Není to navždy, loučí se Pekarová s politikou. „Udělala jsem jednu chybu,“ připouští

Mluvíme spolu po jedné z posledních předvolebních akcí koalice Spolu. Není vám líto, že nekandidujete?

Ne, není. Respektive: samozřejmě bych ráda kolegům pomohla, vždycky jsem měla toto období hrozně ráda. Pokaždé si užívám, když můžu mluvit s lidmi. Ale na druhou stranu, když udělám nějaké rozhodnutí, mám jej promyšlené, nemám tendenci ho pak pitvat a litovat.

Zároveň samozřejmě cítím určité napětí z toho, jak volby dopadnou. A taky se vůbec nebojím o sebe, spíš o naši společnost, o to, jakým směrem se bude naše země ubírat a jak moc by ji mohl poškodit návrat někam, kam už nechceme patřit.

Jak vnímáte letošní předvolební atmosféru ve společnosti? Jak byste ji porovnala s tou před čtyřmi roky?

Část společnosti je letos možná o něco letargičtější. Někteří lidé říkají, že nemají koho volit. Často uvádějí, že je naše vláda zklamala. Když se jich ale zeptáte, v čem konkrétně, většinou to nedokážou specifikovat. Žádný přímý důvod neřeknou. Je to zvláštní a zajímavý fenomén.

I když teď v posledních dnech kampaně se to mění, je to přesně naopak. Mnoho lidí si začíná uvědomovat, co nám hrozí a do jakého klubu bychom se mohli dostat, když vyhraje opozice. Že volby nejsou pouze o tom, že vystavíme politikům vysvědčení za to, jak poslední čtyři roky pracovali.

A o čem tedy jsou?

Volby jsou vždy hlavně o tom, jak rozdáme politikům karty do budoucna. Možná to zní jako klišé, ale letos se hraje zejména o to, zda dokážeme obstát v bezpečnostní hře, která je rozehrána v rámci celé Evropy.

„Nekončím definitivně“

Jo to skutečně tak, že definitivně končíte v politice?

Neříkám, že je to navždy, ani že odcházím z politiky stoprocentně. Ale teď nedokážu nabídnout tolik, kolik bych potřebovala a chtěla, abych mohla s čistým svědomím kandidovat ve volbách. Proto nekandiduji. To jsem oznámila už v únoru. Nejsem typ, který se jenom veze, to mi není vlastní. Neodpovídá to mé povaze. Souvisí to s mými současnými problémy…

A mluvit o nich konkrétně nechcete?

Ne, nechci. Ale musím říct, že už jenom to, že letos nekandiduji, mi ulehčilo mou práci. Protože jak dobře víte, kampaň je náročná. Třeba Petr Fiala jezdí po celé republice, absolvuje bezpočet debat a mítinků, potkává každý den tisíce lidí. Což je energeticky dost náročná záležitost. Člověka to vyčerpává. Já bych to nyní prostě nedokázala.

Připouštíte tedy, že se někdy v budoucnu vrátíte?

Je to možné, nemám nyní žádnou konkrétní představu nebo plán. Nechávám tomu ale otevřené dveře.

Vidíte v TOP09 někoho, kdo by vás mohl nahradit v čele strany?

Vidím. Ale nepovažuji za rozumné, abych ho veřejně jmenovala. Přeji si, aby těch kandidátů bylo víc, aby si kolegové a kolegyně mohli při volbě nového předsedy nebo předsedkyně vybírat.

Také bych chtěla deklarovat – a říkám to všem dlouho dopředu -, že já osobně se na podzimním sněmu TOP 09 o žádnou funkci ucházet nebudu. Proto také nepovažuji za férové, abych svým kolegům, kteří budou zvoleni do vedení strany, mluvila do toho, jak mají stranu řídit. Bude na nich, aby představili plán a svou schopnost stranu vést novým směrem.

Kandidovala jste poprvé v komunálních volbách v roce 2010, potom do Poslanecké sněmovny v roce 2013. Pokud bychom se zaměřili na těch dvanáct let ve vrcholné politice, co vám daly – a co vzaly?

Daly mi nesmírné množství zkušeností, kontaktů a obrovský rozhled v mnoha tématech, která jako politik řešíte. Jako poslanec nebo poslankyně se musíte věnovat prakticky všemu: od obrany přes vzdělávání až po zdravotnictví, sociální věci nebo zemědělství. Navíc jsem byla jako předsedkyně strany za to všechno také odpovědná. To člověka nesmírně obohacuje, hodně se toho naučí. Já si té příležitosti nesmírně vážím. Taky musím říct, že jsem původně vůbec nečekala, že se ocitnu v těchto pozicích v nejvyšších patrech politiky. 

