
Když vědci hledají život ve Sluneční soustavě, zaměřují se hlavně na Mars, případně na měsíce Jupitera nebo Saturnu. Teď ale popsali další těleso, které by mohlo hostit život – a není to ani klasická planeta, ani měsíc.
Trpasličí planeta Ceres se pohybuje kosmickou temnotou mezi Marsem a Jupiterem. Je pojmenovaná podle římské bohyně Ceres, obdoby řecké Demeter. Byla patronkou úrody a necelých tisíc kilometrů velká planeta opravdu v minulosti mohla být úrodná.
Nový výzkum NASA totiž zjistil, že Ceres mohla mít v minulosti trvalý zdroj chemické energie: tedy molekuly, které jsou potřebné k pohánění některých mikrobiálních metabolismů. Věda sice zatím nemá důkazy, že by na Ceres někdy existovaly mikroorganismy, tento objev ale podporuje teorie, že tato zajímavá trpasličí planeta, která je největším tělesem v hlavním asteroidovém pásu mezi Marsem a Jupiterem, mohla kdysi mít podmínky vhodné pro podporu minimálně jednobuněčných forem života.
Poznatky a náznaky
Vědecká data z mise NASA Dawn, která skončila v roce 2018, už dříve ukázala, že jasné, odrazivé oblasti na povrchu Ceres jsou tvořené solemi, které zbyly z kapaliny prosakující z podzemí. Pozdější analýza v roce 2020 zjistila, že zdrojem této kapaliny byla obrovská zásoba slané vody pod povrchem.
V rámci jiného výzkumu mise Dawn také odhalila důkazy, že Ceres obsahuje organický materiál ve formě uhlíkových molekul, které jsou sice nezbytné pro vznik života, ale samy o sobě nestačí k podpoře mikrobiálních buněk.
Náznaky, že by na Ceresu nějaký život mohl existovat, tedy byly už dříve, ale ani zdaleka tak silné jako nyní. Ke vzniku života je totiž zapotřebí tří faktorů: kromě vody a uhlíkových molekul také dlouhodobý zdroj chemické energie. A ten teď vědci našli v prastaré minulosti tohoto tělesa.
Důkaz v modelu
Autoři studie jsou ve svých závěrech opatrní: raději nehovoří o tom, že v dávné minulosti mohl být na Ceres život, ale že pokud by tam vznikl, měl by tam dostatek chemické potravy.
Vědci vytvořili tepelné a chemické modely, které napodobovaly teplotu a složení vnitřku Ceres. Zjistili, že před asi 2,5 miliardami let mohl mít podpovrchový oceán stálý přísun horké vody obsahující rozpuštěné plyny stoupající z metamorfovaných hornin v kamenném jádru. Teplo pocházelo z rozpadu radioaktivních prvků v horninovém nitru trpasličí planety, k němuž došlo, když byla Ceres ještě mladá. Šlo o vnitřní proces, který je podle všeho v naší Sluneční soustavě běžný.
„Na Zemi, když se horká voda z hlubokého podzemí smíchá s oceánem, je výsledek často potravou pro mikroby – je to pro ně doslova hostina v podobě chemické energie,“ uvedl hlavní autor studie Sam Courville z NASA. Kdyby se podařilo najít podobné jevy na Ceres, byl by to silný podpůrný argument pro existenci života v dávné minulosti.
Mrtvý trpaslík
Současná Ceres podle stejné simulace už ale pravděpodobně není obyvatelná. Je chladnější, obsahuje více ledu a méně vody než v minulosti. V současné době už teplo z radioaktivního rozpadu uvnitř Ceres nestačí k tomu, aby voda nezamrzla a zbývající kapalina se nestala koncentrovanou solankou, která neumožňuje existenci ničeho živého.
Období, kdy byla Ceres s největší pravděpodobností obyvatelná, trvalo mezi půl miliardou a dvěma miliardami let po jejím vzniku (tedy přibližně před 2,5 až čtyřmi miliardami let), kdy její skalnaté jádro dosáhlo své nejvyšší teploty. Tehdy se do podzemní vody Ceres dostaly teplé tekutiny. Doba jedné a půl miliardy let mohla stačit na to, aby zde jednoduchý život vznikl, zřejmě by to ale nebylo dost na to, aby stačily vzniknout složitější organismy, nemluvě o inteligentním životě.
Tyto výsledky mají podle autorů zásadní dopad i na další kosmická tělesa ve Sluneční soustavě. Celá řada kosmických objektů je totiž bohatá na vodu – hlavně ty ve vnější části Sluneční soustavy. Podobné podmínky jako Ceres by v pradávné minulosti mohlo mít více z nich, což by znamenalo, že Sluneční soustava mohla být před miliardou let mnohem živějším místem než nyní.
Ale potvrdit to, to už je cílem pro další výzkumy.
