Autor celosvětových bestsellerů Dan Brown se rozhodl v novém románu Tajemství všech tajemství odhalovat záhady v kulisách Prahy. Není prvním – světoznámým – autorem, který se při psaní fikce nechal inspirovat českým hlavním městem, případně jinými místy Česka. Umberto Eco například psal o pražském hřbitovu, Simon Mawer o vile Tugendhat a Shakespeare o českém moři.
Novinka Dana Browna Tajemství všech tajemství se začne prodávat 9. září. „V Praze byl několikrát, knihu, která by se odehrávala v české metropoli, jsme netrpělivě očekávali několik let a jsme šťastni, že je konečně tu,“ uvedlo k románu nakladatelství Argo.
Organizace Prague City Tourism doufá, že umístění nové záhady do pražského centra přitáhne návštěvníky, kteří budou mít zájem dozvědět se víc o historii a kultuře hlavního města. S reálnými místy mají fikci propojit například chystané tematické vycházky. A příběh vychází zároveň i jako audiokniha načtená Alešem Procházkou.
V Brownově románu čekají čtenářům už známého hrdinu, profesora symbologie Roberta Langdona, honičky „přízračným světem futuristické vědy i prastaré mytologie“. Tajemství všech tajemství se tak přidá mezi tituly, jejichž autoři se více či méně inspirovali Prahou, respektive českými lokacemi a historií.
Pražský hřbitov Umberta Eca
Italský spisovatel Umberto Eco nastavil sám sobě vysokou laťku už svým pozdním debutem. Historická detektivka Jméno růže se po vydání v roce 1980 stala celosvětovým bestsellerem. Ve své prvotině, stejně jako v dalších titulech, zúročil Eco hluboké znalosti historie, filozofie a sémiotiky. V roce 2010 přivedl čtenáře také na Pražský hřbitov (Il cimitero di Praga). Ústřední postavou příběhu odehrávajícího se v devatenáctém století učinil cynického podvodníka, kterého si najímají tajné služby z celé Evropy s cílem osnovat spiknutí a atentáty.
Název románu Pražský hřbitov souvisí s židovským hřbitovem v centru Prahy, do něhož hlavní hrdina zasadí spiklenecké jezuitské setkání, z něhož se rázem stává spiknutí židovské. Podvržená zpráva následně začne žít vlastním životem. Do hry pak vstoupí Protokoly siónských mudrců i ruští špioni.
Všechny postavy románu, kromě té hlavní, skutečně existovaly, napsal Eco v dopise čtenářům zveřejněném nakladatelstvím Argo. „Jediná fiktivní postava novely se stává autorem výmyslů a spiknutí, to vše na pozadí výjimečného ‚coup de theatre‘ (překvapivého zvratu), podzemních stok plných mrtvol, lodí, které explodují v oblasti soptícího vulkánu, opatů ubodaných k smrti, notářů s falešnými vousy, hysterických satanistek a černých mší,“ psal Eco.
Ve svém vzkazu se také vymezil proti Brownovým knihám, rovněž si pohrávajícím s historií a mysterii. Konkrétně Eco podotkl, že v případě Pražského hřbitova očekává i čtenáře, kteří „nemají ani zdání, že všechny tyhle věci se ve skutečnosti staly, nevědí nic o literatuře devatenáctého století, a jsou proto těmi, kteří berou vážně dokonce Dana Browna. Ti se sadistickým potěšením ocení děj knihy jako snůšku perverzních výmyslů“.
Pražské orgie Philipa Rotha
V polovině osmdesátých let vyšla novela Pražské orgie (The Prague Orgy). Americký spisovatel Philip Roth vycházel při psaní z vlastních „neobyčejných“ zážitků. I po nástupu normalizace jezdil ze Západu do Prahy a scházel se s tehdy zakázanými českými autory. Seznámil se tak osobně s Milanem Kunderou či Václavem Havlem, zajímal se ale i třeba o tvorbu Franze Kafky, o němž tvrdil, že ho žádný jiný literát tak neovlivnil.
A když ho po roce 1976 odmítl komunistický režim do Československa pustit, poskytoval podporu literátům za železnou oponou , a to i v dalších zemích takzvaného východního bloku. Inicioval peněžní pomoc pro zakázané autory nebo podněcoval překlady jejich děl do angličtiny.
