Nová studie převrací tradiční pohled na Napoleonův katastrofální ústup z Ruska.
Analýza DNA vojáků pohřbených v masovém hrobě u litevského Vilniusu vyvrací dlouholeté domněnky o hlavních příčinách zkázy Grande Armée.
Ruské tažení Napoleona Bonaparteho začalo v červnu roku 1812 s armádou více než 600 tisíc mužů z celé Evropy. Naděje na triumf se však rychle rozplynuly. Ruští velitelé Michail Kutuzov a Barclay de Tolly odmítli přímou konfrontaci, ustoupili hlouběji do vnitrozemí a zanechali za sebou spálenou zemi.
Když Napoleon v září konečně dorazil do Moskvy, stála před ním zpustošená a téměř vylidněná metropole, kterou brzy po jeho příchodu zachvátily plameny a proměnily ji v trosky. S blížící se zimou a bez jakékoli mírové nabídky od cara Alexandra I. vydal Napoleon v polovině října rozkaz k ústupu.
V 30stupňových mrazech, trpící hladem a s ruskými jednotkami v zádech se vojáci obtížně plahočili zpět vypleněnou zemí. Mráz, vysílení, deprese a špatné hygienické podmínky vytvářely ideální prostředí pro šíření nemocí.
Mikroby, které porazily Napoleona
Dosud se předpokládalo, že vojáci nejvíce trpěli epidemickým tyfem a tzv. zákopovou horečkou (onemocnění způsobené bakterií Bartonella quintana přenáší vši, způsobuje horečku a bolesti hlavy – pozn. ed.). Nový výzkum však přinesl genetické důkazy o dalších dvou infekčních chorobách, které mohly přispět k fatálnímu oslabení Napoleonovy armády.
Tým vědců z Pasteurova institutu Pařížské univerzity Cité a univerzit v Tartu, Cambridge a Marseille analyzoval DNA zubů 13 vojáků pohřbených v masovém hrobě s více než třemi tisíci těly, objeveném v roce 2001 poblíž litevského Vilniusu.
Pokročilé genetické sekvenování odhalilo u čtyř z nich přítomnost bakterie Salmonella enterica Paratyphi C, původce paratyfoidní horečky. U dalších dvou pak bakterii Borrelia recurrentis, která způsobuje recidivující horečku přenášenou vešmi, píše web Archeology News.
Naopak nebyly nalezeny žádné spolehlivé stopy DNA bakterií Rickettsia prowazekii (tyfus) ani Bartonella quintana (zákopová horečka), čímž vědci zpochybnili dřívější domněnky založené na méně přesných výzkumech.
Příznaky přičítaly nakládané řepě
Paratyfoidní horečka je v Evropě přítomna po tisíce let a v roce 1812 už šlo o dobře známé a zdokumentované onemocnění. Šíří se především kontaminovaným jídlem nebo vodou a projevuje se horečkou, bolestí hlavy, vyrážkou, slabostí, nechutenstvím, průjem či zácpu, bolestmi břicha a zvracením. Podle vědců mohla právě různorodost a nespecifičnost příznaků způsobit, že nemoc dobovým kronikářům unikla, uvádí španělský deník ABC.
Hořící Smolensk, 17. srpna 1812. | Foto: Wikimedia Commons.
Jeden z lékařů sloužících v Napoleonově armádě, J. R. L. de Kirckhoff například poznamenal: „Průjem byl mezi námi v Litvě běžný. Významným faktorem této nemoci bylo, že téměř v každém domě, od Orši po Vilnius, jsme nacházeli velké sudy nakládané řepy, jejíž šťávu jsme pili, když jsme měli žízeň. To nám způsobovalo velké potíže a výrazně dráždilo trávící trakt.“
Tento popis podle badatelů přesně odpovídá jak způsobu přenosu paratyfoidní horečky, tak typickým trávicím potížím, jež způsobuje.
Studie zveřejněná na serveru BioRxiv poskytuje první přímý důkaz, že paratyfoidní horečka přispěla k vysoké úmrtnosti Napoleonových vojáků během katastrofálního ústupu z Ruska. Podle autorů výzkumu se však vojáci nejspíš stávali obětí kombinace vyčerpání, krutého mrazu a více nemocí zároveň. Recidivující horečka přenášená vešmi sice nebývá sama o sobě smrtelná, ale mohla fatálně oslabit už tak vyčerpané jedince.
Počátek Napoleonova konce
Ruské tažení se stalo začátkem Napoleonova pádu. Z Ruska se vrátilo jen několik tisíc mužů a Francie a její spojenci přišli o své nejlepší jednotky.
Detail Napoleonova obličeje v době prvního italského tažení. | Foto: Wikimedia Commons
Oslabená země pak nedokázala čelit postupu koaličních armád. V říjnu 1813 utrpěl Napoleon porážku v bitvě u Lipska, byl donucen k abdikaci a poslán do vyhnanství na ostrov Elba.
Ani jeho velkolepý návrat z exilu nic nezměnil. Roku 1815 byl definitivně poražen u Waterloo a deportován na odlehlý britský ostrov Svatá Helena, kde v roce 1821 zemřel ve věku pouhých 51 let. Po debaklu ruského tažení „se na mě Štěstěna přestala usmívat“, konstatoval podle historiků sám Napoleon ještě před smrtí.
