„Někteří pacienti jsou fanaticky odolní vůči zdravému rozumu,“ říká lékař-rekordman

Vždy jste chtěl být všeobecným lékařem?

Ne, ale strana tak rozhodla. Velmi jsem si oblíbil psychiatrii a neurologii, dokonce mě chtěli i na chirurgii, ale musel jsem přijmout to, co mi vybrali. Ale když jsem začal pracovat jako všeobecný lékař, cítil jsem se potřebný a zjistil jsem, že i tento obor je krásný.

Někteří pacienti mají problém jít ke staršímu lékaři; bojí se, zda ještě dokáže sledovat nové poznatky v medicíně. Může to tak být?

Když lékař dva měsíce nestuduje, pacient to hned zjistí. Zejména ten, který si všechno vygoogluje. Snažím se neustále vzdělávat v tom, co je nové. I když už ne všechno od A do Z, ale shrnutí nikdy nevynechám. Potřebuji to.

Co vás dnes v ordinaci nejvíce zatěžuje?

Administrativa. Stále zkoušejí nějaké novinky a aktualizace, které mi nakonec jen zpomalují práci. Dokonce jsem jim řekl, že za ty novinky zaplatím, jen ať mi nechají starý systém, protože s každým vylepšením je to horší a trvá to déle. Přílišná byrokracie je jediná věc, která by mě mohla z ordinace vyhnat.

Kolik pacientů vás denně navštíví?

Stále kolem dvaceti až třiceti. Ale kdysi jsem jich měl i osmdesát, když jsem jako lékař měl na starosti celou Fončordu (sídliště v Banské Bystrici – pozn. red.). Tehdy jsem v ordinaci zůstával i dvanáct hodin. Nějakou dobu jsem měl nejvíc pacientů v celém Československu.

Jak se ve svém věku udržujete v dobré kondici a s čistou myslí? Máte na to nějaký recept?

Lidé by hlavně neměli na sobě provádět žádné experimenty a měli by si naložit jen tolik, kolik zvládnou. Kouřil jsem také jen dvakrát, poprvé a naposledy. A dá se žít i bez alkoholu. Neříkám, že člověk musí být abstinent, ale alkohol nemám moc rád. Přináší to jen problémy. Neberu léky proti bolesti a kromě neustálého studia nějak cíleně necvičím mysl. Nestuduji kvůli tréninku, ale proto, že mě to naštěstí stále baví.

Kde čerpáte sílu přijít každé ráno v sedm hodin mezi pacienty?

Kromě modlitby čerpám sílu také z pořádného spánku. Na ten nedám dopustit, každý den je třeba spát alespoň osm hodin.

Věnoval jste se fytoterapii, přednášel jste o léčivých rostlinách. Které bylinky považujete za nejúčinnější pro člověka?

Vždy záleží na tom, co potřebujete. Na škrábání v krku je výborný islandský lišejník, který zabíjí nejen bakterie, ale i viry. Je sice trochu hořký, ale má i příjemnou vlastnost – působí oživujícím účinkem na všechny sliznice. Skvělý na nachlazení.

Na psychosomatické problémy je dobrá meduňka, kterou si nakrájejte do salátu, na špatný spánek zase fungují chmelové šišky. Nedám však dopustit na česnek, který je antiparazitický, antimikrobiální, antimykotický a také antisklerotický.

Sbíráte také bylinky?

Ne, nikdy jsem neměl čas je sbírat ani pěstovat.

A co antibiotika? Vyhýbáte se jim v léčbě?

Není pravda, že bych antibiotika obcházel, ale v žádném případě je nesmíme zneužívat. Někteří je předepisují na všechno, proto dnes tři čtvrtiny antibiotik nefungují. Vždy musíme umět naslouchat pacientovi, co a kde ho bolí, a podle toho pak předepsat lék.

Co předepisujete proti covidu-19?

Na covid nic nepředepisuji, protože na to stále nemáme lék. Když jsem slyšel, že někteří na to dávají lék proti parazitům, který se podává koním a kravám, nedivím se, že se mnoha lidem zhoršil stav, protože to jen zatížilo jejich organismus.

