Zatímco tento týden uplynuly čtyři roky od zahájení plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu, je to také dvanáct let od úplného začátku války. Moskva koncem února 2014 vpadla na Krym a na jaře téhož roku její agenti rozpoutali válku na Donbasu. Už od té doby unášeli a mučili Ruskem koordinovaní aktéři místní obyvatele. Výpovědi tří vězněných žen přinesl nedávno ruský exilový web The Insider.
Obyvatele Donbasu už od roku 2014 unášeli zástupci „Doněcké lidové republiky (DNR)“ a „Luhanské lidové republiky (LNR)“ – dvou Moskvou řízených loutkových organizací.
Lidskoprávní organizace nemají podle The Insider přesné údaje o tom, kolik ukrajinských civilistů prošlo ruskými věznicemi před rokem 2022, ale jen za poslední tři roky se jejich počet podle různých odhadů pohyboval od patnácti tisíc do osmatřiceti tisíc. The Insider získal výpovědi tří žen, které se během války ze zajetí vrátily.
Ljudmila – tři roky v zajetí
„Měli složky na každého s proukrajinským postojem, ale nebrala jsem to příliš vážně. Říkala jsem si: ‚Nikoho nezabíjím, nejsem terorista, nepřevážím zbraně. Jen pomáhám dětem,‘“ vzpomíná Ljudmila Husejnová, která před válkou žila v Novoazovsku v Doněcké oblasti. Ve vězení strávila více než tři roky.
V roce 2014, kdy Ruskem koordinované síly obsadily Doněck a části jeho okolí, se začala starat o osiřelé děti z místní internátní školy. „V té době už na děti vyvíjeli propagandistický nátlak – říkali jim, že je Ukrajina ostřeluje a chce je zabít.“
Dětem nosila kromě oblečení třeba také ukrajinské knihy – a právě kvůli nim ji v říjnu 2019 zadrželi. Druhou záminkou podle ní byla ukrajinská vlajka s nápisem „Vlastencům Novoazovska“, kterou schovávala. Zástupci „DNR“ Ljudmilu kvůli tomu mučili, ale vlajku nenašli.
„Nedovolím jim, aby se těšili z toho, že mě lámou“
Nejprve Ljudmilu drželi v místní pobočce „ministerstva státní bezpečnosti“ a pak ji s pytlem na hlavě převezli do zařízení Izoljacija, bývalé továrny zrekonstruované na kulturní centrum, z kterého ruští okupanti a místní kolaboranti udělali nechvalně známé vězení.
Vypověděla, že tamní zřízenci do ní kopali a házeli s ní o zeď, a nakonec ji hodili do cely, kde byla ještě další žena. Od ní se dozvěděla, že zajatkyně musejí od šesti ráno do deseti večer v cele stát, a kdykoli se otevřely dveře nebo poklop na jídlo, musely si nasadit přes hlavu pytel. Cela byla pod neustálým dohledem videokamery.
Tehdy Ljudmila naposledy plakala. „Představovala jsem si, jak se na mě dívají, smějí se, těší se z toho, že mě lámou – a uvědomila jsem si, že jim to nedovolím. Dodnes – po třech letech v zajetí a třech letech na svobodě – nepláču. Prostě nemám slzy.“
„Váš sluch se extrémně vyostří“
Přiblížila, že v Izoljaciji ji drželi padesát dní. Za nejstrašnější označila okamžik, kdy z vedlejší cely vyvedli muže, který křičel, jak ho za neustálého bití vedli do mučírny ve sklepě. Po nějakých dvou hodinách slyšela, jak muže táhnou po zemi zpět, ale už on už byl úplně zticha, zřejmě v bezvědomí.
„Váš sluch se extrémně vyostří, protože většinou nic nevidíte – okna jsou natřená bílou barvou a přes hlavu máte pytel. Slyšíte, jak táhnou tělo a to je děsivé.“
Později podle OSN vypověděla, že ruští vojáci často znásilňovali mladé ženy, kterým slibovali, že uvidí své děti nebo dostanou jídlo.
