„Deset bodů íránského plánu na příměří, které Trump zpočátku prezentoval jako ‚proveditelný‘ základ pro jednání, bylo maximalistických a zahrnovalo všechny požadavky, které Írán již v předchozích týdnech vyslovil,“ uvedl pro deník Guardian analytik Nicholas Lyall.
„To vše znamená, že Írán při souhlasu se zahájením jednání neučinil žádné skutečné ústupky a může to zcela oprávněně prezentovat jakémukoli publiku jako skutečné politické vítězství,“ hodnotí expert. Pro Írán je tak dohoda poměrně výhodná.
Proces její přípravy i její znění ale ukazují na silného zákulisního hráče, který na dohodu měl vliv. A tím není nikdo jiný než Čína. Jak dále deník uvádí, právě čínským mocenským hráčům se připisuje zásluha za to, že přiměli Írán s příměřím souhlasit. A tím posílili i pozici a obraz Pekingu jako zprostředkovatele smíru v mezinárodní krizi.
Nápovědu pak může poskytnout i samotný čínský tisk, který je pod kontrolou režimu. Jak popisuje Guardian, například čínský nacionalistický internetový portál Guancha ke smíru uvádí: „Uzavření tohoto příměří by nebylo možné bez aktivního zprostředkování ze strany Číny, Pákistánu a dalších zemí.“
O z jeho pohledu pozitivní roli Číny ve vyjednáváních pak mluvil i americký prezident Donald Trump. Samotní čínští představitelé jsou ale ve svých vyjádření spíše zdrženliví a zatím neuvedli, jakou roli při jednáních hráli. Mluvčí ministerstva zahraničí Mao Ning pouze uvedla, že Čína „aktivně usilovala o zmírnění napětí a ukončení všech nepřátelských akcí“.
Jak ale dodává Lyall, šlo v podstatě o „vlamování se do otevřených dveří“. Írán by požadavky zřejmě přijal tak či tak. Jsou pro něj zkrátka poměrně výhodné. To ale Číně nebrání si „přivlastnit” status mírotvůrce. Ostatně je to její dlouhodobá strategie.
A nejde pouze o Írán. Čína si značku prostředníka na Blízkém východě budovala například už před třemi lety. Tehdy se Írán a Saúdská Arábie dohodly na obnovení vzájemných vztahů, což vedlo k opětovnému otevření ambasád. Jednání mezi zeměmi, jejichž vztahy se pohybovaly na bodu mrazu, zprostředkovala právě asijská velmoc. Podobně pak jednání zprostředkovávala například v Palestině.
Jak dodávají analytici, diplomatický vliv Číny v tomto regionu je však omezený, i když se postupně zvyšuje. Není ostatně náhodou, že se Čína o urovnání konfliktu snaží. Je totiž největším odběratelem íránské ropy. A pro Írán tak má velký ekonomický význam. Zda má takový význam i Teherán pro Peking, přitom není jisté, pravděpodobně však nebude zanedbatelný,
Přesto se odborníci k tomu, že by asijská velmoc vystupovala přímo jako garant smíru, staví spíše skepticky. „To prostě není realistické. I kdyby Čína působila jako garant, postrádá diplomatickou i vojenskou páku, aby mohla skutečně ovlivňovat nebo kontrolovat strany zapojené do konfliktu,“ uvádí čínský analytik Song Bo.