Zřejmě narážíte na ivermectin. Vaše fotografie byla podvodně použita v internetové nabídce tohoto léku. Proto jste se zapojil do internetové kampaně policejního sboru v boji proti hoaxům?

Chtěl jsem poukázat na to, že se stále musíme řídit medicínou založenou na důkazech. Někteří dnes šíří různé dezinformace, kterými lidi matou a zastrašují. Ti pak věří neověřeným zprávám, znevažují práci odborníků a nakonec na to doplácejí sami.

Jste také zastáncem očkování, i proti covidu. Přesto jste měl pochopení pro ty, kteří z obav odmítali covidovou vakcínu?

Jistě, je třeba to pochopit. Ale víte, většinu mých pacientů netvoří silní zdraví mladí muži, ale senioři o několik let mladší než já. I když jsem je prosil, aby se nechali očkovat, bylo to marné. Bohužel, téměř všichni moji pacienti, kteří se nenechali očkovat, za to zaplatili životem.

Jak jste to prožíval?

Neobviňoval jsem je, ale sebe, jaký jsem to lékař, že jsem je nedokázal přesvědčit. Ale oni jako by měli zatemněný rozum. Měl jsem dokonce pacienty, kteří ke mně přestali chodit, protože jsem je dvakrát poslal na očkování.

Proč odborníci a lékaři ztrácejí autoritu?

Lidé obecně ztrácejí důvěru. V minulosti se ještě nechali přesvědčit, teď je to mnohem těžší.

V čem se pacienti za ta léta změnili?

Někteří zapomněli, že pravda je jen jedna a nelze ji ohýbat. Někteří jsou tvrdohlavější, fanaticky odolní vůči zdravému rozumu. Jiní si zase myslí, že jsou chytřejší než lékař, protože si něco přečetli na Googlu. Když někdy slyším, co si tam moji pacienti přečetli, tak mi z toho vstávají vlasy hrůzou na hlavě.

Jste již více než třicet let lékařem v důchodu. Nikdy jste neuvažoval o tom, že byste ordinaci předal někomu jinému?

Kdybych chtěl, mohl bych odejít i dnes, ale tuto práci mám rád, stále mám rád lidi a chci jim ještě sloužit a pomáhat (smích). Dokud mi Bůh dá, budu tu pro pacienty.

Praktikujete už téměř sedmdesát let. Proč jste se rozhodl stát se lékařem?

Měl jsem dvě velké lásky – výtvarné umění a medicínu. Když jsem se rozhodoval, na jakou vysokou školu půjdu, řekl jsem si, že medicínu jako umělec dělat nemohu, ale umění jako lékař ano. Velmi jsem se ale mýlil, protože na malování jsem pak neměl čas.

Jaké to bylo vyrůstat v době války?

Těžké. Válka je šílenství lidstva, rozumné lidstvo se nikdy nevraždí, neničí země, aby je pak muselo pracně znovu stavět. A nestydatě nevyváží své občany do koncentračních táborů. Ale proto jsem se nerozhodl studovat medicínu.

Jaký byl tedy ten pravý důvod?

Medicína mě nadchla, když jsem těžce onemocněl. Jednalo se o srdeční vadu – perikarditidu, myokarditidu i endokarditidu, tedy onemocnění, které postihovalo všechny části srdce. Na srdce mi tehdy dávali ledové obklady, nesměl jsem se vůbec hýbat, lékař mi tvrdil, že při prudkém pohybu mohu zemřít.

Když jsem tam tak nehybně ležel, v modlitbě jsem Pánu Bohu vyčítal, proč mě tu nechal hnít, když bych toho chtěl tolik udělat. Bůh mi tehdy hned neodpověděl, ale spočítal jsem si, že mi to už vrátil třicetinásobně. Z lékařského hlediska byla moje prognóza špatná. Měl jsem žít jen pár let.

Jak vypadaly přijímací zkoušky na medicínu v roce 1949?

