WOH G64 leží asi 160 tisíc světelných let od Země a dlouhodobě patří mezi největší známé červené veleobry. Odhady jejího poloměru – závislé na modelování teploty a svítivosti – hovoří o hodnotách přesahujících 1 500 poloměrů Slunce. U takto extrémních hvězd je však třeba mít na paměti, že jejich rozměr není ostrá „pevná“ hranice. Rozsáhlá, řídká a často prachem obalená atmosféra totiž ztěžuje přesné určení skutečného fyzického povrchu.
Červení veleobři představují závěrečnou fázi vývoje hvězd o hmotnosti přibližně osm až třicetkrát vyšší než Slunce. V jejich nitru probíhá ve vrstvách kolem jádra postupné spalování stále těžších prvků. Vnější obálky se přitom dramaticky rozpínají a hvězda nabývá obřích rozměrů. Tato etapa je zároveň výrazně nestabilní: hvězdy mění jas, spektrum, vyvrhují hmotu do okolního prostoru a obklopují se složitými obaly plynu a prachu.
Právě u WOH G64 zaznamenaly přístroje v letech 2013 a 2014 výrazné změny. Zdálo se, že hvězda zesvětlala a její spektrum se posunulo směrem k vyšším teplotám. Tým vedený Gonzalem Muñozem-Sanchezem z Národní observatoře v Aténách dospěl k závěru, že by mohlo jít o přechod z fáze červeného veleobra do stadia žlutého hyperobra: velmi vzácné a krátkodobé evoluční fáze, která může u některých hmotných hvězd předcházet kolapsu jádra a následné supernově.
Ve studii zveřejněné na serveru arXiv autoři hovoří o „náhlém přechodu do krátce trvající evoluční fáze“. Zvažují přitom dvě možná vysvětlení: částečné odvržení rozšířené obálky během fáze společného obalu v binárním systému, nebo návrat do klidnějšího stavu po mimořádně silné erupci, která mohla trvat déle než 30 let.
Podle jejich analýzy došlo ke zvýšení efektivní teploty, zmenšení odhadovaného poloměru přibližně na 800 poloměrů Slunce a ke změnám ve spektrálních znacích atmosféry. Zároveň identifikovali přítomnost horkého průvodce, tedy druhé hvězdy v binárním systému, která s rozepjatým obrem interaguje. Právě tato interakce mohla výrazně ovlivnit pozorované vlastnosti systému.
Možná je to úplně jinak
Jenže další pozorování přinesla docela jiný obraz. Astronomové Jacco van Loon z Univerzity v Keele a Keiichi Ohnaka z Univerzity Andrése Bella sledovali mezi listopadem 2024 a prosincem 2025 hvězdu WOH G64 pomocí Velkého jižního afrického dalekohledu (Southern African Large Telescope, SALT). Jejich výsledky, zveřejněné v lednu 2026 v odborném časopise Královské astronomické společnosti (Monthly Notices of the Royal Astronomical Society), odhalily v atmosféře hvězdy výrazné molekulární absorpční pásy oxidu titaničitého (TiO).
To je zásadní detail. Molekuly TiO jsou typickým znakem chladných hvězd spektrální třídy M, tedy právě červených veleobrů. Při vyšších teplotách odpovídajících žlutým hyperobrům se tyto molekuly v atmosféře nemohou stabilně vyskytovat.
„Někteří tvrdili, že se WOH G64 proměnila ve žlutého hyperobra, což by mohlo signalizovat evoluci po fázi červeného veleobra směrem k supernově,“ uvedl van Loon. „Naše nová spektra však ukazují nejen přítomnost horkého průvodce, ale také jasné absorpční pásy TiO. To znamená, že WOH G64 je v současnosti červeným veleobrem a možná jím nikdy nepřestala být.“
Podobné situace nejsou v astrofyzice výjimečné. Masivní hvězdy mohou vykazovat dramatické změny jasu i spektra, aniž by to nutně znamenalo zásadní evoluční přerod.
Van Loon i Ohnaka přitom souhlasí, že WOH G64 pravděpodobně skutečně tvoří binární systém. Interakce mezi oběma hvězdami může výrazně komplikovat okolní prostředí: například změnami ve ztrátě hmoty či v rozložení prachu. Takové procesy mohou dočasně měnit pozorované spektrum a vytvářet dojem „posunu“ do jiné teplotní třídy, aniž by hvězda skutečně prošla hlubokou strukturální proměnou.
Rozlišit mezi skutečným evolučním přechodem a složitou kombinací nestability, ztráty hmoty a binárních interakcí je u takto extrémních objektů mimořádně obtížné. Klíčem bude dlouhodobé a systematické sledování. Teprve vývoj v dalších letech ukáže, zda WOH G64 skutečně směřuje k zásadní změně své vnitřní struktury, nebo zda její „podivnosti“ představují pouze další kapitolu v bouřlivém životě červeného veleobra.
Jisté je zatím jediné: tento výjimečný systém zůstává laboratoří, v níž lze v přímém přenosu studovat závěrečné fáze vývoje velmi hmotných hvězd. A právě to z něj činí jeden z nejzajímavějších objektů současné hvězdné astrofyziky – bez ohledu na to, zda se blíží supernově, nebo nás ještě dlouho bude překvapovat svou proměnlivostí.
Video: Chceme trefit Měsíc, možná přepíšeme učebnice o vesmíru, říká Kapoun
Zdroj: Nature Astronomy, ScienceAlert, Monthly Notices of the Royal Astronomical Society
