Vyrobili jich málo, do dnešních dnů přežila jen hrstka. Tatra 77 patří mezi ikonické veterány, které dovedou zaujmout i ve společnosti celkově známějších modelů Bugatti nebo Mercedes. Nepřekvapí, že se jedna objevila i na nedávné veteránské výstavě Retromobile v Paříži, kde rovnou hledala zájemce. Má zajímavou historii a prodat se může klidně za pořádnou sumu.
Mezi placatými supersporty, závodními formulemi nebo prvními Porsche 911 působí Tatra 77 uprostřed pařížské veteránské výstavy Retromobile jako zjevení. Černá více než pětimetrová limuzína stála na stánku pražského prodejce Auto Veteran Company (AVC) českého sběratele klasických aut a obchodníka Iva Smutného. Ačkoliv na tabulce u auta stojí „cena na dotaz“, prodejce ji sdělit veřejně nechce.
„Obecně však lze říct, že T77 se pohybují kolem milionu eur,“ dodává alespoň neurčitě. Sběratel automobilů Tatra, který navíc v garáži jednu T77 má, Pavel Kasík říká, že auta v dobrém stavu nebo po slušné renovaci s alespoň částečně doložitelnou historií by měla na podobné částce začínat, mělo by se zkrátka jednat o jakousi spodní hranici.
„Tatra 77 je specifické auto a zajímá se o něj jen velmi úzká klientela. Když se najdou dva kupci, cena může výrazně poskočit, ale pokud je zájemce jen jeden, licituje se hůř,“ popisuje své poznatky.
„Zatímco Bugatti, Ferrari nebo kompresorové Mercedesy, tedy obecně známé a slavné vozy, si koupí široké spektrum sběratelů, kteří mají dostatečné či neomezené prostředky, T77 má zvláštní auru. Jde o zajímavou, známou, velmi avantgardní, možná jednu z nejavantgardnějších značek na světě, ale právě proto se o ni zajímá specifická hrstka nadšenců, obvykle významná muzea či lidé z umělecké sféry,“ vysvětluje Kasík.
Dodává také, že obecně trh s veterány v poslední době, vzhledem k politickému i ekonomickému dění ve světě, poněkud ochladl. Zájemci více váhají, do čeho peníze investovat, celkově se prodává méně než před pár lety.
Tato konkrétní černá T77 byla vyrobena v roce 1935 a podle Kasíka jde o jedno z mála slušně zdokumentovaných aut svého druhu. Byla určena pro firmu Polický-Popper, která vznikla fúzí podniků obou průmyslníků počátkem 30. let. Zatímco Popper se věnoval v Chrudimi výrobě luxusní obuvi, František Polický měl v Jaroměři koželužnu, která dodávala useň i tehdejším automobilkám.
Právě jemu podle Pavla Kasíka nakonec T77 patřila. „Mimochodem, Tater měli více, později si ještě pořídili T77A a T87,“ říká historik a sběratel, který zajímavě popisuje i osudy obou průmyslníků.
„B. L. Popper byl židovského původu, jeho část společnosti tak po roce 1939, včetně veškerého majetku, „arizovali“ a celou společnost přejmenovali na Polický-Rieker A.G. Po znárodnění v roce 1945 se závod v Chrudimi přejmenoval a změnil výrobní program. Firma Eva, později Evona, dodnes vyrábí punčochové zboží. V roce 1948 znárodnili i firmu Františka Polického a sloučili do národního podniku Kůže Jaroměř. Dosud funguje společnost Reko, která vyrábí pásové řemeny a navázala na tradici původní Polického společnosti,“ popisuje Kasík, který s autorským týmem připravuje pod záštitou NTM v Praze vydání souborné publikace o T77, včetně registru všech vyrobených vozů.
Na typ T77A, tedy pozdější modernizaci proudnicové tatrovky, byl v roce 1938 přestavěný i tento vůz výrobního čísla 23038. Nebylo to v minulosti nic ojedinělého, chovali se takto třeba i majitelé bugatek či dalších dnech sběratelsky velmi ceněných aut.
