Několik let do důchodu a práce najednou nejistá. Nebo při zvýšených životních nákladech příjem zdaleka nestačí na to co dřív. Ty příběhy jsem slýchal před covidem, po něm se jich mezi mými o něco staršími kamarády a kolegy začalo vyprávět víc. Většinou žádnou novou kariérou nekončily, spíš předčasným penzionováním nebo nějakou formou dožívání na pracovním trhu či v šedé zóně.
Je při akutním nedostatku pracovních sil taková situace normální?
Účastním se školení o umělé inteligenci. Všechno chápu, zvlášť možnost strojového přepisu nahraného rozhovoru je pro mě velmi srozumitelný argument, proč novinářům pomáhá. Přesto mám zvláštní pocit – jako by to nějak nebylo pro mě. Okřikuju se – googlovat jsem se taky naučil rychle.
Střih. Procházím turniketem v pražské hale O2 Universum. První, co uvidím, je model bojového droida z Hvězdných válek. Zaraduju se, že veletrh pracovních příležitostí Career Expo mě vítá něčím důvěrně známým. Je to výrobek z 3D tiskárny. Vím, že dnes je možné vytisknout i mnohem větší věc, třeba modul pro budovu z prefabrikátů. Jdu dál povzbuzen a odhodlaně pátrám po někom, kdo bude ochoten nabídnout práci člověku měsíc před šedesátkou.
Představy o šedesátnících
Podíl zaměstnaných v české produktivní populaci (15 až 64 let) dosáhl podle dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) v lednu tohoto roku 75,5 procenta (jde o osoby pobírající mzdu od jiné osoby či firmy). U kategorie nad 50 let to bylo 81 procent. V posledních letech se čísla příliš nemění. Od 90. let se zaměstnanost držela o deset procentních bodů níže, v letech 2015 a 2016 vystoupala na současnou úroveň.
Výběrové šetření pracovních sil ČSÚ je očištěno od sezonních vlivů a uvádí o něco jiná čísla než Úřad práce ČR. Má ovšem mezinárodně srovnatelnou metodiku. Podle ní je míra zaměstnanosti v Česku vysoká, o něco vyšší čísla vykazují některé skandinávské státy, Estonsko, Nizozemsko, Švýcarsko nebo Malta, s Německem jsme na tom zhruba stejně.
Zvyšování počtu lidí, kteří jsou po padesátce v zaměstnaneckém poměru, je na celém kontinentu trendem celou dekádu, přičemž muži jsou teď v průměru na 70 procentech a ženy těsně pod 60.
„Samozřejmě že seženeme práci i starším“
Statisticky tedy problém není, ale vykládejte to někomu před důchodem, kdo o práci přišel či nějak nedokáže uplatnit to, co umí. Jakou práci člověku pár let před důchodem firmy v moderním světě nabízejí, pokud vůbec nějakou? Pojďme pro představu tam, kde je trh pracovních sil středobodem dění.
„Samozřejmě že seženeme práci i starším,“ říká mladík z jedné z velkých zprostředkovatelských firem. Bavíme se u jejího stánku na Career Expo. „Zaměstnavatelé u takových oceňují zkušenosti a taky to, že mají splacené hypotéky a děti už dospělé, soběstačné,“ pokračuje. Poměřuji jeho slova vlastní zkušeností – pravda to je, ale neplatí plošně. Někteří lidé mého věku mají stále ještě děti na školách, jiní se starají o rodiče. A někdo si vzal půjčku tak, aby ji doplatil přesně s odchodem do penze. Každopádně se registruji a do několika týdnů mi má přijít nabídka.
Zástupci firem na veletrhu opakují ve variantách totéž: „Nezáleží nám na věku, ale na energii a na tom, jak je člověk ochoten se učit.“ Často také: „Přihlížíme k tomu, jak dotyčný působí na lidi, jak je komunikativní.“ Postupně zjišťuji, že hovoří o kategorii 50+, někdy 55+, ale ani při zmínce, že mi jde o šedesátníky, se nepozastaví.
Překážkou by věk například nebyl ani u Vězeňské služby ČR. Ta láká na slogan „Jistota v nejisté době“, má poměrně chytlavé náborové video a její pracovnice se mi ze všech prezentátorů na stáncích, kde jsem se zastavil, zdá nejpřesvědčivější. „Když uděláte fyzické testy a psychotesty, vezmeme vás,“ říká. Je v instituci už třicet let, a když vyjmenovává, v jakých profesích jim chybí zaměstnanci, je jasné, že v Česku prostě „nejsou lidi“.
