Historie vašeho statku sahá až do začátku 17. století. Vy sám jste už čtrnáctá generace, co sedlačí na stejném místě. Budou tu jednou hospodařit i vaše děti?
Doufám, že tu jednou hospodařit budou. Nikdo ale nevíme, jak bude naše práce vypadat za nějakých 15 let. Prostředí kolem nás se strašně rychle mění. Zemědělství se bude ve spoustě věcí diametrálně lišit od toho, jak vypadá dneska.
Ale věřím, že moje děti si ve své době v zemědělství to svoje najdou. Zájem u nich vidím. Doufám, že na Střítežském fojtství bude hospodařit i patnáctá generace.
Hospodaříte od roku 2006. Jak se za vás zemědělství změnilo?
Ve spoustě věcí. Když jsem jako student poprvé viděl dojícího robota – hleděli jsme na to jako na sci-fi. To bylo v Rakousku. Dneska už se robotické stáje dělají poměrně standardně. O autonomních traktorech se nám ani nesnilo, dneska už se začínají objevovat na trhu. Doba se zrychluje. Naše děti už nebudou znát zemědělství takové, jako ho známe my.
Související
Měl váš statek za dobu své existence někdy namále?
Bolestná a krutá byla hlavně 50. léta a socialismus, hospodaření za komunistů. Prakticky tři generace to stálo život. Zemřely předčasně kvůli tomu, v čem žily a co se jim stalo. Tam historie zasáhla velice tvrdě.
Náprava nás teď stojí enormní úsilí. Tři generace přede mnou se o statek starat nemohly, neumožnili jim to. Statek má 400letou historii a my teď těch 60 let doháníme.
Střítežské fojtství
Statek byste našli v obci Střítež nad Bečvou v údolí Rožnovské Bečvy. Manželé Dobešovi se tu starají o 130 hektarů zemědělské půdy, orná půda přestavuje asi 40 hektarů. Výslednými produkty statku je masná produkce, zejména bio kuřata. Ale také bio husy, jehňata nebo hovězí. Statek si zakládá na osobním kontaktu se zákazníkem. Střítežské fojtství loni vyhrálo titul nejlepší české ekofarmy a získalo také čtvrté místo ve Farmě roku.
Zvažoval jste někdy, že rodinnou tradici porušíte vy sám? Že byste dělal něco jiného než zemědělství?
Ne, prakticky nikdy jsem neuvažoval, že bych dělal cokoliv jiného. Ale než jsem se dopracoval k tomu, aby mě hospodaření uživilo, pracoval jsem 10 let jako učitel odborných předmětů. Mám z toho spoustu krásných zážitků a spoustu zkušeností, které mně pomohly v životě.
Nejlepší česká ekofarma
Loni váš rodinný statek vyhrál titul nejlepší české ekofarmy, později jste získali čtvrté místo ve Farmě roku. Co děláte jinak?
Naše zaměření je úplně atypické, protože bio drůbeži se prakticky skoro nikdo nevěnuje. Jsme v tom obrovští průkopníci. Na všechno jsme si museli poměrně tvrdě přijít sami.
Kromě toho věříme, že statek nemá být jenom samostatný celek – je propojený s obcí, krajinou a okolím. Děláme proto spoustu věcí, které pro nás nejsou ekonomicky zajímavé, ale má z toho něco dědina nebo okolní krajina. Vysazujeme stromy a aleje, kopeme tůně.
A zapojujeme se poměrně aktivně do chodu obce. Počínaje tím, že si děti ze školky dělají velikonoční fotku u nás s jehňátkem, organizuje se tu Hubertova jízda, na kterou se sjede třeba až 100 koní. S kamarády jsme společnými silami postavili zvoničku nad dědinou.
Věnujete se ekologickému hospodářství. Bylo to tak vždy?
Nikdy jsem nehospodařil jinak než ekologicky. Můj tatínek hospodařil jenom chvilku, než zemřel, protože zemřel velice mladý. Děda zemřel taky mladý. Navíc hospodařil asi jenom rok nebo dva, protože jim statek sebrali při generační výměně, když mu to praděda předával v tom 52. roce.
Nicméně ekologické zemědělství, jak ho děláme, se obrovsky přibližuje tomu, co se dělalo dříve. Zemědělská půda byla nejvíc, co člověk mohl mít, byl to zdroj obživy.
Dnes to tak není?
Spousta zemědělských celků dnes vůbec nepřemýšlí nad tím, co se bude dít za deset let. Smlouvu na půdu mají teď a potřebují z ní mít maximální zisk. Moc se přitom nerozhlíží, jestli to nepovede třeba k degradaci půdy nebo k poškození okolních přírodních zdrojů.
Naši předci neměli žádnou důchodovou vizi, že by dostali peníze na stáří od státu. Potřebovali dětem předat funkční statek a pak mohli na vejminku na statku v klidu dožít s rentou. To byl jejich důchod. Kdyby jim předali zdevastovaný statek, rodina by se neuživila.
