Uhelná elektrárna Moorburg v Hamburku měla být technologickým triumfem německé energetické revoluce. Namísto toho se stala jejím památníkem – symbolem promarněných miliard a neefektivní politiky při budování německé zelené budoucnosti. A ani její demolice se nedaří tak, jak bylo naplánováno.
Demolice kotelny v elektrárně Moorburg v Hamburku. | Video: Aktuálně.cz/X/Dave Brych
Šlo o nejmodernější uhelný energetický gigant s instalovaným výkonem 1730 megawattů. Pro srovnání: největší česká tepelná elektrárna Počerady I. má přibližně 1000 megawattů. Německo s Moorburgem počítalo jako s další alternativou pro svůj ambiciózní plán Energiewende. Ten počítá s rychlým přechodem od jaderné a fosilní energie k obnovitelným zdrojům. Celá transformace ale vyžaduje vysoké nároky na stabilitu sítě a záložní energetické kapacity. Moorburg měl být podle německých špiček vlajkovou lodí této nové éry – supermoderní, flexibilní a „čistá“ uhelná elektrárna, která měla pokrývat výkyvy obnovitelných zdrojů. V provozu ale byla jen šest a půl roku. Teď je z ní ruina.
Když ani demolice nejde podle plánu
V neděli měly být v areálu odstavené elektrárny odstřeleny dvě kotelny. Nakonec však šla k zemi jen jedna. Druhá budova zůstala neporušená – selhala totiž hlavní nálož. V suterénu bylo připraveno 600 kilogramů trhaviny, uložené ve speciálně vrtaných otvorech. Kvůli technické chybě však nálož nevybuchla a druhá kotelna stále stojí.
Nebezpečný materiál byl mezitím bezpečně odstraněn a nyní se čeká na nový termín demolice. Ten však bude nutné sladit s úřady a s rozsáhlými bezpečnostními opatřeními, včetně uzávěr silnic i plavebních cest na řece Süderelbe. Demolice areálu elektrárny běží už rok a půl – a i když byl už v listopadu úspěšně zlikvidován vysoký 140metrový dvojkomín, bourání zdaleka nekončí.
Problémy s provozem
S komplikacemi se elektrárna potýkala už od svého vzniku. Černé uhlí, kterého elektrárna ročně spotřebovává okolo 3,6 megatuny, bylo dováženo z Ruska a USA. Díky blízkosti hamburského přístavu bylo uhlí relativně levnou volbou bez nutnosti pozemní dopravy. Ekonomika provozu byla ale silně narušena ekologickými aktivisty, kteří zabránili stavbě teplovodu pod Labem, takže se nakonec neuskutečnila kogenerace (výroba elektřiny i tepla z jednoho paliva). Tím však nedošlo k plánovanému energetickému zásobování jižního Hamburku, se kterým se počítalo v byznysových plánech. Paradoxem je, že se tak prodloužil provoz malých fosilních kotelen a zhoršila se celková produkce emisí. Spolu se zvýšením ceny emisních povolenek to zabránilo rentabilnímu provozu. To byl hlavní důvod, proč firma Vattenfall dala do aukce pobídku na odstavení uhelných bloků za úplatu. V prosinci 2020 firma uspěla a za kompenzaci ukončila výrobu elektřiny.
Na troskách uhelného giganta vyroste vodíková budoucnost.
Příběh Moorburgu ale nekončí jen troskami a prachem. Část areálu má dostat novou budoucnost. Už letos v létě mají být první vyčištěné plochy předány, aby zde mohl začít růst elektrolyzér, zařízení na výrobu „zeleného“ vodíku. Spuštění výroby se plánuje od roku 2027.
Elektrolyzér bude vyrábět vodík pomocí přebytků elektřiny z obnovitelných zdrojů – tedy převážně z větrné energie. Využije se i původní přípojka na vysokonapěťovou síť, která bude přesměrována tak, aby dodávala elektřinu do zařízení, místo aby ji odtud odváděla.
Navzdory probíhající demolici nebude celý areál srovnán se zemí. Jedná se například o zařízení na úpravu vody či dílny a skladovací prostory. Právě snaha o co nejefektivnější využití existujících struktur má alespoň částečně zmírnit ohromné ztráty, které s sebou celý projekt zatím přinesl.
Z někdejšího energetického gigantu se tak stává testovací pole pro nové technologie. Moorburg se změnil z výrobce elektřiny o výkonu 1,6 GWe na plánovaný spotřebič s příkonem 100 megawatt. A přestože zelený vodík zní jako lákavá vize budoucnosti, jeho ekonomika a efektivita je podle odborníků stále velmi nejistá.