Vězeňská správa nenabízí takové peníze jako soukromé firmy, ale mají být peníze v oné „nejisté době“ opravdu rozhodující?
Sebevědomá tvář z televize
Zajímavý pohled vnese do věci prezentace Daniela Stacha, redaktora a moderátora České televize zaměřujícího se na pořady o vědě. Jak zjišťuji podle reakcí auditoria, pro mnohé je celebritou. „V životě jsem neposlal životopis a nikdy jsem se neptal, kolik budu brát,“ prohlašuje sebevědomě. Vyhledám si, že je mu 36 let, a vidím sám sebe v tom věku. Silně zacílený, trochu arogantní, přiměřeně přezíravý. Kdo takový ve vztahu k práci zůstane před důchodem, musí být ale hlavně dobře zajištěný.
Otázka sebevědomí a také schopnost sebeprezentace jsou témata několika přednášek a workshopů, jichž bylo na dvoudenní akci několik desítek. Některé byly zaměřeny na zaměstnavatele, další spíš na uchazeče o práci. Několik jich prezentovalo konkrétní produkt. Tu a tam se do slov prezentátora či prezentátorky zaposlouchám.
Pro někoho, kdo rád poznává svět v detailech, je to pastva pro uši. Co byste například řekli, že udělal majitel kosmetického salonu, když mu klient zavolal, protože se chtěl ujistit, jestli jím rezervovaný termín platí? Naúčtoval mu přirážku 50 korun, protože ho připravil o několik desítek sekund drahocenného času. Všechno si přece klient může ověřit v aplikaci, takže taková „pokuta“ je prý namístě. Cítím nesouhlas, ale nevím, jestli ho způsobuje generační rozdíl, protože rezervační systémy používám běžně.
Technologie jsou každopádně všudypřítomné i tady, AI nevyjímaje. Tištěné letáky jsou stále základ, ale víc informací nabízejí vystavovatelé přes QR kódy a ne úplně neobvyklá je otázka: „Máte Instagram?“
Musím přiznat, že mám, ale pro účely nalezení nového zaměstnání je nepoužitelný. Zřídil jsem ho výhradně kvůli svým aktivitám kolem jógy a spravuje mi ho středoškolák.
Foto: Economia
Lidské zdroje řídí stroje
Ano, mám certifikát instruktora jógy, výcvik několika masérských technik a jiné práce s energií těla, zkušenosti produkčního amatérského divadla, absolvoval jsem několik workshopů práce s řečí, kurz průvodce umírajících. Jako vystudovaný žurnalista jsem se dovzdělal v kurzech copywritingu, psaní na pomezí literatury a publicistiky nebo v dílně tvorby podcastu.
Abych šel na reportáž z festivalu pracovních příležitostí vybaven nějakou zkušeností, poslal jsem od konce minulého roku zhruba dvacet odpovědí na pracovní inzeráty, necelou polovinu nabídek tvořily redaktorské pozice.
„Máte úžasné portfolio,“ odepsala mi například pracovnice HR agentury v odpovědi na přihlášku do konkurzu na místo editora v celostátním médiu. Finální odpověď byla ale odmítavá, stejně jako všechny ostatní. Hemží se to v nich vytáčivými a nejednoznačnými formulacemi. Mám perfektní předpoklady, jenže oni „hledají někoho jiného“. Chápu, že takhle se asi odpovídá i mladším, ale já bych raději bral, kdyby mi napsali, že jsem pro ně starý. Na veletrhu pracovních příležitostí mě pak zaujme věta, že (parafrázuji) HR přestane být nuda, když se začne dělat podle algoritmů. Lidské zdroje tedy řídí stroje. Jsem starý, když mi to připadá jako nesmysl?
Nešel bych dělat správce sociálních sítí ani do PR, takže jsem si okruh inzerátů poměrně zúžil. Ale odpověděl jsem, jen když jsem odhadl, že nějaké předpoklady mám. Nevzali mě však ani jako saunového ceremoniáře, kde byla kritéria minimální. Můj zdravotní stav je přitom – aspoň podle dostupných vyšetření – dobrý, netrpím nadváhou a saunuji se mnoho let pravidelně. Nezapadl bych podle nich do mladého kolektivu? Kdo ví. Ale asi nevzali nikoho, inzerát se po několika týdnech objevil znovu.
