Jednu z prvních projekcí a debatu s diváky má za sebou režisér dokumentu Velký vlastenecký výlet Robin Kvapil. Do centra válečného konfliktu vyrazil filmový štáb v říjnu loňského roku se třemi protagonisty, fanoušky ruského vůdce Vladimira Putina, aby se přesvědčil, jak vypadá válka na Ukrajině na vlastní oči. „Vidím poprvé v životě sídliště, kde není vůbec nikdo,“ sděluje ve filmu jeden z nich.
„Pro mě (Ukrajinci) nepůsobí jako trpící národ, kterému létají denně rakety nad hlavou,“ říká jedna z protagonistek nového dokumentu Velký vlastenecký výlet. Také tvrdí, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj „jezdí po světě a žebrá o peníze na prohranou válku“. Ona sama se obává hlavně „zelených, liberálních“ ideologií.
Když Kvapil dokument plánoval, nekladl si prý za cíl otevírat lidem jako je právě ona oči. „Vycházel jsem z vlastní zkušenosti člověka, který natáčí dokumenty. Když se na některé věci díváte ve zpravodajství, tak je to něco jiného, než když jste na místě,“ sdělil v Událostech, komentářích moderovaných Martinem Řezníčkem.
Trojici, jíž vzal na Ukrajinu, našel přes inzerát. Stálo v něm, že stojí o ty, kteří mají pochybnosti o válce. „Hledali jsme lidi, kteří nějakým způsobem zastávají to, čemu se říká antisystémové postoje. Zpochybňují pomoc Ukrajině nebo vyloženě fandí Rusku a Putinovi. Sešlo se nám jich šedesát (zájemců o účast, pozn. red.),” říká režisér.
Jeden z vybraných účastníků například v dokumentu tvrdí, že „leccos projel“ a poznal mnoho Rusů, z nichž „nikdo neudělal podraz“. „Hodně věcí tomu předcházelo,“ říká o současné plnohodnotné invazi Ruska na Ukrajinu, s čímž souhlasí další hrdina dokumentu, podle nějž „Rusům nic jiného nezbylo“. V takovém smyslu invazi do sousední země obhajuje ruská propaganda.
Nejsou pasivní pozorovatelé
Pro lidi, kteří zpochybňují příčiny války, má Kvapil svým způsobem pochopení. Říká, že některé životní situace jsou „podhoubím“ pro takové názory. Ve filmu například jeden z protagonistů odhalí, že až se vrátí z cesty na Ukrajinu, doma ho nebude nikdo čekat. Hrdinové filmu také podle Kvapila projevili statečnost, že do napadané země jeli. Sám by ale prý nechtěl žít ve světě, kde by jejich názory vyhrávaly.
„Myslím, že během natáčení o spoustě věcí pochybovali, honila se jim spousta věcí hlavou,“ popisuje, jak ve střižně sledoval detaily obličejů svých protagonistů. Trojice ve filmu neplatí za pasivní pozorovatele, dění sama natáčí, vyptává se Ukrajinců – ať už v charkovském metru, kde jsou provizorní školní třídy, nebo u masových hrobů v Izjumu. Slyší o zavalených lidech po ruských úderech, někdy se musí sami skrýt kvůli sirénám avizujícím útok.
I přes válečnou realitu je v nich patrná určitá skepse. „Určitě (Rusové) nezasahují nemocnice, protože chtějí zabít nemocné,“ padne ve filmu. V jiných, pozdějších pasážích ale zase Ukrajincům vyjadřují úctu, objímají je, říkají, že se vzdělávají nebo obohacují.
Podle Kvapila nejde někoho kompletně obrátit. „Myslím si, že je možné nějakým důsledným dialogem něco změnit, ale to by byl dialog v řádu let. A neskutečné množství energie,“ sděluje.
Pro něj osobně byly nejsilnější rozhovory s místními. „My jsme natáčeli chvíli, ale oni v tom žijí už čtvrtým rokem. Byli jsme ve školách, kde jsou tomu malé děti vystaveny neustále. (…) Mohl jsem se hanbou propadnout, když nám děkovali za tu práci, protože, chápete, oni tam umírají a já točím blbé filmy,“ prohlašuje Kvapil.
Oficiální premiéru bude mít dokument 21. srpna.