Vždy záleží na každém z nás, zda vliv, který máme, použijeme k něčemu pozitivnímu, k tomu, abychom něčemu napomohli. Osobně jsem tuto možnost vždy vnímala jako obrovské privilegium – pomáhat tam, kde jsem to považovala za důležité. Zasazovat se o to, aby se věci zlepšovaly. Samozřejmě jsem mnohdy i zklamávala – to ale prostě patří k životu i k politice.

„Ničeho nelituji, vybudovala jsem si odolnost“

Šla byste do toho s tím, co dnes víte, znova?

Bez váhání, určitě, šla bych do toho znova. Žádné etapy v politice nelituji. Složité politické okamžiky sice nejsou příjemné, ale i takové situace vám hodně dají. Člověk si také postupně vybuduje odolnost, bez níž v politice nelze přežít.

Nejhorší je, že jako předsedkyně strany nemáte pokaždé vliv na všechno, za co nesete politickou odpovědnost. Takže i když neuděláte nic špatně, musíte vysvětlovat chyby jiných, musíte jim čelit a snášet jejich důsledky. Navíc to může rozprášit vše, co jste předtím vybudoval. Toto vědomí je mimořádně nepříjemné. Člověk s tím ale musí počítat a musí se naučit s tím žít. Ale to patří ke všem vedoucím pozicím. Ve firmách, v akademické sféře, kdekoli.

Nešlo třeba předejít kauze Dominika Feriho?

Na to přesně myslím. Pokud ti, kteří poté, co ta kauza vyšla najevo, začali říkat, že se o tom vědělo, tak já musím jednoznačně říct, že pokud bych ty informace skutečně měla, ihned bych to byla řešila. Mám v tom naprosto čisté svědomí. Ihned, jak jsme se o kauze dozvěděli, vyřešili jsme ji razantně a bez váhání. kdyby všechny strany ke svým kauzám přistoupily tak jako tehdy my, myslím, že by důvěra lidí v politiku byla o dost větší.

Existuje nějaká situace nebo nějaký moment, kterého litujete? Něco, co byste zpětně udělala jinak?

Určitě by se něco našlo. Já ale nemám tendenci se „nípat“ v minulosti. Raději se dívám do budoucna. Což ovšem neznamená, že se neumím poučit z chyb. Vždycky lze něco formulovat pregnantněji, vždycky můžete zítra udělat něco lépe než dnes.

Co třeba váš dnes už skoro legendární výrok, že pokud je lidem doma zima, mají si obléknout jeden nebo dva svetry?

To je přesně ono. Už jenom tím, jak se na to ptáte, vytrháváte tuto moji větu z původního kontextu. Takto to totiž tehdy nezaznělo, ten výrok byl manipulován, mnohdy záměrně. Přitom já si myslím, že by politici neměli přikrášlovat realitu, věci mají říkat tak, jak jsou.

Vždycky jsem si cenila politiků, kteří to tak dělají. Odmítám politiky, kteří lidi balamutí tím, že se o ně postarají, že vše zařídí, a oni, že se nemusí o nic snažit, nebo že mohou být dokonce ve svých životech pasivní. Oni jim vlastně říkají, že je považují za ovce, které se nechají vést na porážku.

Pokud jde o ten výrok, já si za ním i dnes stojím. Měla jsem snad lidem radit, ať své byty vytápějí na pětadvacet stupňů, měla jsem jim říkat, že se nic neděje? Ne, pouze jsem řekla, že když jsou drahé energie a je potřeba jimi šetřit, tak je možná dobrý nápad se trochu přiobléknout. Nabádala jsem je tudíž pouze k tomu, aby se v dané situaci chovali rozumně, a povzbuzovala, že to zvládneme. Nic jiného v tom nebylo.

Po minulých volbách se mluvilo o tom, že byste se mohla stát ministryní práce a sociálních věcí. Nakonec jste byla zvolena předsedkyní Poslanecké sněmovny. Neměla jste přece jen jít raději do vlády?

Koalice Spolu je složená ze tří stran. Jeden z předsedů, Marian Jurečka, velmi stál o post ministra práce. Chtěl jej získat pro lidovce, potažmo pro sebe, protože lidovci a rodinná politika patří k sobě. Byl to z jeho strany logický požadavek. Navíc TOP 09 si už jednou v minulosti tento resort vyzkoušela a byla to bolestná zkušenost. Stálo nás to obrovské množství popularity a já jsem pak osm let v opozici musela vysvětlovat, že nejsme asociální stranou.