Pak jsem v náhlém popudu telefonicky odpověděl na inzerát státních lázní, které slibovaly i zaučení. Také to nevyšlo. Mám sice kurzy, jenže jim zákon předepisuje přijímat jen lidi se zdravotnickým vzděláním. Paní, která mi to vysvětlovala, se mnou mluvila s nepřehlédnutelným despektem. To si pak říkáte, jak to stát s tím pracovním trhem vlastně myslí.
Čas vám nikdo nedá
Na veletrhu jsem úspěšnější, zaměstnání pro šedesátileté tady je. Letem světem napříč stánky: mohu dělat třeba na pobočkách maloobchodních řetězců, kde by zaučení nebyl problém, ve skladech, pokud uzvednu bednu se zbožím, jako obchodní zástupce, mám‑li s tím aspoň malou zkušenost, nebo coby pomocný pekař v mezinárodní firmě, to se prý naučím rychle. Pravda, občas se dozvídám, že některé pozice jsou vysloveně juniorní, takže mimo můj dosah. To uznávám.
A uznávám, že pro některé firmy už nejsem perspektivní prostě proto, že naučit mě fortelu potřebnému pro tradiční řemeslo by byla ztrátová investice. V O2 Universu se přitom přesvědčuju, jak moc síla pro tyto profese chybí. Něčemu jednoduššímu se ale naučit může každý, jen se případně musí vyrovnat se změnou společenského statusu. Známe případy vysokoškolsky vzdělaných řidičů tramvaje, kdy jde o rozhodnutí z vlastní vůle. Ale taky případy propuštěných vzdělanců, kteří se chytili na brigádě u roznášení obědů a v pohostinství skončili se ztvrdlými játry.
Procházím koridory mezi stánky a dávám se náhodně do řeči s návštěvníky přibližně mého věku. Nemám z nich úplně dobrý pocit, cítím skepsi. Vzpomenu si na seberozvojové kurzy a uznávám: život je věcí mentálního nastavení. Žádné „ale“ k tomu.
Cesta k novému místu může vést i přes úřad práce. Vyslechnu si jednu jeho pracovnici, jak říká, aby se nikdo rozhodně nezdráhal přihlásit se už ve výpovědi. Nabízí rekvalifikační a vzdělávací kurzy, má speciální programy pro kategorii 50+, a co málokdo ví, disponuje pobídkami pro zaměstnavatele, pokud lidi této věkové skupiny najme. Před třiceti lety jsem dva měsíce na úřadu práce registrován byl a oceňuji, že proti té době jde o pokrok.
Jednu věc ale lidé v předdůchodovém věku nemají a mít nebudou. A tak bezezbytku neplatí slova koučky z České spořitelny Silvie Hrozové, jejíž vystoupení bylo jinak poutavé. Nespěchejte a každým dnem přemýšlejte, co a kam by vás posunulo, tak zhruba to řekla. K tomu je ale potřeba čas.
Ucházejte se i o práci superhrdiny. Nebývá to tak žhavé
Nebát se odmítnutí, nevzdat to a být jako uchazeč o práci rovnocenným partnerem druhé straně. I to radila Kateřina Musilová na veletrhu Career Expo ve vystoupení Kariéra po padesátce: není to protimluv? Žena se zkušenostmi s HR stojí za projektem Zlatá práce. Klienta připraví na pohovor, poradí mu s životopisem a podle životní situace mu pomůže ujasnit si, co chce a může. „Cílem je zvýšit jeho konkurenceschopnost,“ říká.
Spousta věcí, o nichž hovořila, platí obecně, ale třeba že životopis není úřední, ale pocitový dokument, takže záleží na každém, co do něj uvede, je pro starší posluchače novinkou. „A já doporučuju spíš tam nedávat datum narození,“ překvapí je ještě jednou.
Když člověku před důchodem přijde název pracovní pozice nesrozumitelný, má se podívat na náplň. Když mu připadá, že firma hledá „superhrdinu“, ať z požadavků na uchazeče bere v potaz jen první tři. A že by ho někde přivítal mladý, dynamický kolektiv? Klidně – v motivačním dopisu uvede, jakou dynamiku vytvářel v minulých zaměstnáních.
Musilová auditorium uklidňuje a povzbuzuje. Generace 50+ v tom není sama – absolventi nemají zkušenosti, bezdětná po třicítce je podezřelá, že otěhotní. „Každá skupina něčím prochází. Nepropadejte skepsi,“ radí.
