V jeskyni na Kavkaze našli archeologové zbytky pravěkého artefaktu. Jeho analýza prozradila, že neandertálci, kteří ho s nejvyšší pravděpodobností vytvořili, byli ještě zručnější řemeslníci, než se předpokládalo.
Přibližně před osmdesáti tisíci lety se na Kavkaze odehrál boj na život a smrt. Není sice známý ani jeden aktér tohoto duelu, ale vědci teď popsali nástroj, který v něm hrál zásadní roli. Jde o vůbec nejstarší kostěný hrot kopí nalezený v Evropě.
Archeologové odkryli artefakt už roku 2003 na severním Kavkaze v Rusku. Od té doby předmět objevený společně s řadou zvířecích kostí a zbytkem ohniště zkoumali, teprve nedávno ale pomocí moderních metod, jež má dnes archeologie k dispozici.
Spektroskopie, počítačová tomografie a další mikroskopické techniky pomohly vědcům nejen k dataci artefaktu, ale také díky nim zjistili spoustu zajímavostí přímo o hrotu. Je jisté, že šlo o devíticentimetrový hrot kopí nebo oštěpu vyrobený z kosti zvířete, s nejvyšší pravděpodobností zubra. K ratišti byl připevněný jako lepidlem pomocí dehtu.
Pocházel z doby před sedmdesáti až osmdesáti tisíci lety, což také vědcům naznačuje, kdo tuto zbraň používal. V té době se totiž ještě do Evropy nedostal člověk moderního typu: pronikl tam asi až před 45 tisíci lety. Naopak se ale ví, že v Evropě i v této konkrétní oblasti žili neandertálci, takže právě oni museli být lovci, kteří kopí vyrobili. Přímo v jeskyni Mezmajskaja, kde byl hrot nalezen, se už dříve podařilo najít ostatky tří neandertálců.
Zruční řemeslníci a řada otázek
Není jasné, jestli se kopí používalo jako zbraň pro lov, pro boj anebo pro obojí. Detailní analýza ale prokázala, že když byl tento hrot použitý, narazil na něco velmi tvrdého, zřejmě na jinou kost. Zanechalo to na něm typické prasklinky, jež jsou s tímto typem nárazu spojované. Použit byl zřejmě jako nový – žádné další známky opotřebení na něm totiž výzkum neodhalil.
Nález hrotu podle autorů vyvrací starší teorie, podle nichž neandertálci nikdy nepokročili technologicky za kamenné nástroje. Naopak tento objev prokazuje, že neandertálci byli schopni plánovat dopředu, a to nejen při výrobě nástroje, ale i při způsobu jeho použití.
Nález ale vyvolává i zásadní otázku: Proč je tento unikátní? Pokud neandertálci používali kostěné hroty oštěpů k ulovení kořisti, proč se jich zachovalo tak málo? A je možné, že se vědcům podařil objev jednoho z nejstarších využití zvířecí kosti pro výrobu loveckého nástroje neandertálci?
Autoři předpokládají, že většina kostěných nástrojů se za desítky tisíc let prostě rozpadla. Nemají ani zdaleka takovou trvanlivost jako kamenné, mnohem snadněji se poškodí a více trpí podmínkami prostředí – přes svou tvrdost a pevnost je to pořád „jen“ organický materiál.
