyto protesty jsou často ovlivněny sektářskými liniemi, kdy se každá strana snaží prosazovat své vlastní zájmy,“ upozornil Ezzeddine.

Pokračující politické a sociální napětí by kromě ekonomických tlaků mohlo vést k explozi, obává se publicista. „Jakýkoli nový konflikt, který může vzniknout v důsledku místních provokací nebo střetů, by se mohl urychlit nebo stát složitějším, zejména s ohledem na propojenost mezi cizími a místními mocnostmi,“ soudí expert.

Oslabená role Hizballáhu

Změnami prochází aktuálně libanonská politika. „Politicky došlo v zemi v důsledku k významnému průlomu a významnému oslabení role hnutí Hizballáh, tedy jednoho ze zásadních politických aktérů poválečného období,“ uvedl Daniel.

Na šíitské teroristické hnutí značně dolehla nová válka se židovským státem, která postupně eskalovala od brutálního útoku palestinského Hamásu na Izrael 7. října 2023 a následné izraelské ofenzivě v Pásmu Gazy. Hizballáh poté začal ostřelovat sever židovského státu, což si vyžádalo evakuaci desítek tisíc obyvatel.

Izrael palbu opětoval, loni na podzim mu došla trpělivost a po masivním útoku na pagery Hizballáhu zlikvidoval takřka celé vojenské vedení Hizballáhu, včetně vůdce skupiny Hassana Nasralláha. Následně vtrhl do sousední země. Kromě konfliktu s Jeruzalémem měl na Írán potažmo Hizballáh velký dopad také prosincový pád syrského režimu Bašára Asada, jenž oslabil proíránské síly v zemi.

Loni v listopadu uzavřely Jeruzalém a Hizballáh příměří, složitá situace však trvá. „Pokračující napětí s Izraelem přidává prvek nestability. Jakákoli vojenská eskalace by mohla přesměrovat pozornost spíše na vnější konflikty než na vnitřní krize, ale mohla by také rozdmýchat sektářské napětí. Pokud ozbrojený konflikt s Izraelem eskaluje, různé sekty mohou pociťovat další tlak, což povede k další polarizaci a rozdělení. Konflikt může být pro některé také vnímán jako příležitost k posílení pozic na politické scéně,“ míní Ezzeddine.

Izraelská armáda se stáhla 18. února z většiny území jižního Libanonu, zůstala ale na pěti strategických pozicích podél společné hranice, aby zajistila bezpečnost obcí na severu Izraele. Obě znepřátelené strany se v posledních týdnech vzájemně obviňují z porušování křehkého klidu zbraní. „Významné části země na hranicích s Izraelem jsou zničené a není úplně jasné, jak a kdy dojde k jejich obnově,“ upozornil Daniel.

Salámův kabinet slibuje reformy

Omezená moc Hizballáhu je nyní znát i na podobě nové vlády, kde poprvé od roku 2008 nemá Hizballáh spolu s s islamistickým hnutím Amal více než třetinu křesel, což obě skupiny často využívaly k paralýze vládních jednání, upozornila nezisková organizace Tahrir Institute for Middle East Policy.

Nová vláda vedená premiérem Naváfem Salámem získala důvěru letos v únoru, přičemž Hizballáh tentokrát nemohl rozhodovat o všech šíitských členech kabinetu. Až dosud měla teroristická organizace při sestavování kabinetů právo veta, napsal institut. Bejrútu je podle něj jasné, že pokud by Hizballáh dál ovládal libanonskou politiku a nedošlo k reformám, nedostala by země žádnou západní ani arabskou pomoc na obnovu oblastí zničených izraelskými údery.

Vláda, která vznikla po více než dvou letech politické krize a skládá se hlavně z outsiderů, je odhodlána dodržovat rezoluci OSN číslo 1701 z roku 2006, podle níž se nesmí v určené oblasti na jihu země nacházet žádní nestátní ozbrojení aktéři. Právě tam má svou baštu Hizballáh, jenž ji využíval k úderům na židovský stát. „Nová vláda nedala Hizballáhu status jediné legitimní ozbrojené entity s výjimkou armády. Nastává posthizballáhová éra,“ komentovala změny reportérka al-Džazíry Zeina Chodrová.

Salám slíbil prosadit také ekonomické reformy. „Budeme pracovat na odstranění Libanonu z šedé listiny a zahájíme jednání s Mezinárodním měnovým fondem,“ uvedl nový premiér. „Chceme stát, který má výhradní pravomoc nad rozhodováním o válce a míru, stát loajální k ústavě a národní dohodě zajišťující implementaci nesplněných ustanovení,“ řekl Salám. Hizballáh nový kabinet podpořil, napsala al-Džazíra.

Hluboká hospodářská krize

Libanon sužuje od roku 2019 hospodářská krize, která se postupně prohlubovala. Finanční systém země se zhroutil pod tíhou masivních státních dluhů, což v roce 2020 vyvolalo bankrot a lidé přišli o volný přístup ke svým penězům v bankách, píše al-Džazíra. Situaci ještě zhoršil výbuch ve skladu s ledkem v Bejrútu, který si vyžádal mnoho mrtvých, tisíce zraněných a poničil část města.

„Krize vede ke kolapsu hodnoty libanonské libry a ztrátě kupní síly občanů. Země zažívá vysokou míru inflace a nezaměstnanosti, což vede ke zhoršení životní úrovně. Veřejný dluh roste alarmujícím tempem, přičemž Libanon trpí jedním z nejvyšších poměrů dluhu k HDP na světě. To vládě ztěžuje řešení ekonomických a sociálních krizí,“ komentoval vývoj Ezzeddine.

Libanonce navíc trápí nedostatek základních služeb. „Vážně chybí dostupnost elektřiny, vody, zdravotní péče a dalších služeb, což vede ke zvyšujícím se požadavkům občanů na zlepšení těchto služeb,“ řekl Ezzeddine.

Tahrir Institute v této souvislosti podotýká, že k současné krizi vedly celé dekády neefektivního politického a ekonomického vedení země, kde si elity jednotlivých náboženských skupin braly část veřejných peněz pro své vlastní obohacení, zatímco infrastruktura země chrátrala.

Bejrút dosáhl návrhu dohody o financování s Mezinárodním měnovým fondem už v roce 2022, úřady ale dosud nedokázaly zavést potřebné reformy. Libanonci tak nyní vkládají naděje do nového kabinetu, který nebude mít tak svázané ruce Hizballáhem a dalšími skupinami.

Salámův vládní mandát nicméně končí v květnu 2026, kdy se mají konat volby do parlamentu, a podle expertů bude těžké reformy v takto krátkém čase zavést. I tak ale může premiér nabídnout alespoň přestávku od korupce a špatného řízení, domnívá se Tahrir Institute.

„Je třeba zdůraznit, že s eskalujícími vnitřními konflikty a lidovými protesty musí vláda pracovat na posílení národní jednoty a naplňování potřeb občanů. Zlepšení politické a ekonomické situace vyžaduje obrovské úsilí o vybudování důvěry mezi občany a vládou, což je obtížné vzhledem k dlouhé historii korupce a slabému vládnutí,“ uvedl Ezzeddine. Řešení podle něj tkví ve společném úsilí Libanonců i regionálních aktérů a mezinárodního společenství o obnovu stability.

Podíl.