Pražský hrad byl v době Rudolfa II. centrem evropské kultury, obchodu i umění. Dokládá to i nový objev přímo ve Vladislavském sále. Archeologové tam našli vůbec nejstarší důkaz o použití vanilky v Evropě.

Když archeologové zkoumali roku 2011 Vladislavský sál, našli tam kromě poztrácených šperků, hracích karet a mnoha dalších drobností v zavážce ze 17. století také spoustu rostlinného materiálu. Všechno to byly malé kousky, které propadly dírami mezi prkny a trámy podlahy a zůstaly tam ležet celé stovky let. Pro kohokoliv jiného by to byl odpad – pro archeology se však jednalo o poklad.

Vladislavský sál totiž za Habsburků v této době sloužil nejen jako slavnostní místo pro bujaré hostiny a dokonce i rytířské jízdní turnaje, nýbrž i jako tržnice (existuje o tom dokonce i dobový důkaz ve formě obrazu), kde se potkávalo zboží určené pro císařský dvůr z celého světa. A rostlinný materiál je unikátním důkazem, co všechno ho tvořilo.

Teď se sice píše už rok 2025, ale analýza stále ještě není dokončená. Podle archeologa Pražského hradu Jana Frolíka se materiálu našlo několik velkých pytlů. „Je to několik tisíc fragmentů, všechno není ještě zpracované,“ uvedl.

Rostlinný materiál starý stovky let se navíc často jen špatně určuje, takže výsledky přicházejí postupně. Novou analýzu vedli experti z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích ve spolupráci s pražskými archeology – a přinesla opravdové překvapení. Zejména v podobě vanilky.

Vanilka a císař

Že se vanilka využívala v Americe, se ví dobře – původní obyvatelé jí ochucovali kakaové nápoje. Jak si ji ale užívali na dvoře císaře Rudolfa II., do jehož doby nález archeologové datují, není zcela jisté. Našel se totiž jen lusk, se kterým se toho dalo dělat dost. V nálezech z Vladislavského sálu se kakao nenašlo, ale to není pro vědce překvapením, tento materiál v prášku staletí ani vydržet nemohl. Podle Jana Frolíka se vanilka využívala zejména jako koření, přičemž se přidávala do nejrůznějších pokrmů – včetně takových, kde by ji dnešní člověk nečekal, například v kombinaci s pepřem.

Je ale jasné, že nalezený lusk pocházel právě z přelomu 17. století. Prokázala to analýza pomocí radiokarbonové metody. Pomohlo i to, že díky podmínkám ve Vladislavském sále se vanilka zachovala ve skvělém stavu. „Poznali jsme to velice snadno, protože ten stav je krásně zachovaný. Protože díky podmínkám ve Vladislavském sále se ten materiál zachoval díky suchu,“ uvedla pro ČT archeobotanička Jitka Irmišová z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity, která je hlavní autorkou studie.

Mlsání na císařském dvoře

Podle Frolíka obsahují nálezy spoustu archeologických důkazů o tom, že dvůr císaře Rudolfa byl opravdu přesně tak kosmopolitní, jak ho zobrazují historické prameny. Císař lačný poznání a prestiže si do svého sídelního města zval vzdělance a vědce (ale i vychytralé podvodníky), se kterými ale do habsburské Prahy mířil i mezinárodní obchod.

Z povahy nálezů to skoro může vypadat, jako by se večerní mlsání na Rudolfově dvoře zase tolik nelišilo od toho, jak tráví večery současná česká rodina. Mezi plody se totiž našlo velké množství podzemnice olejné – neboli oblíbených arašídů (nejstarší nález v Evropě). Ale to nejsou jediné oříšky, které Habsburkové a jejich podřízení převalovali po jazyce i patře. Vědci totiž na podlaze Vladislavského sálu našli i pistácie, fíky, melouny, ale také olivy, kávové zrno a dokonce i muškátový oříšek, jedlé kaštany a několik druhů pepře.

Hlavní rozdíl je v tom, že v 21. století si může tyto pochoutky dovolit v Česku alespoň občas téměř kdokoliv, v 17. století šlo o exkluzivní a velmi drahé zboží, které mohli ochutnat jen ti nejmajetnější – a i pro ně to byla zřejmě jen výjimečná zkušenost. Jak vysoká byla v té době cena vanilky, není známo. „Nevybavuji si, že bych narazil na nějaké záznamy o tom, jaké byly ceníky tohoto zboží,“ doplňuje Frolík. Už z povahy objevu je ale jasné, že si ji mohla dovolit jen elita mezi elitou.

Podle vědců byl Pražský hrad důležitým centrem obchodu s Novým světem. Hlavní vliv v tom měly vazby Habsburků na Ameriku skrze Španělsko, které tehdy ovládali.

„Všechny tyto novinky se na Pražský hrad mohly dostat ze Španělska a jeho držav a hrad tak mohl být prvním místem, kde se s nimi tehdejší společnost mohla setkat. Platí to i pro další exotické novinky – tulipány v Královské zahradě, kasuára, dronte mauricijského a psy z Číny,“ popisují experti ve sborníku Mediaevelia Historica Bohemica z roku 2016.

Dronte mauricijský byl velký nelétavý pták, který je lépe známý pod jinými jmény: dodo nebo také blboun nejapný. Do Prahy se dostal neznámou cestou kolem let 1605–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1608, zřejmě živý. Roku 1609 ho už jako mrtvého zapsali do katalogu Rudolfových vycpanin.

První evropské informace o něm přitom pocházejí teprve z roku 1595, musel být tedy naprostou novinkou a je dost pravděpodobné, že Praha byla úplně prvním místem, kde tohoto tvora mohli obyvatelé Starého světa spatřit. A současně bohužel i jedním z posledních: už roku 1662 ho totiž evropští námořníci vyhubili.

Zdroj: Jiří Mlíkovský, Zoologický exkurs: Dodo císaře Rudolfa II., in: Roelandt Savery. Malíř ve službách císaře Rudolfa II., s. 326.

„Tyto novinky se z Hradu mohly šířit nejprve do blízkého okolí císařského dvora a odtud dále do Čech a dalších zemí Koruny České,“ doplňují autoři této studie, přičemž upozorňují na zajímavý důkaz o tomto šíření exotických tvorů z Hradu, kterým jsou kosti krocana na Hradčanech.

Co se týká právě vanilky, tak podle Frolíka se šířila po Evropě až během sedmnáctého a osmnáctého století.

Další analýza

Zkoumání toho, co všechno prošlo Vladislavským sálem, není ani zdaleka dokončené. Ani rostlinné vzorky ještě nejsou všechny analyzované, takže je možné, že i v nich se možná ještě ukrývá nejedno tajemství, které poodhalí pozadí habsburských kuchyní.

Ještě zajímavější ale může být výzkum, který bude analyzovat zvířecí pozůstatky (hlavně kosti), jež se našly na stejném místě. Jaká exotická zvířata se prodávala na místě, kde dnes čeští prezidenti předávají Řády bílého lva, budou muset vědci teprve popsat.

Podíl.