„Kolikrát když k nám přijede návštěva, čeká zahrádku jako z katalogu. A pak jsou překvapení, jaká je to u nás divočina,“ směje se Petra Matějková, autorka úspěšného blogu Petra zahradničí, kde sdílí své zkušenosti s pěstováním zeleniny. Místo dokonale vyrovnaných záhonů se Petra naopak snaží, aby její zahrada byla co nejpestřejší a přitahovala co nejvíc hmyzu. A klidně na ní nechá i rostliny z loňska, které se samy vysemenily.
„Když se mi tam sám objeví měsíček lékařský, nechám ho růst mezi zeleninou. Divoce si tam roste, ale zároveň částečně dezinfikuje půdu, krásně kvete a láká opylovače i užitečný hmyz,“ vysvětluje. Podobně nechává v záhonech i afrikány nebo bylinky.
Z Pražačky zahrádkářkou
Její nadšení je nakažlivé – když ji člověk poslouchá, má skoro chuť hned popadnout hrábě a jít něco zasít. Přitom kdyby jí někdo v mládí řekl, že bude jednou nadšenou zahrádkářkou, nejspíš by jen nechápavě kroutila hlavou. Rodilá Pražačka s kariérou v kanceláři měla totiž dříve úplně jiné plány. „Když jsem se kolem dvacítky stěhovala od rodičů, zařekla jsem se, že doma rozhodně nebudu mít ani pokojovou kytku. Říkala jsem si, že to jsou otěže, které si s sebou nepotáhnu,“ vzpomíná.
Předsevzetí jí vydrželo až do narození dcery, kdy se s manželem rozhodli pořídit si dům se zahradou. Petra tehdy zatoužila po vlastní zelenině – hlavně kvůli dětským příkrmům. Svoje první zahrádkářské pokusy začala zároveň trochu natruc dokumentovat na sociálních sítích. Reagovala tak na poznámky kamarádů z Prahy, kteří jejich stěhování z města na venkov komentovali s pobavením.
„Když jsme se stěhovali, všichni říkali: vy dva kavárenští povaleči, pořád v kině a v divadle, se přestěhujete na vesnici a budete se rýpat v hlíně? Do pěti let jste zpátky,“ směje se. Na blog i Instagram si proto začala zapisovat, co na zahradě fungovalo a co ne. Hlavně proto, aby se k tomu sama mohla vracet.
Dnes, o deset let později, sledují její tipy na internetu desetitisíce lidí a zahrada představuje ohromnou součást jejího života a protiváhu k uspěchanému světu. „Dodnes mě fascinuje, že na jaře v březnu držím v ruce semínko rajčete a v červnu z té rostliny sklízím několik týdnů večeři pro celou rodinu.“
Nechat přírodu pracovat
Sama Petra se snaží zahradničit co nejvíc bez chemie. A čím déle zahradničí, tím víc je přesvědčená, že přírodu není potřeba příliš řídit. „Ne na každé zahradě se daří všemu. Když něco jednou dvakrát zkusím a nefunguje to, prostě to vyřadím ze seznamu plodin,“ říká.
Stejně přistupuje i ke škůdcům. Když se objeví, snaží se nejdřív chvíli počkat. „Hezký příklad jsou mšice. Většina lidí je uvidí a hned vezme sprej. Přitom na mšice jsou úplně geniální berušky,“ vysvětluje. Larva berušky dokáže za den sežrat až tři sta mšic. „Jenže my jí často nedáme šanci. Jakmile uvidíme pár mšic, všechno postříkáme. Když je ale necháte trochu namnožit, ne přemnožit, ale do takové „rautové“ velikosti – berušky přiletí a postarají se o ně,“ říká.
Ve skleníku používá i takzvané bio agenty, tedy živé predátory škůdců – například parazitické vosičky nebo hlístice do půdy. „Jsou to přirození pomocníci. Nepřirozené je jen to, že si je koupíme,“ dodává.
A když už je opravdu nejhůř, sáhne po domácích postřicích. Na mšice podle ní dobře funguje česnekový výluh, který škůdce odpuzuje. Podobně lze použít i směs mléka a vody, která zároveň pomáhá jako prevence proti plísni bramborové na rajčatech. Na plevel ve spárách dlažby zase podle ní skvěle zabírá obyčejná vroucí voda.
A co další úhlavní nepřítel zahrádkářů: krtek? Petra ho neřeší. „Je to strašně užitečné zvíře,“ říká. Hromádky jen shrabe do kbelíku a použije na záhony. „Krtek je masožravec, takže v půdě vyžere spoustu vajíček škůdců. Ta zem je pak krásně načechraná a čistá.“ Pokud by ho však někdo chtěl odradit od konkrétního místa, Petra doporučuje měsíček – jeho vůně krtka odradí.