Zároveň jsem od začátku věděla, že můžeme získat jenom dva resorty ve vládě. Tím, že jsem se stala předsedkyní Poslanecké sněmovny, jsem pro TOP 09 získala třetí významnou funkci. Navíc jsem se jako šéfka dolní komory mohla vyjadřovat ke všemu, nebyla jsem zaškatulkovaná jen v jedné oblasti. Tudíž jsem mohla veřejně komunikovat všechna důležitá politická témata.

Destrukce parlamentarismu z řad SPD a ANO

Tím se dostáváme k posledním čtyřem rokům. Na jednu stranu jste zastávala jednu z nejvyšších ústavních funkcí, zároveň jste ve své každodenní práci čelila permanentním obstrukcím, mnohdy jste se ocitala v osobních konfliktech s Andrejem Babišem, Tomiem Okamurou a dalšími. Mnohdy to nebyla zrovna hezká podívaná…

Myslím, že jsme v počátku volebního období udělali několik chybných rozhodnutí. V některých ohledech jsme opozici neodhadli správně. Domnívali jsme se, že neustálé obstrukce pominou ve chvíli, kdy se to projeví v jejích preferencích. Mysleli jsme si, že od nich jejich voliči očekávají také něco jiného než věčnou blokádu práce poslanců.

To byla chyba. Zatímco oni si dokázali své chování před voliči obhájit, nám se veřejnosti nepodařilo vysvětlit, že šlo ze strany hnutí ANO a SPD o destrukci parlamentarismu jako takového. Právě proto jsme se nedohodli na změně jednacího řádu už na začátku volebního období. Nepočítali jsme s tím. Nicméně myslím, že nám ani velká změna jednacího řádu nezaručí, že tam bude napsáno úplně všechno a nikdo z politiků nenajde skulinku, skrze kterou bude moci obstruovat.

Ona je to totiž také otázka politické kultury, vzájemné úcty a respektu, ochoty dodržovat elementární pravidla. Musí v tom být také respekt k výsledku voleb. To je totiž to hlavní: oni tím demonstrovali ze všeho nejvíc, že nerespektují výsledek voleb, ze kterého vzešla nějaká většina, která má právo prosazovat svůj politický program.

Soutěž o největšího destruktora

Není ale přece jen opozice také od toho, aby s vládou nesouhlasila a podrobovala ji drobnohledu?

Samozřejmě že je tady opozice od toho, aby sehrávala ve sněmovně podstatnou kontrolní roli. To ovšem neznamená, že má právo blokovat té většině její výkon moci, její vládnutí a správu země. To ostatně opakovaně konstatoval také Ústavní soud. Navíc pokud jde o obstrukce, začali tento nestandardní nástroj používat jako nový standard. Což je ale jejich vizitka, ne naše. Faktem ale také je, že jsme naše voliče v tomto zklamali, protože oni od nás čekali vůči opozici mnohem razantnější postup, i když jsme neměli nástroje, jak být razantnější.

Jeden z hlavních problémů spočíval také v tom, že Andrej Babiš a Tomio Okamura soutěžili, kdo bude ve sněmovně větší destruktor. Přitom zrovna Andrej Babiš nebyl ochoten pracovat ani v jednom sněmovním výboru, on tam celé čtyři roky prakticky nechodil kvůli ničemu jinému, než aby tam prezentoval své obstrukční projevy. Není ochotný vést politickou debatu, čelit argumentům, nechce polemizovat, předkládat argumenty, on chce pouze bořit. Proto také nechodí do televizních debat.

Umíte si představit, že pokud volby nedopadnou pro koalici Spolu dobře, rozpadne se?

To bude záležet na každé straně a jejích stranících. Oni budou rozhodovat o tom, jaká bude budoucnost každé ze tří stran, případně koalice Spolu jako celku.

Jak si představujete svoji budoucnost? Kde se vidíte za rok nebo dva?

Určitě nebudu odpočívat. I nadále chci dělat věci, které mi dávají smysl. Mám v plánu pokračovat v besedách s lidmi, chci s nimi být stále v kontaktu, mluvit s nimi a řešit problémy. Jak řekl Masaryk: „demokracii bychom měli, teď ještě ty demokraty“.

Takže se musíme, každý z nás, pořád dokola snažit, abychom si demokracii udrželi, abychom ji rozvíjeli. Demokracie se udržuje každými další volbami, je to nekonečný proces, nikdy není hotovo. V tom chci pokračovat.

Video: Nechám vás vyvést, hrozila Babišovi a Okamurovi šéfka sněmovny. Nechtěli opustit mikrofon