Ljudmila se dozvěděla, že byla obviněna z „extremismu“ – z neuznávání „úřadů“ a „státních hranic“. Každého půl roku jí pak vyšetřovatel oznamoval, že se objevilo nové obvinění. „Jednou jsem se zeptala jaké, a zbili mě. Už jsem se pak nikdy neptala.“
Neustálé světlo a hluk, spát se nedalo
To už bylo v době, kdy ji převezli do Doněcké vazební věznice číslo 5. Dostala se tam v listopadu 2019. Umístili ji do cely, která podle ní byla nejhorší v celé věznici, neboť v ní drželi ženy odsouzené za vraždy či drogové delikty.
„Docházelo tam k neustálým konfliktům: rvačkám, hysterickým záchvatům, absťákům a sebepoškozování. Světla byla neustále rozsvícená a televize nepřetržitě řvala a vysílala místní propagandistické kanály nebo šansonovou hudbu. Bylo naprosto nemožné tam spát,“ popisuje Ljudmila.
„V cele nebyla sprcha ani toaleta – jen díra v podlaze zakrytá lahví, aby se snížil zápach a krysy neskákaly ven. Nedalo se tam větrat a ženy neustále kouřily. Švábi a štěnice se všude hemžili v hejnech. Bylo tam velmi málo místa. Když se všichni během nástupu postavili, nevešli se do jedné řady a museli stát bokem,“ pokračuje.
Když se po příjezdu převlékala, všimla si, že má celé tělo zčernalé a necítí žádnou bolest. „Pomyslela jsem si: ‚Kde se tohle vzalo? Možná je to špína…‘ Ale byly to modřiny.“
„Prý musejí ukázat, že mě zbili“
Ljudmila uvedla, že svou nebojácností si zřejmě získala určitou autoritu u ostatních vězeňkyň, z nichž jedna se během působení u proruských milic dopustila tak brutálního zabití místních obyvatel, že ji radši zavřela její vlastní strana.
„Říkali mi ‚šílená chocholka‘ („chochol“ je hanlivé ruské označení Ukrajinců – pozn. red.), protože mě nic nezlomilo. Často ke mně chodili a říkali, že potřebuji ‚přepracovat‘, ale že mi nebudou moc ubližovat – jen prý musejí ukázat, že jsem byla zbita, protože se (na nás) někdo dívá.“
Ve vězení nebylo žádné pořádné jídlo ani voda, dodává. Pitnou vodu bylo podle ní možné získat pouze v balíčcích od příbuzných, ale těch povolovali málo, a někdy tyto zásilky úplně zakázali. Toto „zmrazení“ balíčků byl prý jeden ze způsobů, kterým dozorci trestali celou celu za to, když v ní vypukla rvačka, někdo se předávkoval drogami nebo si podřezal žíly.
Ljudmila zmínila, že když mluvila s vyšetřovatelem, rád se jí posmíval. „Pohrdavě vytáhl kapesník a řekl: ‚Bože můj, ty smrdíš.‘ Byla to pravda. V cele nebyl vzduch, nemyli jsme se, lidské exkrementy páchly a všude po mně lezly štěnice. Když někdo vešel do jeho kanceláře, řekl: ‚Nepřibližuj se k ní – hemží se štěnicemi. Smrdí.‘ Úmyslně mě ponižoval. Někdy ke mně někdo přišel zezadu a bezdůvodně mě udeřil obuškem – do hlavy, do zad. Smáli se a říkali: ‚Nikdo se tě ani nedotkne.‘“
Dozorci sice zajatce občas pustili do sprch, z nich ale fungovalo jen pár. Z hlavic sotva tekla voda a podlaha se hemžila krysami, popsala. Během pěti minut, které na osprchování dostali, tam nahnali plno lidí, a člověk se za tu dobu stejně nestihl umýt, dodala.
