Interview ČT24 s Davidem Černým (zdroj: ČT24)
Jméno Davida Černého patří ve veřejném prostoru momentálně k těm skloňovaným. Stále ještě neutichla debata ohledně rozměrných plastik motýlů-stíhaček, které vytvořil pro obchodní dům v centru Prahy a které někteří odborníci označují za kýč. Zároveň se výtvarník svým podpisem přidal k signatářům výzvy mířící kriticky na instituce a ceny české výtvarné scény. Své důvody rozebral jako host Interview ČT24.
„Trochu zpětně lituju, že jsem nešel na ČVUT a neudělal si pár ročníků kybernetiky,“ přiznává David Černý, jeden z nejvýraznějších současných výtvarných umělců. Byl by prý rád, kdyby jeho dcera vystudovala „tvrdý obor“, aby se něco naučila, a „pak si může klidně dělat umění“.
Na dnešním studentském uměleckém prostředí mu mimo jiné vadí levicová orientace. „Prohlásit o sobě v roce 1999 nebo 2005, že jsem levicově smýšlející, to by bylo skoro na přes držku. Že se to dneska rozdmýchává a začíná stoupat, je děsivé,“ říká.
Ke vzdělávání k umění se vyjádřil i podpisem pod nedávnou výzvu necelé stovky – nejen výtvarných – umělců, kteří nesouhlasí se současnou podobou Akademie výtvarných umění, Národní galerie i výtvarné Ceny Jindřicha Chalupeckého. Vadí jim nedostatečná spolupráce s českými umělci či aktivistické tendence a žádají změny. Vedení kritizovaných institucí a organizátoři ocenění námitky odmítají.
Dejte Chalupeckého cenu všem Čechům, radí Černý
Cenu Jindřicha Chalupeckého obdržel David Černý v roce 2000 – mimo jiné v roce, kdy se na Žižkovské věži v Praze objevila jeho nadživotní mimina. Podporovatelům aktuální výzvy, včetně Černého, vadí, že současná podoba porušuje stanovy zakladatelů, k nimž patřil Václav Havel či Theodor Pištěk. „Chalupeckého cena je z mého pohledu naprosto devalvovaná,“ říká. „Mělo to být ocenění pro mladé umělce, pro české umělce, ocenění, které bude pomáhat laureátovi se dostat do viditelnější sféry. Pro mladého umělce, který začíná.“
V roce 2020 se finalisté tehdejšího ročníku dohodli, že nikdo nevyhraje, protože Chalupeckého cena není „trofejí jednoho laureáta či laureátky“ a porovnání v umění „nemá smysl“. Této filozofie se drželi i nominovaní umělci v následujících ročnících, kdy vítězem jsou tedy všichni. Loni pořádající Společnost Jindřicha Chalupeckého také rozhodla, že ruší věkový limit – do té doby byla nominace omezena věkem pětatřiceti let.
„Je to smutné, rozpadla se z toho ta soutěživost, která je pochopitelnou součástí, dávám-li ocenění,“ míní Černý. „Možná že by bylo rozumné, kdyby si ji zasloužili všichni, kteří se přihlásí, popřípadě všichni, kteří se ani ještě nestačili přihlásit, anebo možná všichni obyvatelé České republiky. A do toho by bylo asi dobré započítat i zvířata,“ dodává ironicky.
Umění neučí respektované osobnosti
Pohledu na současné nastupující výtvarné umělce se týká i kritika Akademie výtvarných umění. Výzva tvrdí, že tato pražská škola studenty vede v duchu „aktivistických tendenčních ideologií“. Kritizuje také výběr vedoucích ateliérů a absenci „klasického zaměření“.
Rektorka AVU Maria Topolčanská v reakci na výtky mluvila v Událostech, komentářích o mezigeneračním nepochopení. Generační spor zmiňuje rovněž ředitelka další kritizované instituce – Alicja Knastová z Národní galerie.
Události, komentáře: Maria Topolčanská a Michael Rittstein o výzvě umělců (zdroj: ČT24)
„Můj názor je, že to není spor generací. Když jsme byli v devadesátých letech na škole, taky existoval samozřejmě spor generací, ale profesoři na té škole – a teď řeknu něco úplně šíleného – i Knížák byl pořád vlastně mistr. Byť s ním mám nekonečný konflikt,“ namítá Černý. Kupříkladu v roce 2000 odmítl Černý převzít Chalupeckého cenu v Národní galerii, dokud Knížák neodejde z jejího vedení. Nyní se podpisy obou sešly pod výzvou.
„Lidé, kteří učili na školách, byli fantastičtí profesionálové ve svých oborech. A to poslední, co by je zajímalo, byl třeba plat. Bojím se, že dneska je spousta lidí na těch školách právě kvůli platu. A mám velké pochybnosti, kdo dneska učí, zda ty nejrespektovanější výtvarné osobnosti,“ vysvětluje svůj pohled na současnou AVU Černý.
Marginální žirafa
Nicméně kritika mířící na Národní galerii a její prezentaci současného českého umění se týká i díla respektované konceptuální umělkyně z generace čtyřicátníků Evy Koťátkové (mimochodem rovněž laureátky Chalupeckého ceny).
Signatářům výzvy se nezamlouvá, že Česko na současném bienále umění v Benátkách, která je prestižní výtvarnou akcí, zastupuje její projekt inspirovaný první žirafou v pražské zoo. Podle galerie nahlíží příběh „ze současných ekologických a dekoloniálních perspektiv“. „Nevidím zásadnější impakt. Toto je marginální záležitost. Důležitějších témat je dneska k řešení nekonečno, takže to, co tam je, je nezajímavé,“ říká Černý.
Trigy na Národním divadle také nevadí
Nelíbí se mu rovněž výstavní politika Národní galerie týkající se současného umění. Přední česká výtvarná instituce podle něho výstavy především přejímá, místo aby kurátorsky připravovala vlastní projekty.
Černého práce ale také budí často diskuse. Nejnověji, když pro pražský obchodní dům Máj, který je kulturní památkou, vytvořil dva několikametrové motýly, jejichž trupy odkazují ke stíhačkám spitfire. Podle autora jsou tyto pohyblivé plastiky poctou československým stíhacím pilotům, kteří sloužili v britském Královském letectvu (RAF).
Černého objekty kritizovali někteří odborníci. Například Klub Za starou Prahu návrh označil za kýč. Výtvarník uvedl, že podobu plastik konzultoval s autory původní budovy. Pražští památkáři umístění motýlů na Máj povolili na jeden rok.
V Interview ČT24 použil Černý k vysvětlení idey své plastiky na Máji srovnání se sousoším na nedalekém Národním divadle. „Na střeše Národního divadla jsou trigy, římský ekvivalent dnešního tanku. Nikdo se neptal, proč Šaloun dělal vojenské trigy, a nikdo dneska nebude říkat, ježíšmarjá, vždyť na tom Národním divadle je hrozný kýč. Takže pro mě je nepochopitelný argument, proč jsou vojenská letadla na Máji,“ uzavírá.
