Ceremoniál naplánovaný na 12. ledna před zápasem proti Carolině bude i aktem usmíření. Fjodorov totiž na rozdíl od jiných detroitských legend Stevea Yzermana nebo Nicklase Lidströma neproslul klubovou loajalitou. Fanoušky rozhněval odchodem do Anaheimu, v zámoří hrál i za Columbus a Washington.
Lekce by Fjodorov nemohl dávat ani z chování mimo led.
Jakmile ale nazul brusle, byl prvotřídní. A to prakticky ve všem.
Kariéru zakončil jako nejproduktivnější ruský hokejista v dějinách NHL. Od té doby ho sice překonali Alexandr Ovečkin s Jevgenijem Malkinem, ale třeba na hvězdného Američana Jeremyho Roenicka, který jako hráč zažil všechny tři, udělal největší dojem Fjodorov.
„Byl jako kůň, větší, než by se na první pohled zdálo,“ spustil o 185centimetrovém Rusovi ve své knize J.R. z roku 2013. „Skvěle bruslil, puk ovládal jako kouzelník a šel do vás tak, až jste ho začali nenávidět. Když jste v té době hráli proti Detroitu na pozici centra, neměli jste ani chvilku na vydechnutí. Dneska se bavíme o Malkinovi a Ovečkinovi, ale ani jeden z nich by nestíhal bruslit s Fjodorovem, Mogilným nebo Burem.“
Fjodorov se v rámci Utkání hvězd NHL dvakrát stal nejrychlejším bruslařem, jednou měl nejtvrdší střelu.
Osobně mu nejvíc vyšla sezona 1993/94, kdy v 82 zápasech posbíral 120 bodů (56+64). I díky tomu jako první hokejista vychovaný mimo Severní Ameriku vyhrál Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče soutěže, možná nejprestižnější individuální hokejovou cenu vůbec. Spolu s ní převzal svou první ze dvou Selkových trofejí pro nejlépe bránícího útočníka. Na tuto kombinaci cen v jednom roce nedosáhl žádný jiný muž.
Možná nejpozoruhodnější ale je, že Fjodorov mohl v NHL získat i Norris Trophy. Ano, ocenění pro nejlepšího obránce, nejde o tiskovou chybu.
Tehdejší trenér Detroitu, legendární Scotty Bowman, totiž v jednu chvíli řešil marodku v obranných řadách a napadlo ho, že díru by mohl zalepit defenzivně zdatný Fjodorov. Tomu se jakožto centrovi moc nechtělo, ale kouč ho zlákal vyšším časem na ledě (obránci jsou zpravidla ve větším zápřahu než forvardi).
„Byl jiný než ostatní,“ líčil s odstupem let Bowman magazínu The Hockey News, proč vsadil právě na Fjodorova. „Dopředu dokázal bruslit stejně rychle jako pozpátku. Měli jsme pár zraněných, a tak jsem ho dal do obrany. Asi šest týdnů tam podával mimořádné výkony. Mohl být hvězdným bekem. Netypický ruský hráč.“
Fjodorov se zcela vymykal stereotypu, že hvězdní ruští útočníci jsou užiteční jen ofenzivně. V detroitské obraně si zahrál i mimo oněch šest týdnů.
Nakonec se vždy vrátil na svůj nejpřirozenější post, do středu útoku, ale podnítil fantazie o alternativním kariérním vývoji.
„Jsem přesvědčený, že kdybychom ho nechali v obraně, vyhrál by Norris Trophy,“ prohlásil dlouholetý funkcionář Red Wings Jimmy Devellano. Podobně mluvila hráčská legenda klubu Brendan Shanahan.
Pendlování mezi pozicemi je v NHL značně omezené. Centři se běžně přesouvají na křídlo, ale to je vše. Čistokrevné křídlo může ve středu útoku hrát dobře jen stěží. A cestování mezi útokem a obranou dává ještě menší smysl.
Výjimky existují, například Brent Burns, který do ligy vstoupil jako zadák, ale než se na této pozici definitivně rozzářil, dostával prostor i jako forvard. Asi nikdo v moderní historii si ale na obou pozicích nevysloužil tolik pozitivních ohlasů jako Fjodorov.
Ruského univerzála obdivoval i Gretzky. „Já jsem nemohl hrát v útoku i obraně. Mario (Lemieux) to nedokázal, Jágr taky nemohl hrát beka. Sergej ale ano,“ pověděl kdysi Bowmanovi.
