Seifert byl totiž v tu dobu u komunistických vládců v nemilosti, mimo jiné proto, že patřil k prvním signatářům Charty 77.
Rodák z pražského Žižkova patřil k nejplodnějším českým autorům, celý život psal básně srozumitelné, lyrické a většinou optimistické. Nevyhýbal se ale ani politice, už začátkem 20. let vstoupil do komunistické strany, po nástupu gottwaldovského vedení ho ale vyloučili. Za komunistického režimu se pak dočkal dvojího zákazu publikování. Poprvé v roce 1956, když se postavil na obranu vězněných spisovatelů, podruhé pak za normalizace, když protestoval proti okupaci Československa v roce 1968.
„Nemá právo zneužívat poezie proti lidu“
Básník, který se řadu let živil jako redaktor v novinách a časopisech, začal publikovat už krátce po vzniku Československa. Prvotinu plnou poetismu Město v slzách uveřejnil v roce 1921 ve dvaceti letech a koncem 30. let měl spoluzakladatel avantgardního uměleckého sdružení Devětsil na kontě 11 svazků poezie, mimo jiné Na vlnách TSF nebo Slavík zpívá špatně. Psal a vydával i za okupace, sbírky Vějíř Boženy Němcové a Světlem oděná se staly pro mnohé zdrojem útěchy.
Po únoru 1948 se potýkal s kritikou, jeho Píseň o Viktorce prohlásili komunisté za „nesocialistickou“ poezii, Ivan Skála napsal, že Seifert „nemá právo zneužívat poezie proti lidu“. Po několikaleté odmlce mu – před dalším zákazem – v roce 1954 vyšla Maminka, která se řadí ke klenotům české poezie. Po těžké nemoci se pak v půli 60. let pro českou poezii už jakoby ztracený Seifert vrátil na literární scénu ve velkém stylu, a to sbírkami psanými volným veršem: Koncert na ostrově, Halleyova kometa a Odlévání zvonů.
„Jeho krajané ho čtou a milují…“
V roce 1966 dostal titul národního umělce, ale začátkem 70. let přišel další zákaz poté, co nebývale ostře vystoupil proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Pozdní sbírky Morový sloup či Býti básníkem tak směl vydat až na přelomu 70. a 80. let poté, co si je čtenáři řadu let opisovali. Úspěch pak slavily i jeho vzpomínky Všecky krásy světa. Přes Nobelovu cenu, kterou získal i za občanské postoje, zůstal do konce života spíš na okraji oficiální kultury.
„Jeho krajané ho čtou a milují, je národním básníkem, který umí oslovit lidi s literárním vzděláním i ty, kteří k jeho dílu přistupují bez větší průpravy,“ napsala v roce 1984 Královská švédská akademie věd při udělování Nobelovy ceny.