„Tyto úpravy se sice občas prováděly amatérsky, ale někdy se vozy rekonstruovaly i v továrně. Že je to tento případ, mě přesvědčuje fakt, že v Tatře vozu dali i nový výrobní štítek,“ vysvětluje Pavel Kasík. „Typická úprava, kterou Tatra prováděla, byla výměna motoru. Místo třílitru auto osadili 3,4litrovým motorem, což byl také případ tohoto exempláře,“ vysvětluje dále.
Původně měl vůz vzduchem chlazený osmiválec výkon 44 kW, i tak ale díky aerodynamické karoserii uměl jezdit až 145 km/h. Po modernizaci a zvětšení motoru se výkon zvýšil na 55 kW.
Historii auta má zdokumentovanou i prodejce AVC, podle něhož byla tatrovka během komunistického vládnutí v Československu ukrytá a našla se až v 90. letech blízko Bratislavy. Následně několikrát změnila majitele, koupil ji obdivovatel vozů Tatra z Vídně a v roce 2000 se dostala do USA. O devět let později ji pak koupil sběratel z Prahy, který nechal tatrovku zrenovovat. Práce trvaly deset let.
„Současný majitel už ji jednou v Paříži vystavoval, ale tehdy auto bylo matně černé. Vůz prošel očištěním od nepůvodních prvků a zakonzervován. Byla mu navrácena i původní podoba přídě modelu T77,“ podává další informace Kasík. Následovala zmíněná renovace do současné podoby, kterou podle Kasíka provedli v Kopřivnici. Teď je tedy černá T77 s větším motorem na prodej. „Tento exemplář je obstojně renovovaný a poměrně původní. Kdo by ji chtěl mít dokonalou, prostor tu ještě je, jde ale celkově o slušný a zajímavý kus,“ přidává své hodnocení sběratel.
Autor fotografie: Tatra
Historie Tatry 77
5. března 1934 se v Praze představila Tatra 77, první kopřivnický model s proudnicovou karoserií, na níž pracoval i legendární konstruktér Hans Ledwinka. Bylo to rovněž první auto z Kopřivnice, které dostalo ocelovou polosamonosnou karoserii. Ta měla na délku přes 5,1 metru a uvnitř ukrývala místo pro šest cestujících.
Vzadu byl umístěný vzduchem chlazený osmiválec s třílitrovým objemem o výkonu 44 kW. I tak byla maximální rychlost 145 km/h. Auto stálo 80 tisíc korun, to byly na polovinu třicátých let astronomické peníze.
Modernizace T77A přijela už v roce 1935 a ještě prodloužila proudnicovou karoserii. Objem motoru se zvětšil na 3,4 litru a výkon stoupl na 55 kW. Výroba skončila v roce 1938, dohromady vzniklo 255 kusů tohoto vozu.
Hodnotu zvyšuje i fakt, že jde o jeden z pouhých 25 existujících kusů T77. Celkem jich mezi lety 1934 a 1938 vzniklo jen 255, a to včetně již několikrát zmíněné modernizace s písmenem A.
Připomenout můžeme i prodej jiné Tatry 77, konkrétně exempláře z roku 1934, která se před dvěma lety prodala v USA tehdy v přepočtu za 8,64 milionu korun. Aukční síň RM Sotheby’s přitom odhadovala cenu až čtyřikrát vyšší. Už jen proto, že auto prošlo zdlouhavou renovací, která údajně vyšla na milion dolarů. I proto se autu přezdívalo „Milion Dollar Tatra“.
Jenže právě ona renovace, při níž byla spousta dílů vyměněna, nesprávně nově vyrobena a mnohé zásadní prvky se odstranily, vůz podle expertů spíš podstatně znehodnotila a v budoucnu bude vyžadovat profesionální renovaci. Auto přišlo například o odsouvací střechu a mnohé ovladače, změnilo i barvu čalounění a interiéru.
