Desetitisíce uchazečů o studium na střední škole čeká přijímací řízení, jehož první kolo se koná již 11. a 14. dubna. Pro řadu z nich to znamená stresovou situaci. Jak se s ní vypořádat, radí ve společném rozhovoru pro Aktuálně.cz dvě odbornice na psychiku dětí, sociální pedagožka Nicola Blábolilová a školní psycholožka Michaela Částková.
Jaké typy úzkostí u dětí se nejčastěji objevují v souvislosti s přijímacími zkouškami?
Děti často trápí takzvaná anticipační úzkost – tedy strach z toho, co teprve přijde. Spolu s tím se objevuje i testová úzkost, která je navázaná na samotný výkon během přijímaček. Často si děti svou vlastní hodnotu spojují právě s výsledkem testu – ať už během školní docházky nebo při důležitých zkouškách.
Učíme je proto, že lidská hodnota nespočívá jen v tom, jaký výsledek přinesou. Pomáháme jim osvojit si účinné učební strategie, psychohygienu a také schopnost chápat, že selhání je přirozenou součástí života. Mnohé úzkosti totiž pramení z nenaplněných základních potřeb – především potřeby přijetí a bezpečí. Děti, které velmi touží po uznání od rodičů nebo učitelů, se často bojí, že je neúspěch definují jako „nedostatečné“. Tento tlak může být pro jejich psychiku mimořádně zatěžující.
Hraje v míře úzkosti nějakou roli věk dítěte?
Rozhodně ano. Testová úzkost se může objevit už u malých dětí, dokonce i ve školce – mají přirozenou obavu z chyb a neúspěchu. U dětí mezi 12 a 13 lety je situace ještě citlivější, protože se nacházejí v období, kdy je pro ně extrémně důležité přijetí a bezpečí. Jakýkoliv náznak selhání může působit jako silné ohrožení jejich sebedůvěry.
Starší děti, kolem 14 až 15 let, už častěji zvládají reflexi a sebepoznání. Ale i ony jsou pod tlakem – často spojeným s očekáváním okolí, touhou po autonomii a přijetí vrstevníky. Jejich úzkosti bývají spíše existenciální – obavy o budoucnost, o naplnění cílů, které si samy nastavily…
Sociální pedagožka, pracovnice a psychoterapeutka s více než třináctiletou praxí v práci s ohroženými dětmi a rodinami ze znevýhodněného prostředí. Je spoluzakladatelkou a členkou Výkonné rady Asociace sociálních pedagogů a aktivně se zapojuje do odborných pracovních skupin zaměřených na dětské oběti domácího násilí i podporu pomáhajících profesí. Působí jako sociální pedagožka na 1. ZŠ Dobříš a jako terapeutka v místním komunitním centru.
Foto: Aktuálně.cz
Psycholožka, speciální pedagožka a psychoterapeutka s bohatými zkušenostmi v podpoře dětí a rodin. Působila jako asistentka dětí s autismem v Nautis nebo jako psycholožka v pedagogicko-psychologické poradně. Dnes pomáhá jako školní psycholožka na 1. ZŠ Dobříš a e-terapeutka v platformě Mindwell.
Foto: Aktuálně.cz
Jaký vliv má na prožívání úzkosti sociální zázemí dítěte?
Velký: děti z podnětného a stabilního prostředí, kde mají dostatek emocionální podpory, se se stresem vyrovnávají mnohem lépe. Mají větší důvěru ve své schopnosti zvládnout nové nebo nečekané situace.
Naopak děti z méně funkčních nebo socioekonomicky znevýhodněných rodin často čelí větším nejistotám – nejen ohledně přijímaček, ale obecně své budoucnosti. Často se potýkají s pocitem osamocení, nepochopení, někdy i s tím, že jejich emoce nejsou vítané nebo respektované. Ty pak mohou potlačovat, což vede k psychosomatickým potížím, problémům v chování nebo i k sebepoškozování.
Liší se nějak úzkosti dětí ze zajištěných a sociálně slabších rodin?
Nemáme přesná data, ale určité rozdíly pozorujeme. U dětí z materiálně zajištěných rodin je častá úzkost spojená s tlakem na výkon – často mají pocit, že musí naplnit vysoká očekávání rodičů. Naopak děti ze sociálně znevýhodněného prostředí se často bojí o svou budoucnost v obecnější rovině – například, jestli budou mít přístup ke vzdělání nebo šanci v životě uspět. V obou případech ale platí, že klíčová je kvalita vztahů – přítomnost rodiče, jeho pozornost, ochota naslouchat a vést otevřený dialog.