Odložený trest smrti
Během svého věznění se Ljudmila od právníka dozvěděla, že jí byla na Ukrajině udělena cena za lidská práva a že přišel příkaz shora, aby její případ naléhavě předali soudu. Ten pak stanovil nejvyšší možný trest – popravu zastřelením. Kvůli moratoriu na trest smrti pro ženy ale její případ prozatím odložili.
Kromě „extremismu“ Ljudmilu vinili také z dalších trestných činů, mimo jiné ze „špionáže“. V létě 2022 ji předvolali k pseudoslyšení.
„Na otázku, zda proti mně bylo použito fyzické násilí, jsem odmítla odpovědět. Právník později řekl, že to bylo správné rozhodnutí – jinak by se případ mohl vrátit k došetření stejným lidem, kteří mě bili. A ti by se pak nedrželi zpátky.“
Na podzim 2022 se konalo „referendum“ o připojení k Rusku. „Odvedli nás do speciální místnosti, kde byl právník a dva dozorci s obušky. Na stole byly dvě hromádky volebních lístků – jeden už vyplněný, druhý prázdný – a donutili nás podepsat se tam, kde bylo napsáno ‚pro‘. Označila jsem ‚proti‘ a za to mě dozorci zbili.“
Podle Ljudmily zatrhlo „proti“ jen pár žen, zatímco zbytek vybral „pro“. „Všichni se báli. Vyhrožovali mi, že mě buď hodí do sklepa, nebo mě pošlou zpět do Izoljaciji, nebo mě převezou do ruské věznice – a pak, říkali, pochopím, co je to ‚skutečné‘ vězení.“
Výhrůžky zastřelením
V říjnu 2022 Ljudmilu přesunuli do jiné cely a některé zajatkyně nutili zpívat ruskou hymnu, přičemž po chybách následovalo bití a výhrůžky smrtí, popsala s tím, že pak musely podepsat nějaké protokoly a se zavázanýma očima a svázanýma rukama je pak naložili na nákladní auto a dlouho vozili kolem.
Nakonec se vůz vrátil do stejného vězení. „Když se někdo zeptal, proč to dělají, bylo nám řečeno, že nás teď vedou do sklepa, aby nás zastřelili. Řekli to a začali se smát. Dali nám na hlavy pytle a odvedli nás do sklepa. Všichni byli vyděšení. Někteří lidé plakali,“ vzpomíná Ljdumila.
Ve sklepní cele byla spousta dalších žen, a přestože v místnosti byla zima a vlhko, byly tam jen holé palandy bez matrací či dek, nastínila. „Jedna z žen se zeptala na jídlo a oni řekli: ‚Proč vás zbytečně krmit? Stejně vás dnes večer zastřelí,‘“ popsala Ljudmila.
„Vyměnění Rusové byli čistí a dobře živení“
Ráno jim dozorci hodili do cely dva bochníky chleba a každé dali pár doušků zředěného čaje, vzpomíná. Se svázanýma rukama a zavázanými očima je pak naložili do auta a dlouho někam vezli. Za opakovaného bití pažbami pušek je přeložili do letadla, kterým odletěli na Krym a z něj se pak v kolonách přesunuli do Záporožské oblasti.
Tam na ně čekala ruská „komisařka pro lidská práva“ Taťána Moskalkovová, která se za přítomnosti televizních štábů jedné ženy po druhé ptala, zda se chtějí „vrátit“ na Ukrajinu. Pak začal přesun do „šedé zóny“.
„Směrem k nám šel zástup mužů. Později jsme se dozvěděli, že to byli ruští námořníci, které za nás vyměnili, a všichni byli čistí. Voněli svěže. Vypadali dobře živení. Někteří měli dokonce kufry na kolečkách. To mě samozřejmě zarazilo,“ podotýká Ljudmila.