V Pražských orgiích do hlavního – tehdy – československého města přijíždí spisovatel Nathan Zuckerman čili Rothovo alter ego. Záměrem jeho cesty je vyzvednout rukopis autora zavražděného nacisty. Pražská návštěva je pro něho bizarním střetem s totalitou. Je svědkem toho, jak nemožnost sebevyjádření, vytváření imaginárního světa na papíře, přivádí pražské intelektuály k vytváření třeštivě groteskního, divadelního světa ve skutečnosti, upřesňovalo vydavatelství Mladá fronta k českému vydání knihy.
Zuckerman se tak ocitá mimo jiné na dekadentním večírku, kde umělci umlčovaní mocí naplňují heslo „čím méně svobody, tím více se souloží“. Roth přiznával, že rád píše o sexu, a vysloužil si nejen tím nálepku kontroverzního autora. Zemřel v roce 2018, nedožil se tak premiéry filmových Pražských orgií, které podle jeho předlohy a svého scénáře natočila Irena Pavlásková.
Skleněný pokoj ve vile Tugendhat
Odkazy na Československo lze vystopovat i v další Rothově tvorbě, třeba v románu Profesor touhy, nicméně za beletristickou reklamu na českou historii se dá považovat především britský prozaik Simon Mawer. Ten totiž české reálie vytěžil hned ve třech titulech.
Tím nejznámějším nejen pro tuzemské čtenáře je Skleněný pokoj (The Glass Room), za nějž byl Mawer nominován na Bookerovu cenu za rok 2009, významné ocenění pro autory fikce publikované ve Spojeném království nebo Irsku. V románu vystihl pohnuté osudy brněnské funkcionalistické vily Tugendhat a jejích majitelů.
„Už v době svého vzniku to byla stavba budoucnosti,“ prohlásil Mawer u příležitosti premiéry filmu, který podle jeho předlohy natočil později Julius Ševčík. Československo v čase výstavby dnes funkcionalistické památky, tedy na konci dvacátých let minulého století, označil britský literát za „zemi plnou naděje“. Zdůrazňoval ovšem, že příběh Skleněného pokoje je fikce.
Na Moravu se Mawer podíval už předtím v knize Mendelův trpaslík (Mendel’s Dwarf) o slavném otci genetiky. A jeho definitivně poslední prozaický počin z roku 2018 se pro změnu věnuje pražskému jaru, které příběhu o událostech roku 1968 dalo i název (Prague Spring). Konec politického a společenského uvolnění pod pásy tanků sleduje skrze postavu tajemníka britské ambasády a dvou studentů Oxfordu. Román byl anoncován jako „napínavý příběh o sexu, politice a zradě“.
Atentát na Heydricha podle Bineta
Když se laureátem jednoho z nejvýznamnějších francouzských literárních ocenění Goncourtovy ceny (za debut) stal za rok 2010 Laurent Binet, přitáhlo to zvýšenou pozornost i českých čtenářů. Vítězná kniha HHhH pojednává totiž o zastupujícím říšském protektorovi Reinhardu Heydrichovi.
Záhadný název knihy HHhH se odvolává na akronym Himmlers Hirn heisst Heydrich (Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich), jak prý nacistického pohlavára označovali příslušníci SS. Román, zkoumající vztah mezi realitou a fikcí, líčí operaci Anthropoid, jejímž – nakonec naplněným – cílem byla likvidace Heydricha, a následky atentátu, včetně vypálení Lidic.
Bineta, učitele francouzštiny na pařížském předměstí, zaujal příběh československých parašutistů vysazených na území protektorátu už v dětství. Proto se také rozhodl absolvovat náhradní vojenskou službu na Slovensku, kde učil francouzštinu slovenské důstojníky. Od devadesátých let jezdil do Prahy a mnohokrát se podíval do krypty v chrámu sv. Cyrila a Metoděje, která se stala dějištěm posledního odporu československých výsadkářů. „Návštěva krypty mě velmi dojala a byla jedním z impulsů k napsání knihy,“ přiznal Binet.
Young-adult z umělecké školy
Praha se dostala také do young adult příběhu od Američanky Laini Taylorové. Dcera kostí a dýmu je první dílem trilogie. Hlavní hrdinka se jmenuje Karou a studuje na pražské umělecké škole. Ani své nejlepší kamarádce Zuzaně nesvěří tajemství, že ji vychoval čaroděj a skrze portál je ve spojení s mytickými stvořeními. Z Prahy se tak čtenáři dostanou do paralelního vesmíru, kde se řeší válka mezi serafíny a chimérami.