Jak může rodič poznat, že už nejde o běžnou nervozitu, ale o vážnější úzkost?
Signálem může být změna chování – dítě se začne jinak chovat, jinak spí, jí, projevuje emoce. Může být podrážděnější, smutnější, uzavřenější. Pokud úzkost narušuje běžné fungování dítěte delší dobu, je namístě zpozornět.
Jak s takovým dítětem doma pracovat?
V první řadě by rodič měl zpracovat vlastní obavy a nenechat je přenášet na dítě. Měl by být oporou, ukazovat dítěti, že i těžké situace se dají zvládnout. Dítě sleduje, jak dospělý reaguje – a podle toho se učí. Je důležité komunikovat, že výsledek zkoušek neurčuje jeho hodnotu jako člověka. A hlavně – že ho rodiče mají rádi bez ohledu na úspěch.
Kdo na dítě tlačí nejvíc? Jsou to rodiče, škola, příbuzní?
Tlak může přicházet ze všech stran – rodiče mívají vysoká očekávání, příbuzní mohou nevědomky přilévat olej do ohně. Samotná společnost je extrémně výkonově orientovaná – klade se důraz na výsledky. Naštěstí se mnohé školy snaží omezit soutěživost a kladou důraz spíš na spolupráci a pohodu.
Jak dítěti pomoci zvládnout zkoušky s menším stresem?
Pomáhá rozdělit věci na ty, které mohu ovlivnit – a na ty, které ne. Mít plán. Připomenout si, co už dítě zvládlo. Povídat si o tom, co znamená „neúspěch“, jaké má důsledky, a mít připravenou variantu B.
Důležitý je také vyvážený režim – příprava, ale i odpočinek, relaxace, spánek. A především vědomí, že neúspěch u přijímaček není konec světa – život má mnoho cest a možností.
Pomáhá psychologická příprava, nebo je důležitější rodinná podpora?
Rodinná podpora je základ. Pokud má dítě dlouhodobě zdravé zázemí, kde může zažívat i frustraci a učit se ji zvládat, má velkou šanci obstát i v náročných situacích. Psychologická pomoc je vhodná, pokud úzkosti přetrvávají nebo se zhoršují – ale nelze jí nahradit každodenní bezpečný vztah s rodičem.
Existují techniky, které mohou dítěti pomoci zvládnout stres?
Ano. Relaxační a dechová cvičení jsou velmi účinná, ale je třeba je trénovat předem, v klidu – ideálně ve škole, doma, ve spolupráci se školním psychologem. Fungují například řízené imaginace, autogenní trénink, progresivní svalová relaxace. Důležité je, aby dítě umělo rozpoznat, kdy úzkost narůstá, a vědělo, co v takovém momentě dělat.
Co když se přijímačky nepovedou – jak dítěti pomoct situaci zpracovat?
Rodič by měl být oporou, nepřilévat olej do ohně a ukázat dítěti, že neúspěch není selhání, ale zkušenost. Pomoci mu vnímat, co se naučilo, co může zkusit jinak a jaké jsou další možnosti. Odvolání, další kola přijímaček, jiná škola – řešení existují…
A hlavně – po zkouškách si dopřejte společný odpočinek a ocenění. Ne za výsledek, ale za úsilí, které dítě vynaložilo.
Setkala jste se ve své praxi s případem, kdy se podařilo dítě s úzkostí výrazně podpořit?
Ano, těch příběhů je víc. Jeden silný případ byla dívka s úzkostně-depresivními obtížemi, kde bylo potřeba zapojit celou rodinu i odborníky. Díky společné práci a včasné intervenci se podařilo úzkost stabilizovat a dívka našla cestu, jak s ní lépe pracovat.
Kolik dětí se u vás ročně potýká s úzkostí spojenou s přijímacími zkouškami?
Nejčastěji se na nás obracejí dívky, které mají větší tendenci mluvit o svých emocích. Jde o jednotky dětí ročně. U dalších desítek se úzkost projevuje v jiných oblastech, nepřímo souvisejících s přijímačkami.
Zaznamenáváte v posledních letech nárůst úzkostí?
Ano, po pandemii covidu sledujeme obecný nárůst úzkostných stavů – u dětí i dospělých.
A pokud úzkosti přetrvávají i po zkouškách?
Pak je namístě hlubší práce – často jde o dlouhodobější potíže, které je potřeba řešit s odborníkem. Dítě by mělo dostat prostor, porozumění a správnou pomoc. Nejen kvůli škole, ale pro celý jeho další život.