„Pak nás potkali. Mladík s bílou vlajkou řekl ukrajinsky: ‚Vítejte, holky, jste na ukrajinském území.‘ My jsme se začaly radovat a objímat. Emoce byly nepopsatelné. Pořád jsem se bála, že je to nějaký sen. Ale pochopila jsem, že poprvé po třech letech chodím po zemi.“
Natalija – čtyři roky v zajetí
„Říkali mi: ‚Zradila jsi Rusko.‘ Odpověděla jsem: ‚Vážně? S Ruskem nemám nic společného. Horlivka je Ukrajina. Donbas je Ukrajina,‘“ popisuje Natalija začátky svého zajetí, které trvalo čtyři roky.
Natalija pochází právě z Horlivky v Doněcké oblasti, kde pracovala jako učitelka matematiky. Od roku 2014 měla účet na sociální síti Twitter (dnes X), kde otevřeně kritizovala ruskou invazi na Donbas, dávala najevo proukrajinské postoje a psala o dění ve městě. Právě kvůli jejím příspěvkům ji v červenci 2021 zadrželi a zavřeli do sklepení jednoho domu v Doněcku.
„Měla jsem velký strach, ale nedávala jsem to najevo. Říkala jsem si: ‚Buď mě zabijí za má slova, nebo mě zabijí stejně – nemá smysl žebrat.‘ Křičeli na mě, ponižovali mě, ale nebili mě,“ vzpomíná Natalija.
Obvinili ji ze „špionáže,“ „extremismu“ a výzvy ke svržení „vlády“. „Zkrátka řekli, že se z vězení nikdy nedostanu. A já jsem si také myslela, že se ven nedostanu. Bylo to zoufalství smíchané s nenávistí.“
„Neměla jsem s sebou nic“
Natalija přiblížila, že pak strávila ve sklepě tři měsíce, během kterých jí mimo jiné odpírali spánek. Pak strávila měsíc v jiném zařízení, kde byli umístěni lidé závislí na drogách či alkoholu.
„Bylo to brutální, protože jsem s sebou neměla nic – žádné mýdlo, zubní pastu, hřeben. Měla jsem na sobě jen košili a kraťasy a vlasy jsem si jen svázala do uzlu a tak to zůstalo,“ popsala.
Někdy byla ve špinavé cele sama, jindy s kriminálníky. „Byli tam vězni s HIV a s tuberkulózou. (…) Nedalo se poznat, kdy je den nebo noc. Všude bylo matné sklo. V cele byla videokamera. Byla umístěna tak, že bylo vidět i na toaletu. Nebyl tam toaletní papír. Cítila jsem vztek a neustále jsem si říkala: ‚Musím přežít.‘“
Po neustálých výsleších a vyhrožování ji formálně obvinili a dalších dvaadvacet měsíců strávila ve vazební věznici. I tam probíhaly výslechy. „Ptali se: ‚Nutili tě ve škole mluvit ukrajinsky?‘ Řekla jsem: ‚Proč by mě k tomu někdo nutil? Mluvila jsem tak sama.‘ Snažili se mi vštípit do hlavy, že mě Ukrajina zlomila,“ vysvětlila Natalija.
Propagandistické video jako důkaz viny
Věznitelé Nataliju zneužili pro propagandistické video. „Mluvil se mnou jeden muž – byl ze stejného města jako já. Znala jsem jeho matku. Řekl mi: ‚Já jsem také z Horlivky, také jsem Ukrajinec.‘ Odpověděla jsem: ‚Tak mluvme ukrajinsky, když jsi Ukrajinec.‘ Tuto frázi použili ve videu a vykreslili mě jako teroristu, který chce obnovit nezávislost. Byl tam popisek, že si myslím, že mě tam podporují, ale že na mě nikdo nečeká,“ vylíčila.
„Uvědomila jsem si, že se rozhodl si na mně vybudovat kariéru – nazval mě teroristou, vrahem, a pak ukázal fotky lidí, kteří byli údajně kvůli mně zabiti. Později mi vyšetřovatel řekl, že toto video použijí jako důkaz mé viny,“ dodala Natalija.