Autorka inspiraci pro příběh čerpala při návštěvě Prahy v roce 2005, kdy se s manželem ubytovali poblíž Týnského chrámu a devět dní „kreslili, jedli knedlíky a nakupovali loutky“. Původně měl být místem inspirace New York a výsledkem upíří fantasy. Jenže mezitím se celosvětovým hitem stala sága Stmívání, takže z nápadu sešlo. Praha prý autorce učarovala „gotickou atmosférou“ a „bludištěm uliček“.
Romantická hospůdka
Příznivci romantické literatury by mohli docenit novinku anglické autorky Julie Caplinové, která v sérii Romantické útěky nabízí příběhy z různých míst. Po Kavárně v Kodani, Pekárně v Brooklynu, Hradu ve Skotsku či Čajovně v Tokiu tak přibyla i Hospůdka v Praze , v níž čeká láska na stážistku v pražském pivovaru Annu. „Zamilovala jsem se do českého piva, do atmosféry v hospodách, do celé té kultury,“ vysvětlila Caplinová v rozhovoru pro Události, komentáře.
Nicméně zatímco obálka českého vydání, stejně jako anotace nakladatelství Grada, akcentuje napojení romantického příběhu na zlatavý mok, originální kniha, včetně popisku, sází na kouzlo staré Prahy. Místo půllitru na pozadí podzimních Hradčan nabízí zasněžený Karlův most.
A do Čech se literárně vydala i nekonvenční francouzská autorka devatenáctého století George Sandová. Titulní postavu románu Consuela, osiřelou nadanou zpěvačku, vyslala mimo jiné také na hrad na Šumavě.
Husitské fantasy
Pomineme autory slovenské a také německojazyčné, kteří za historicky daných okolností měli k českým zemím blízko, a buď v nich přímo žili, nebo opakovaně pobývali (jako třeba autor románu Golem Gustav Meyrink z okruhu německy píšících pražských spisovatelů).
Od polských sousedů lze zmínit Andrzeje Sapkowského, proslulého ságou Zaklínač. K jeho dílům ale patří rovněž Husitská trilogie a v této historické fantasy se těžko mohl vyhnout českým reáliím. V příbězích se tak objevují skutečné osoby a místa oné nábožensky bouřlivé doby, jako Jan Žižka, Jan Roháč z Dubé nebo bitva u Tachova a rovněž středověká Praha.
Z polského pohledu na české dějiny nelze nezmínit ještě Gottland. Literárními reportážemi – přinášejícími nezatíženou reflexi českých „fenoménů“ dvacátého století, od podnikatelského klanu Baťů po několikanásobného zlatého slavíka Karla Gotta – se tuzemským čtenářům poprvé představil čechofil Mariusz Szczygiel. Kniha se dočkala mnoha dotisků a také překladů do dalších jazyků a autorovi přinesla ocenění za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.
Shakespeare přisoudil Čechám moře
Sapkowski věděl, o čem píše, když líčil (husitské) Čechy, což není zdaleka jisté u dalších dvou velkých literárních jmen. Jedním z nich je alžbětinský dramatik William Shakespeare. V divadelní hře Zimní pohádka děj posunul částečně do Čech (v originále Bohemia), ovšem Čechům přisoudil moře.
„S českým mořem a pobřežím se shakespearovské bádání vyrovnávalo po celá staletí a dospělo k závěru, že se buď Shakespeare mýlí a jeho české pobřeží je pustou neznalostí, nebo Čechy moře skutečně mají a všem kromě Shakespeara a Greena (autora rytířského románu, který posloužil jako předloha hry) to uniklo,“ podotkl překladatel a shakespearolog Martin Hilský k tomuto geografickému nonsensu.
Holmes a český král
A britský spisovatel Arthur Conan Doyle nechal Sherlocka Holmese vyšetřovat ve stejnojmenné povídce skandál v Čechách. Nicméně navzdory názvu se děj v Čechách neodehrává, pouze se s delikátní záležitostí na geniálního detektiva obrátí Wilhelm Gottsreich Sigismond von Ormstein, velkovévoda z Cassel-Felstein, což je – český král. Tím ovšem v roce 1891, kdy povídka vyšla, byl ve skutečnosti František Josef I.
Zasnoubení smyšleného panovníka se skandinávskou princeznou by mohl nepříjemně pošramotit někdejší románek s operní pěvkyní, která si schovala vzájemnou korespondenci. Část důležitého důkazu je napsaná na „papíru z Čech“, přičemž Holmes určí, že list byl vyroben v Chebu. Tam papírna opravdu fungovala, v roce 1904 vyhořela a později ji zatopila voda při napouštění přehrady Skalka.