Kompost nad zlato
Jedna věc je pro Petru na zahradě naprostý základ: kompost. „Neexistuje lepší hnojivo než domácí kompost. Vím přesně, co jsem do něj dala, a je to nabombená výživa, za kterou bych jinak v obchodě platila velké peníze,“ říká.
Kompostovat se podle ní dá téměř kdekoliv. Přímo do záhonu lze například zakopat vermikompostér, kam se sypou kuchyňské zbytky a žížaly si do něj chodí pro potravu. Nebo stačí do země zakopat bioodpad a zasypat ho hlínou. „Nic nesmrdí a během pár týdnů to půdní život rozloží,“ říká.
Drobné zbytky ze zahrady je pak možné jednoduše nechat i přímo na záhonech. Vytvoří se z nich mulč, který zadržuje vlhkost a postupně se rozkládá. Jen je potřeba dávat pozor na chemicky ošetřené rostliny – například trávu postříkanou herbicidy. „Pak by se mohlo stát, že vám kompost za pár let některé rostliny zničí,“ upozorňuje.
Související
Na jaře především trpělivost
A jak se Petra na zahrádce připravuje na jaro, podle některých nejdůležitější období zahrádkářského roku? Dobré je podle ní začít především přípravou záhonů. „Podle toho, co na nich chci pěstovat, buď půdu jen upravím, srovnám a načechrám, nebo ji i přihnojím. A pak přijde na řadu výsev,“ shrnuje. Jinak ale radí spíš trpělivost.
„Lidé bývají nedočkaví a někdy udělají věci dřív, než mají. Vidí krásný víkend, jedou do zahradnictví, koupí sazenice a hned je zasadí. Jenže pak přijde noční mráz a je po nich,“ popisuje. Semínkům venku chlad tolik nevadí – začnou klíčit, až když mají vhodné podmínky. U sazenic je ale riziko mnohem větší.
I takzvanou jarní zeleninu, jako jsou saláty, kedlubny nebo zelí, by proto vysazovala až koncem března. A s plodovou zeleninou je potřeba čekat ještě déle. „Kdo si doma předpěstovává sazeničky, tak ty určitě nechat doma – nejsou otužilé a jsou zvyklé na domácí prostředí,“ vysvětluje. Sama plánuje dát ven zelí, kapustu a květák až na začátku dubna. „A stejně vždycky záleží, kde člověk zahradničí. Jsou obrovské rozdíly mezi Polabím a horami.“
Půda jako medovník
Jaro je také čas připravit půdu. „Většina zeleniny potřebuje kyprou zeminu, která je provzdušněná do hloubky,“ říká Petra. Sama se ale vyhýbá klasickému rytí záhonů. „Zjistila jsem, že je to zbytečná práce a té půdě tím vlastně ubližuju,“ vysvětluje. Půdu přirovnává k medovníku – dortu z mnoha vrstev, kdy v každé z nich někdo žije. „A právě díky tomu, že to v půdě žije, funguje přirozený koloběh. Spadané listí se postupně mění v humus, žížaly ho zatáhnou hlouběji do země a půda se tím vyživuje.“
Když do toho člověk přijde s rýčem a všechno převrátí, naruší podle ní celý systém. „Je to, jako kdybyste v paneláku najednou promíchali všechny byty. Sousedé se znají, vědí, kde kdo bydlí: a vy jim v tom uděláte hrozný zmatek,“ říká s úsměvem. Tam, kde potřebuje zelenina růst do hloubky, třeba mrkev nebo petržel, používá jen rycí vidle. Půdu jimi provzdušní a nadlehčí, aniž by ji úplně převracela.
Na sousedech záleží
Na jaře je také dobré promyslet, co kde poroste. Petra připomíná jedno ze základních pravidel: nepěstovat stejnou plodinu každý rok na stejném místě. „Každá zelenina si z půdy bere jiné živiny. Když ji budete pěstovat pořád na stejném záhoně, postupně je vyčerpá a rostlinám se tam přestane dařit,“ vysvětluje. Druhým důvodem jsou škůdci a choroby, které se mohou v půdě hromadit.
Typickým příkladem jsou rajčata a plíseň bramborová. „V devadesáti devíti procentech případů rajčata v Česku během sezony napadne. Když je budete dávat pořád na stejné místo, první rok přijde třeba v srpnu. Další rok už v červenci, pak v červnu. Jak se v půdě hromadí, napadá rostliny stále dřív,“ říká.
Základem je také nepěstovat velké monokultury. „Když máte celý záhon jedné čeledi, třeba košťálovin, a přijde škůdce nebo nemoc, zlikviduje vám všechno.“ Lepší je rostliny kombinovat tak, aby si navzájem pomáhaly. „Třeba skvělá kombinace jsou rajčata a salát. Rajčata rostou do výšky a potřebují mezi sebou vzduch. Salát je nízký a funguje jako přirozený mulč – drží v půdě vláhu a rajčata ho zároveň trochu zastíní,“ uzavírá.
Zdroj: autorský text