Právník, kterého jí najala dcera, jí jasně řekl, že ji nedokáže dostat ven, ale že bude alespoň spojkou s její rodinou, kterou Natalja žádala o oblečení či jídlo. Až do února 2022 posílal vězňům hygienické balíčky i Červený kříž, po začátku plnohodnotné invaze ho ale „DNR“ prohlásila za špionážní organizaci a uvedla, že v regionu již nepůsobí.
Zatímco zpočátku byla Natalija v cele s různými kriminálníky, od léta 2023 ji přesunuli do jedné z cel pro politické vězně. Na pětadvaceti metrech čtverečních bylo čtrnáct lidí. „Nebyla tam žádná ventilace. Po zdech stékala voda. Ale báli jsme se tuberkulózy, takže jsme nikdy nezavírali okna. Mráz nebo horko – na tom nezáleželo.“
Když „DNR“ v září 2022 zorganizovala nelegální „referendum“ o připojení regionu k Rusku, vyslovila se proti. „Stejně jsem byla ve vězení,“ podotkla. „V určitém okamžiku se dostaví lhostejnost. Nejdřív strach, pak neochota, pak deprese. Smířila jsem se s osudem. Když už mám stejně zemřít, proč bych je před svou smrtí v něčem podporovala.“
Demonstrativní věznění
Když v únoru 2022 začala otevřená ruská válka, věznitelé se podle ní začali chovat agresivněji – zajatce uráželi jako „chocholy,“ „nacisty“ a „ukry“ a tvrdili jim, že teď v celách shnijí nadobro.
„Myslím, že mě nebili ani nemučili, protože v mém případě měli jiný přístup – demonstrativní věznění. Natočili se mnou propagandistické video, které v podstatě ukazovalo: ‚Podívejte se, co se stane s lidmi, kteří nepodporují Rusko,‘“ míní Natalija.
Nakonec ji propustili do domácího vězení, v němž nesměla používat internet ani s nikým komunikovat. Všechno bylo monitorováno.
„Když jsem se vrátila do Horlivky, myslela jsem si, že na mě lidi budou plivat. Ale bylo to naopak. Lidé ke mně přicházeli, objímali mě, dávali mi peníze, nosili jídlo. Ale ti, co podporovali ‚DNR‘, procházeli kolem a odvraceli zrak – báli se mi podívat do očí,“ vzpomíná na návrat do rodného města.
Útěk
Pokoušela se opustit okupované území – poprvé ji z kontrolního stanoviště vrátili zpět, ale napodruhé se jí to s pomocí ukrajinských bezpečnostních složek, které kontaktovala její dcera, podařilo.
„Zkoušela jsem odjet podruhé – a znovu mě zadrželi. Vyslýchali mě, kontrolovali mi telefon. Přesně jsem se řídila pokyny, a oni mě pustili. Řidič, který mě vezl, spěchal, a o patnáct hodin později jsme už byli na polských hranicích,“ popsala útěk.
„Dostali mě ven. Jediné, za co mi vynadali, bylo, že jsem to po třech měsících uspěchala, když mi radili, abych to zkusila až po šesti. Řekli, že jsem měla velké štěstí a že to všechno mohlo skončit úplně jinak.“
Alexandra – šest let v zajetí
„Často jsem jezdila do Mariupolu. Manžel mé sestry pracoval na kontrolním stanovišti a místní obyvatelé ho znali a viděli ho tam,“ popisuje žena z Novoazovsku, kterou The Insider označil jako Alexandru, i když nejde o její skutečné jméno. „DNR“ ji zatkla za komunikaci s příbuzným, který sloužil v ukrajinských ozbrojených silách.
