Belgičtí archeologové dokázali díky novým vědeckým metodám lépe popsat příběh kojence, jehož tělo našli pod podlahou veřejného domu.

Mrtvé dítě leželo jen několik desítek centimetrů pod podlahou. Když někdy ve 14. století zemřelo, nebyly mu ani čtyři měsíce. Archeologové ho objevili roku 1998 v belgickém městě Aalst, když tam při rekonstrukci náměstí narazili na zbytky středověkého nevěstince. A právě pod ním byl mrtvý kojenec.

Vědce tento nález zaujal, něco takového pro ně bylo zcela neznámé, ale neměli technologii, která by jim o objevu řekla víc. Jejich čas nadešel až o dvě desítky let později, když už moderní technologie může využívat nástroje, jako je analýza stovky let staré DNA nebo rozbor stabilních izotopů, který umí prozradit, čím se kdysi zkoumaný člověk živil.

A tak se na belgičtí archeologové a historici mohli k objevu, jenž byl od té doby bezpečně uložený v depozitáři, vrátit. Pokusili se využít všech dostupných archeologických technologií, aby určili příčinu smrti dítěte a pokusili se tak alespoň částečně odvyprávět příběh jeho i nevěstince.

Ignorované, vytěsňované a všudypřítomné

Prostituce byla ve středověku běžná. Přesto se toho o ní moc nevědělo, dobové zprávy se většinou věnovaly jen těmto domům, jejich majitelům, ale osudy žen, které se v nich věnovaly „nejstaršímu řemeslu“, většinou zůstávaly neznámé.

Středověk byl v Evropě svědkem paradoxu: prostituce byla současně odsuzována a stejně všeobecně tolerována. Technicky vzato se považovala za hřích, protože se odvíjela od smilstva, ale církev i ostatní důležité společenské instituce ji uznávaly jako nutné nebo menší zlo. Argumentem bylo, že mladí muži si vzhledem k lidské povaze budou vyhledávat sexuální vztahy, bez ohledu na jakékoliv zábrany.

A tak prostituce sloužila k ochraně „vážených“ měšťanek před sváděním, a dokonce znásilněním. Například roku 1358 Velká benátská rada prohlásila, že prostituce je „pro svět naprosto nezbytná“. Církev neváhala prostituci odsoudit jako morálně špatnou, ale současně zní zněly i hlasy jako svatý Augustin, který tvrdil: „Vymýtíte-li prostituci ze společnosti, zneklidníte vše kvůli chtíčům.“

Obecná tolerance k prostituci byla většinou váhavá a řada významných členů církve vyzývala prostitutky k nápravě, ať už sňatkem, nebo tím, že se stanou jeptiškami. Takové útočiště například vybudoval v druhé polovině patnáctého století v Praze kazatel Jan Milič z Kroměříže – na dnešní Bartolomějské ulici pomohl najít nový život asi dvěma stovkám bývalých prostitutek.

O životě těchto žen ale ví historie jen málo. Nejčastěji se o nich v dobových záznamech psalo v souvislosti s potraty nebo infanticidou, jinak se pozornost zaměřovala spíše na slavné kurtizány, které se stýkaly s mocnými muži. O tom, jak prostitutky řešily nechtěná otěhotnění, která nutně musela při jejich práci vznikat, ale věda příliš neví, archeologické důkazy totiž moc nepomáhají, už jen proto, že se nevěstince většinou ani nedaří identifikovat.

Příběh jednoho domu

Belgičtí vědci ale měli štěstí. Veřejný dům, který zkoumali, totiž byl označen jako nevěstinec i v písemných záznamech. A navíc i jeho vybavení velmi dobře odpovídalo tomu, co se o takových zařízeních ví.

Vybavení belgického příkladu bylo poměrně luxusní, uvnitř se našla kvalitní keramika a hezké spony do vlasů. „Z dosavadních výzkumů vyplývá, že nevěstince byly často poměrně luxusně vybaveny, aby přilákaly mužskou klientelu,“ konstatovali autoři.