I když už bylo po únorovém převratu, naštěstí to ještě nebylo tak, že by se hned zkoumalo, zda mi strana dovolí studovat. Ještě neposuzovala, zda jsem správný kádr. Přišel jsem, ukázal maturitní vysvědčení a absolvoval zdvořilostní pohovor. Nebylo to velké testování. Podle mého vysvědčení posoudili, zda mám intelektuální předpoklady pro studium medicíny.

Oženil jste se den předtím, než jste nastoupil na vysokou školu v Bratislavě. Během studia se vám narodily dcery. Jak jste zvládal studium a péči o rodinu?

Když se na to dnes dívám, byla to lehkomyslnost. Nikomu bych nedoporučoval, aby to udělal stejně jako já. Na fakultě jsem byl tehdy jediný ženatý, i když jsem se ženit nemusel. První dcera se nám narodila až dva roky po svatbě. Protože jsem nechtěl, aby mě žena živila, maloval jsem vedle studia vzory na kravaty z padákového hedvábí.

Dokázal jste se uživit prodejem kravat?

Řeknu vám pravdu: za půl dne malování kravat jsem vydělal víc peněz, než jsem jako lékař vydělal za celý týden. Jako student jsem vydělával víc než dnes, ale my jsme nešli za penězi, to nebyla naše mise. I moje žena chtěla, abych především dokončil školu.

Když jsme už měli dost peněz, řekněme na dva týdny, řekla „dost“ a nechala mě dál studovat (smích). Byl jsem finančně nepraktický člověk, a kdybych nenechal peníze v rukou manželky, zkrachoval bych už v prvním ročníku. Byli jsme také šetrní – v kabátě, ve kterém jsem školu začal, jsem ji i dokončil.

Kromě malování kravat jste také ilustroval.

Ano, hledal jsem také něco, co by mě neodvádělo od medicíny, tak jsem pracoval v redakci Lekárskych listů. Za ilustrace Švecovy Farmakodynamiky jsem dostal 16 tisíc korun. Na tu dobu to byly obrovské peníze. A protože jsme poslouchali Svobodnou Evropu, věděli jsme, že se blíží měnová reforma. A tak moje žena nakoupila, co se dalo, dokud peníze ještě měly hodnotu.

Jako křesťanský lékař jste neměl s komunisty problémy?

Nikdy jsem se před komunisty neskrýval a svou víru netajil, takže nám dělali problémy. Během Akce B nás chtěli vyhodit z bytu, ale nakonec jsem tomu zabránil. Ale po celou dobu komunismu jsem měl nejnižší možný plat. Do důchodu jsem odcházel s nižším platem, než měla moje zdravotní sestra.

Komunisté nechtěli pustit ani jedno z mých dětí na vysokou školu, protože neměly otce se „správným“ profilem. A to jsem je od medicíny odrazoval. Ale vaše děti nikdy nebudou dělat to, co jim doporučíte, budou dělat to, co máte rádi. A dcery viděly, jak jsem měl rád medicínu, i když jsem chodil za pacienty ve vánici a ve sněhu.

Vaše tři dcery nakonec vystudovaly medicínu. Jak se jim to podařilo?

Nejstarší dcera se pět let nemohla dostat na školu. Nezáleželo na jejích výsledcích, stačilo se podívat, kdo je její otec, a strana řekla, že nemá zájem. Nakonec ji díky známostem přijali do programu ministerstva vnitra, aby studovala medicínu v Bukurešti. Strana si toho vůbec nevšimla, ale když se to komunisté dozvěděli, šli po nich, protože dostala i plné stipendium, které tam odpovídalo platu horníka. Protože jsem nechtěl, aby další dcery čekaly pět let, využil jsem známosti. Nebylo to lege artis, šlo o protekci, ale věřím, že s Boží pomocí.

Každý rok v listopadu si připomínáme výročí pádu komunismu. Mnoho lidí stále pociťuje nostalgii po tomto období. Rozumíte jim?

Ne, a určitě jsem nebyl jediný, kdo se modlil za konec komunismu. Zřejmě jsme museli vyzkoušet, jaké to je, když člověk vezme osud do svých rukou a Boží zákony se ruší. Díky Bohu, že je to už pryč.