„Někdo mě udal. 29. srpna 2019 přišli ke mně domů, začali se mě vyptávat na mého švagra, provedli prohlídku před mými dětmi a pak mi řekli, abych šla s nimi k vyšetřovateli. Odvedli mě a hodili do sklepa. Od té doby jsem se domů už nikdy nevrátila.“
Popsala, že ve sklepě strávila dalších pět měsíců – bez hygienických potřeb, v chladu, téměř bez oblečení – a že spala na železné lavici, dostávala zkažené ledové jídlo a rezavou vodu. „Snažila jsem se pít co nejméně, protože uvnitř nebyl záchod – ráno a večer nás brali ven. Za těch pět měsíců mě dvakrát vzali do sprchy.“
Bití a vyhrožování znásilněním
S odstupem šesti let říká, že nechápe, jak tyto měsíce plné mučení a bití přežila. „Mučili mě tak, že mi na hlavu natáhli pytel, dusili mě a bili. Bili mě přímo před právníkem, zatímco mě vyšetřovatel urážel. A když jsem při výsleších řekla, že je mi zima a mám hlad, přestali mi dávat jídlo úplně. Na obličeji se mi objevily černé skvrny – asi od zimy a bití. Bili mě rukama a pěstmi. Byla jsem velmi hubená – vážila jsem jen 47 kilogramů.“
Věznitelé ji týrali i psychicky, dodala. Při jednom z výslechů jí řekli, že ji předají dvaceti mužům, a odvezli ji do trestné cely do zařízení Izoljacija. „Když přinesli jídlo, myslela jsem si, že mě odvedou, aby mě znásilnili. Začala jsem se třást strachy, ale prostě tam (jen) nechali jídlo – takhle na mě tlačili.“ Po dvou dnech se vrátila do sklepa.
„Když jsem tam byla, slyšela jsem za zdí zpívat ruskou hymnu a cítila jsem se jako v nějakém blázinci. Nechápala jsem, co se děje,“ přibližuje Alexandra.
Když se během jednoho z výslechů zeptala, kde jsou její děti a z čeho je obviněna, krutě ji zbili, mimo jiné jí mlátili hlavou o zeď. „Po tom bití mě na tři dny zavřeli do trestné cely a nedali mi jíst.“ Ve špinavé cele o velikost metr a půl krát metr přežila o vodě a rybím oleji, který měla s sebou.
Celkem skončila v trestné cele asi čtyřikrát, vypočítává, jinak ji drželi v místnosti s dalšími ženami. „Spaní tam bylo zakázáno. Seděly jsme na malých stoličkách; lehnout jsme si nesměly. Nedej bože, aby někdo zavřel oči – všichni by byli potrestáni. Díky bohu se mi to stalo jen jednou: kvůli mně jsme stály několik hodin.“
Nátlak na přijetí ruského pasu
Později ji převezli do trestanecké kolonie ve městě Sněžnoje. „Když mě přivezli do kolonie, musela jsem se úplně svléknout a dřepnout si. Takhle kontrolovali, jestli v sobě nemám něco zakázaného,“ popsala příjezd do zařízení, kde sice byl život jednodušší, ale musela dvanáct hodin denně pracovat.
Dvakrát odmítla přijmout ruský pas. „Předvolali mě k výslechům, vyhrožovali mi, říkali mi, že mě nezařadí do žádné výměny. Za odmítnutí ruského pasu mě nejprve poslali na patnáct dní do trestné cely a poté na samotku,“ vzpomíná.
Nakonec ji ale loni v srpnu vyměnili. „Nejdřív nás odvezli do Makijivky, pak do Rostova (na Donu) a pak následovaly tři lety. Na jedné ze zastávek jsme zůstali sedět venku na lavičce. Byla krutá zima. Vzala jsem si od ženy vedle mě teplé oblečení a obě jsme se tam choulily jako toulaví psi a mrzly. Byly jsme zoufale hladové, ale neměly jsme žádné jídlo. Řekli nám, že se naše krabičky s jídlem v letadle ‚ztratily‘,“ popisuje cestu ze zajetí.
„V Bělorusku nám konečně sundali pásku z očí a rukou a dali nám tašky s jídlem a vodou. Odtud nás autobusem odvezli do Černihivu. A když jsem dorazila na Ukrajinu, rozplakala jsem se,“ uzavírá.