Klíčovým důkazem, jaká byla funkce dvoupokojové stavby, byly ale dvě vany, jejichž zbytky byly nalezené. „Ty ve středověku často pomáhaly plnit sekundární funkci nevěstince, tedy právě koupele. Mezi lázeňským a veřejným domem tehdy byla jen tenká hranice.

Nejzajímavější ale byl věk dítěte, jehož ostatky archeologové našli. Historické prameny totiž hovoří o tom, že se prostitutky zbavovaly svých nechtěných potomků bezprostředně po narození, anebo jen několik dní po něm. Jak je tedy možné, že se kojenec dožil několika měsíců? A byl pak zabit, anebo zemřel jinak?

Odpovědi na obě otázky by vědcům přinesly zajímavý vhled do života našich předků.

Otázky, odpovědi a zase otázky

Analýza stabilních izotopů ukázala, že dítě bylo před smrtí dobře živeno, což znamená, že bylo zřejmě dostatečně a pravidelně kojeno. Hladovění či podvýživa tedy nemohly být příčinou smrti.

Analýza DNA zase odhalila, že šlo o chlapce, který nezemřel na bakteriální onemocnění, příčinou smrti tedy nemohla být žádná z nejčastějších středověkých chorob, jako byly mor, lepra, tuberkulóza nebo cholera. To ale nevylučuje, že kojenec zemřel na jinou nemoc: současné metody neumí odhalit virové nákazy. Podle vědců jsou navíc chlapci v tomto věku obecně více zranitelní nakažlivými nemocemi než dívky.

Výsledky v každém případě potvrzují hypotézu, že matka (nebo jiná žena schopná kojit) a dítě žili v nevěstinci společně a smrt dítěte zřejmě nebyla důsledkem infanticidy, která se často v souvislosti s nevěstinci a prostitucí zmiňuje.

Před vědci ale stála ještě jedna záhada. Středověk zacházel s mrtvými těly velmi stereotypně: drtivá většina jich končila na hřbitovech. Podle autorů je tento pohřeb mimo hřbitov vůbec jediným takovým známým v Belgii. „V mezinárodním měřítku jsou známy některé paralely; například ve Francii a Velké Británii. I tam je ale počet nálezů velmi omezený ve srovnání s tisícovkami koster z běžných hřbitovů.“

Jednou z možností by bylo, že dítě nebylo pokřtěné – v takovém případě by na hřbitově jeho tělo být opravdu nemohlo. Jenže křest se ve středověku prováděl co nejdříve po narození, důvodem byla záchrana duše. V případě nepřítomnosti kněze mohl takový „nouzový“ křest provést kdokoliv. Je tedy nepravděpodobné, že by důvodem nepohřbení na hřbitově byla absence křtu.

Druhou hypotézou je podle autorů nedostatek finančních prostředků. Svíce, zvonění, rakev i kopání hrobu musel vždy někdo zaplatit a podle autorů měl v té době i ten nejlevnější pohřeb ne méně než šestidenní mzdu nekvalifikovaného dělníka. Vědci proto nemají na tuto důležitou otázku odpověď, jen další spekulace.

Zajímavé je umístění těla velmi blízko krbu. „Možná odráží středověké představy o posmrtném životě. Středověký folklor obsahoval četné příběhy o duších, které po smrti zůstávaly v blízkosti ohnišť. Tím, že matka dítě pečlivě pohřbila u krbu, možná doufala, že ho udrží v teple a chráněné a zároveň umožní jeho duši, aby po smrti zůstala v její blízkosti,“ naznačují jednu z možností badatelé.

Věří ale, že přes nemožnost získat další důkaz dokáží tento příběh dovyprávět uspokojivěji. V současné době totiž probíhá rozsáhlý výzkum středověkých nevěstinců v Bruggách. A ten by mohl získat tolik potřebný kontext, který by mohl vnést na staré nálezy nové světlo.

Podíl.