Dostat se na olympijský „Turnaj století“, kvůli němuž NHL poprvé přerušila svou sezonu, nebylo pro Slováky jen tak.
Pořádně se nadřeli už v kvalifikaci rok před olympiádou. V Německu podlehli domácím, remizovali se Švýcary a porazili jen Ukrajince. Na postup do Nagana to těsně stačilo.
Tam byli Slováci nasazeni do jedné ze dvou čtyřčlenných skupin, z nichž měla vzejít dvě mužstva, která doplní elitní šestici v hlavní fázi turnaje.
Háček spočíval v tom, že tyto zápasy ještě kolidovaly s programem NHL.
Slováci tedy dorazili nejprve s ryze evropským výběrem a už samotný let do Japonska přinesl pořádné drama.
Obránce Jerguš Bača bojoval na palubě s horečkou přesahující 41 stupňů, dokonce upadl do kómatu a letadlo muselo nouzově přistát. „V tu chvíli mi bylo všechno jedno, byl jsem tak vyčerpaný, že jsem ani neměl sílu bojovat,“ líčil později hokejista.
„Měl skoro nehmatatelný puls a pět minut byl v bezvědomí. Vypadalo to, že opravdu umře,“ popisoval týmový lékař Slováků Miloslav Klíma.
S vysokou teplotou musel do nemocnice i další bek Róbert Pukalovič, neznámý virus trápil také útočníky Zdena Cígera a Jozefa Daňa.
„Nemohli jsme jíst ani trénovat. Vzpomínám si, že jsem se chtěl během turnaje najíst, abych nabral síly. Přišel jsem do jídelny a obhlížel jsem jídlo. Ale bylo mi na zvracení, tak jsem nic nesnědl,“ vyprávěl Daňo.
„Ze zdravotní stránky to bylo podceněné, lékař neměl v Naganu k dispozici léky proti střevní chřipce,“ vzpomínal Pukalovič. Po přistání v Japonsku onemocněla údajně polovina slovenského týmu.
V nelehké situaci nastoupil výběr trenéra Jána Šterbáka proti Rakousku a remízou 2:2 se hned dostal pod tlak. Duel s Itálií pak museli Slováci otáčet a díky hattricku Vlastimila Plavuchy vyhráli 4:3.
O postupu do hlavní fáze mělo rozhodnout utkání s Kazachstánem. To už se v Naganu hlásily vytoužené posily ze zámoří, jenže podivná pravidla umožňovala zapsat pro tuto fázi turnaje na soupisku jen dva hráče z NHL.
Šterbák se rozhodl pro obránce Róberta Švehlu a útočníka Petera Bondru. Čas pro Žigmunda Pálffyho, Jozefa Stümpela, Miroslava Šatana, Pavola Demitru a Richarda Zedníka měl přijít až v další skupině proti Rusku, Česku a Finsku.
Hvězdy tak v nafasovaném olympijském oblečení usedly na tribunu Aqua Wing Areny a držely palce. Nicméně na ledě to šlo ztuha.
Slováci těsně vedli, ve třetí třetině přišel obrat Kazachstánu a Bondrovo vyrovnání. Remíza by ale zásluhou o gól lepšího skóre stačila soupeři.
Když v 59. minutě ujel Alexander Koreškov a prostřelil Igora Murína, bylo hotovo. Slováci prohráli 3:4 a „Turnaj století“ pro ně skončil dříve, než se stačil naplno rozběhnout.
Zápas o deváté místo proti Německu už nikoho zvlášť nezajímal. Slovensko i v něm padlo 2:4.
„Bylo to nespravedlivé. Na olympiádě prostě mají hrát ti nejlepší a nám to neumožnili,“ stěžoval si s odstupem času obránce Ľubomír Višňovský.
„Cestovali jsme 14 hodin, spal jsem tři hodiny a šel jsem rovnou na zápas. Bylo to velmi náročné. Celkově to byly nejčernější dny, jaké jsem v hokeji zažil. Mám pocit, že ještě 20 let se budu budit hrůzou,“ utrousil Bondra.
„Strašně jsem chtěl hrát, trpěl jsem na tribuně jako zvíře,“ říkal Pálffy. „Seděli jsme tam jako blbci,“ přisadil si Stümpel.
V té době byli Pálffy a Stümpel zástupci elitní desítky bodování celé NHL, Bondra byl v sezoně 1997/98 dokonce jejím nejlepším střelcem (spolu s Teemu Selännem).
Nikdo už se nedozví, jak by vypadala jejich konfrontace s pozdějšími olympijskými šampiony Čechy. Ti místo toho ve skupině rozstříleli Kazachstán 8:2.
Slováci se na setkání hokejové smetánky velmi těšili i proto, že se po rozdělení federace v 90. letech museli pracně škrábat nahoru.
Zatímco Češi zůstali v pyramidě mistrovství světa nahoře, oni začínali na úrovni „C“ proti Bulharsku či Maďarsku. Za dva roky, v nejkratším možném čase, už byli mezi elitou.
Ještě předtím zanechali výborný dojem na olympiádě v Lillehammeru, kde porazili třeba Kanadu a vypadli až v prodloužení čtvrtfinále s Ruskem.
V Naganu se však proces slovenského hokejového obrození zasekl.