U těch ekologických farmářů to předávání a péče stále fungují. Je to pohled, který je mi blízký. I když občas sám sebe ošidím o nějaký rychlý zisk, dělám to s vidinou, že posílám příležitost další generaci.
Kuře chutná jako kuře
Jak jste si našli svoje zákazníky?
Pro nás je hodně důležitý osobní kontakt, takže máme se zákazníky poměrně úzký vztah. Jsou to lidé, kteří u nás nakupují dlouhodobě. Zájem přišel postupně. Asi jsme našli to, co lidé chtějí.
Lidé nám volají, že kolegyně u nich v práci od nás měla kuře a že by ho chtěli taky ochutnat, protože o něm básní.
Spousta lidí je ráda, že ví, co jí. Většinu naší produkce finalizujeme přímo na statku. Když si u nás lidé chtějí koupit kuře, můžeme jim ukázat, kde to kuře bydlelo a co žralo. Nevyrábíme anonymní produkci.
Pro zákazníka jsme dobře čitelní i díky sociálním sítím, to je doména hlavně manželky. Vyzná se v tom. Zákazník u nás najde třeba video, jak to vypadá, když dovezeme jednodenní kuřata. Pak jak je stěhujeme po pastvinách nebo je tam fotka z chlaďáku. Je to průřez životem.
Stane se, že někomu to nesedne?
Spousta lidí řekne, že jim naše kuře chutná, protože chutná jako kuře, které si dávali u babičky, když byli malí.
Ale najdou se jiní, kterým přijde, že to naše je moc cítit kuřetem, protože jsou zvyklí na maso bez chuti, které víc voní po jejich koření, a v tom našem cítí nějakou „pachuť“. Ale ona je to chuť toho kuřete, to tam patří.
Když je maso vyprodukováno příliš rychle, ztrácí svoje původní chuťové vlastnosti a je neutrální. Ne každý zákazník akceptuje, že hovězí je cítit hovězím, jehněčí jehněčím a kuře kuřetem.
Kolik kuřat máte?
Ročně vyprodukujeme zhruba 4 tisíce kuřat, je to drobná produkce. Ale máme vlastní certifikovanou porážku včetně veterinárního dozoru. U nás se nestane, že bychom kuře naložili do beden a jelo by někam 200 kilometrů.
Večer kuře chytneme, dáme ho do přepravníku na slámu, kousek ho převezeme a ráno jde na porážku. Z ruky do ruky. Hladina stresu je tam pro něj minimální. Co se týká humánnosti porážky, snažíme se dojít k maximálním možným standardům. I ta čerstvost je díky tomu hodnocena velice kladně.
Bez EU bychom neměli hlas
Zemědělství není opuštěný ostrov, pracujete v poměrně složitém systému. Nakolik musíte coby zemědělec na vlastním statku sledovat dění kolem sebe? Systém dotací, nařízení Evropské unie apod.?
To je na celém zemědělství nejhorší. Legislativa se poměrně dost mění, dochází neustále ke změnám v termínech, v tom, co se má a nemá dělat, kde se to dělat může a nemůže. Zemědělství je obrovsky sešněrované předpisy, částečně to právě koresponduje s příjmem dotací.
Zemědělství je dnes posazené hodně na tom, že bez alespoň částečné podpory dotací se hospodaří velice těžko. Ne že by to nešlo, ale je to výrazně složitější.
Navíc se obrovsky otevírají nůžky, co se týče úrovně dotací. Dotace jsou stejné, ale cena peněz kvůli inflaci prudce klesla, takže dotace poměrově výrazně v čase klesají. A systém kontrol je obrovský, je to až šmírování. Když uděláte jen chybu, může vás to stát spoustu peněz.
Mají díky zelenému směřování EU a společné zemědělské politiky ekologičtí zemědělci silnější pozici?
To určitě, samozřejmě. Kdybychom měli čekat jenom na to, co by byla ochotná pro nás udělat Česká republika, tak jsme úplně na nule. Pro Českou republiku jako takovou je zemědělství absolutně nevýznamné. Dneska jsou dvě a půl procenta nebo ani ne dvě procenta zemědělců. Je to nezajímavý sektor pro někoho, kdo chce vyhrát volby.
Jenom díky EU a tomu, že agrární sektor je tak silný v západní Evropě, se s nimi můžeme svézt. Čeští zemědělci by bez toho měli vůči státu prakticky nulovou vyjednávací schopnost.
Uvidíme, jak to bude dál, ale momentálně je to tak a přejme si, aby to tak bylo i nadále. Krajina to potřebuje. Zemědělství potřebuje ozelenit. Kdybychom měli jít fakt průmyslovou cestou, tak by to za chvilku dopadlo špatně. Nebylo by to udržitelné dlouhodobě a pouští už máme na planetě dost.
